[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
I když druhý potomek byl plánovaný a moc jsme se na něj všichni těšili, přece jen jsem se myšlenkám na to, jestli mám v srdci dostatek místa i pro dalšího človíčka, nemohla ubránit. A uklidnilo mě, že v tom nejsem sama. Když jsem se se svou obavou svěřila kamarádkám, uklidnily mě, že je to normální a stejný pocit zažívaly v těhotenství i ony.
Adámek, druhorozený syn, se narodil naprosto nečekaně o šest týdnů dřív a jeho narození bylo tak rychlé, že jsem tomu sama nemohla uvěřit. Bohužel mi jej hned po porodu odnesli na kontrolu, protože se jednalo o předčasný porod, takže jsem ho poprvé viděla až o pár minut později.
Když mi jej přinesli ukázat a já viděla jeho krásnou blonďatou hlavičku, zamilovala jsem se do něj a slzy štěstí, které se mísily s obavami týkající se jeho předčasného narození, nebraly konce. Bylo rozhodnuto. Miluji ho bezpodmínečně. Od první chvíle jsem věděla, že je to můj chlapeček, kterého zahrnu láskou úplně stejně jako staršího brášku Kryštůfka.
Když jsem otěhotněla po roce a čtvrt od druhého porodu znova, podobné obavy, jestli budu moci milovat třetí dítko, jsem již neměla. Jak řekl můj muž: „Ve svém srdci máme dostatek místa i pro několik dalších dětí.“ A je to pravda. O své lásce k Matyáškovi jsem ani na vteřinu nezapochybovala.
A jeho narození bylo snad ještě emotivnější než u předchozích dvou. Snad za to mohl už ten klid v duši, který jsem jako máma dvou zdravých dětí měla a také skutečnost, že porod proběhl tak, jak bych ho přála každé ženě.
Některé mé kamarádky se přiznaly, že i když druhé dítě milují stejně jako to první, musely si k němu cestu najít postupně. Svěřily se s tím, že u druhého dítěte už nezažily podobnou euforii jako u prvního. Odborníci ale říkají, že je naprosto normální. Každá žena vnímá narození dítěte jinak a neznamená, že by jedno nebo druhé dítě měla méně ráda.
Pokud ale nepříjemné pocity k miminku přetrvávají i delší dobu od porodu, je lepší vyhledat odborníka. Může se totiž jedná o zdravotní problém – laktační psychózu nebo poporodní depresi.
„Na druhé dítě jsem se těšila, ale když jsem porodila, tak jsem vůbec nezažívala hormonální euforii jako u první dcery. Jediné, co mě těšilo, byla skutečnost, že jsem porodila. Bohužel jsem se za to styděla a nechtěla jsem se nikomu svěřit. Časem jsem se svěřila manželovi, který mi doporučil navštívit psycholožku. Ta mi diagnostikovala poporodní depresi. Trvalo mi několik měsíců, než jsem si postupně k synovi vybudovala vztah. Už jsou to tři roky a dnes mohu říct, že obě děti mám ráda stejně, ale začátky byly opravdu složité. Nejhorší byly ty výčitky, že jsem špatná máma,“ popisuje Linda, maminka dvou dětí.
Příběh Lindy je však již jiná kapitola.... Obecné obavy, jestli budeme schopny milovat další dítě stejně jako to první, se většinou po příchodu miminka rozplynou.
Jak jste to měly vy? Také jste měly podobné myšlenky nebo vás nic podobného ani na chvíli nenapadlo?