[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
O tom ví své celá řada párů. Příběhy dvou si můžete přečíst. Jsou pouhým zlomkem případů, které řeší specialisté na neplodnost, ale dá se na nich ukázat, jak složité někdy může být stát se matkou, jakou oběť musí budoucí rodiče přinést a kolik složitých zákroků musí podstoupit. Navíc často s nejistým výsledkem…
Hned po svatbě se rozhodli, že chtějí rodinu, že nemá smysl dítě odkládat. Paní Radce už bylo třicet, takže rozjetá kariéra se dá načas přerušit, miminko je důležitější, pak se všechno dožene. Po roce stále nic, tak se rozhodli pro základní vyšetření. Gynekoložka doporučila hormonální léčbu a manželé se stali klienty Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí, kde se s léčbou neplodnosti právě začínalo. Hormonální ani genetická vyšetření neukázala žádný problém, navíc Miroslav už měl z prvního manželství syna… Po lékové stimulaci lékaři získali jen několik málo vhodných zralých vajíček.
Situace se opakovala a začal kolotoč časově náročných stimulačních cyklů. „Lékaři říkali, že mám špatná vajíčka a vyšší věk, manžel špatný spermiogram, a tak musíme chodit na léčbu jako na hodiny klavíru,“ vzpomíná Radka. Brzy manželé přešli do centra asistované reprodukce ISCARE. A stále se hledal důvod, proč se otěhotnění nedaří. Velká časová i psychická náročnost přinesla skutečně mizivý výsledek: šestitýdenní těhotenství, které skončilo samovolným potratem.
Velkou naději následovalo o to větší zklamání. Po selhání čtvrtého cyklu IVF byla paní Radka poslána na vyšetření, které odhalilo vrozenou přepážku v děloze, jež zřejmě bránila uhnízdění zárodku.
ČTĚTE TAKÉ: Duševní nastavení svého dítěte můžete ovlivnit již v děloze
Přepážku odstranili, ale roky a pojišťovnou proplácené cykly IVF byly ztracené. Další léčbu už si manželé museli hradit sami: „Od začátku snažení se o miminko jsme nebyli na dovolené, já sice podnikala jako kosmetička, ale kvůli častým cestám do Prahy jsem přišla o řadu zákaznic. Neustálé přeobjednávání a rušení termínů jim nevyhovovalo. O léčbě jsem jim nic neříkala, nevěděli to ani rodiče. Dnes ten, kdo nemá dítě ze zkumavky, skoro není in, ale před šesti lety informace o IVF mezi lidmi nebyly,“ dodává Radka.
V létě 2008 Radka otěhotněla, ale o dítě přišla na konci 5. měsíce kvůli infekci děložního hrdla: „Byl to šok, hrůza! Takový plod už je tak veliký…“ Z nejhoršího se dostala ve Františkových Lázních a nakonec našla odvahu po pauze v terapii pokračovat. Lékaři s ohledem na všechny předchozí zkušenosti navrhovali využít vajíčka od dárkyně, ale manželé chtěli mít skutečně vlastní dítě i geneticky.
Po dvou pokusech na jiné klinice se vrátili zpátky a Radka ve čtyřiceti počala a po rizikovém těhotenství donosila dceru Kateřinu. Po devíti letech snažení… Čtvrtinu života strávila po zdravotnických zařízeních, takže porod byl bonbonkem. Na lékaře i prostředí byla Radka zvyklá a za půl hodiny byla dcera na světě.
S léčbou neplodnosti začali manželé Pokorní v roce 2001 v Sanatoriu Pronatal. Do té doby se pokoušeli o miminko jako ostatní páry. „Vzhledem k tomu, že manžel je o deset let starší, nebylo nač čekat,“ vysvětluje Eliška. Vyšetření včetně dvou laparoskopií příčinu neplodnosti neodhalila. Během dvou let lékaři Elišce přenesli do dělohy mnoho embryí (u každé stimulace jich měla hodně, třeba 18, tím bylo vše o něco snazší než u Radky), ale žádné se neuchytilo. Po dvou letech gynekolog doporučil novou laparoskopii a z patologie přišel verdikt: rakovina…
V Nemocnici Na Homolce se rozhodli pro radikální řešení. „Děti bych potom už nikdy neměla. Chtěli mi vzít dělohu,“ vzpomíná Eliška. Pak šlo všechno rychle, stanovený termín operace, pacientka uspaná na operačním sále, operace v plném proudu. Zasáhla náhoda: problém v laboratoři, kde se měla provést biopsie odebrané tkáně. Operace byla zastavena.
Právě v těch dnech odvolali primáře, který rozhodl o zákroku, a ze zahraničí se vrátil lékař, kterému se nezdál krevní obraz paní Elišky. Nesvědčil pro stanovenou diagnózu. Na semináři v Nizozemsku účastníky upozorňovali na častou diagnostickou chybu právě v těchto případech a naštěstí se to týkalo i Elišky. Domů do Podkrkonoší jela s váhou 40 kilogramů, ale šťastná. Lékaři doporučili další cykly IVF, bez nich by se otěhotnění zdařilo jen zázrakem. A tak po delší pauze na oddech Eliška podstoupila další kolo. Kvůli náročnému dojíždění do Prahy skončila s provozováním hostince, který vedla osm let. V roce 2010 jí primář Hulvert z centra ISCARE doporučil odebrání druhého vejcovodu (první Elišce vzali už předtím), protože důvodem neplodnosti mohlo být přenášení infekce právě touto cestou.
Bez vejcovodů žena nemůže počít přirozeně, což v tomto případě stejně nepřicházelo v úvahu. A hned druhý přenos po operaci vyšel! Zárodky se uchytily dva a navíc opačného pohlaví. „Vyplnil se nám sen o dvojčatech – chlapci a holčičce. Dnes jim je rok a jsou nádherná!“ říká Eliška.
Na těchto příbězích je jasně vidět, že bojovat a vydržet má rozhodně smysl. I když partneři ztrácejí při dílčích neúspěších naději, stojí je to velké psychické i fyzické vypětí, odříkání a životní diskomfort, touha po dítěti všechno přebije. Zvlášť když jednoho dne přijde šťastný konec.
Neplodnost lze charakterizovat jako sníženou nebo chybějící schopnost zplodit potomka. Hovoří se o ní v případě, že po dobu delší než 1 rok při nechráněném styku nedojde k otěhotnění. Na světě trápí neplodnost minimálně 10 % párů, dalších 10–25 % trpí takzvanou sekundární neplodností, kdy se nedaří počít druhé nebo další dítě.
Neplodnost může být u žen způsobena poškozením či uzavřením vejcovodů, hormonálními nebo chromozomálními poruchami či problémy s uhnízděním vajíčka. Mužská neplodnost je ve většině případů zapříčiněna sníženou kvalitou spermatu, chromozomálními poruchami spermií nebo blokací chámovodů. S problematikou neplodnosti úzce souvisí i současný životní styl (stres, odkládání mateřství do vyššího věku, konzumace alkoholu a jiných návykových látek…).