Maminka.czNovorozenec

Bolesti i radosti jednoho okamžiku

, Časopis Maminka
5. 1. 2010
Bolesti i radosti jednoho okamžiku
„Svůj požehnaný stav jsem prožila jemně řečeno velmi aktivně, a sice prací. Když teď s přáteli nebo partnerem vzpomínáme na tuto dobu, vždycky se smíchem připomínám, že mě náš malý ,aktivista‘ poslouchal, už když byl na houbách.“

Vendula (26), majitelka realitní kanceláře, syn Oliver (2)

Poslední měsíc před porodem jsem si každý večer hladila bříško a říkala: „Olíčku, ještě musíš počkat, máma musí ještě toto… a tamto…“ Dva týdny před termínem jsme s přítelem zrealizovali naše přání, že se necháme vyfotit, abychom měli na mé první těhotenství vzpomínky. Po náročném dni jsme uléhali ke spánku a já jsem Oliverovi poprvé řekla, že už jsem udělala všechno, co jsem potřebovala, takže od této chvíle už je to na něm… Ve dvě hodiny ráno mě probudily bolesti v podbřišku. Netrvalo dlouho a vyrazili jsme do porodnice. Poprvé. Jakmile mě v porodnici připojili k monitoru, Oliver zřejmě vyčerpáním usnul. Hodinu se nic nedělo, tak mě lékaři poslali domů a já si připadala jako simulant. Po příjezdu domů však kontrakce pokračovaly. Věděla jsem jistě, že se nejedná o planý poplach.

Dopoledne jsme tedy odjeli do nemocnice podruhé. Situace se opakovala, a protože se ještě nevystřídala služba z noční šichty, cítila jsem se opravdu hloupě. Před třetí cestou jsem se snažila vydržet s bolestmi doma co nejdéle, abych nebyla z porodnice vykázána znovu. Po příjezdu jsem se ale už „ubytovala“ do příjemného porodního boxu s vlastní sprchou a toaletou. Bylo tam rádio, gymnastický balon na cvičení a různé jiné vymoženosti. Můj přítel byl celou dobu se mnou, za což mu velmi děkuji… Představila se nám milá porodní asistentka, vysvětlila, co a jak a domluvily jsme se na klystýru, protože teplá voda skvěle uvolní svalstvo a urychlí tak otevírání. Jenže to se nějak nevedlo a kromě kontrakcí se nic dalšího nedělo. Po 23 hodinách už jsem začínala být dost unavená, a tak jsem požádala o epidurál. Sestřička mi přišla odebrat krev a něco po půl hodině, kdy otestovali, zda mi jej můžou dát, přišla anestezioložka a epidurál mi píchla. Trochu jsem se bála, ale během chviličky se mi hned ulevilo. Znovu jsem se šla osprchovat a pak si lehla, aby mě mohli monitorovat.

Porodní asistentka za mnou chodila každou chvilku, bylo o mne skvěle postaráno. Poté mi navrhla, že by mi paní doktorka mohla přijít píchnout plodovou vodu, aby se mohl porod rozběhnout. Tak se i stalo. Bohužel jsem ale nebyla dostatečně otevřená, takže jsme přistoupili k aplikaci kapačky, která měla porod vyvolat během dvou hodin. Ta neplánovaně zabrala už po 40 minutách, vrátily se kontrakce a především nepříjemný tlak na konečník. Snažila jsem se dýchat a uklidnit, ale tlak rostl a mě se zmocnila nervozita. Porodní asistentce jsem řekla, jak se cítím, ale ubezpečila mě, že je ještě dost času. Požádala jsem ji, aby se přesvědčila vyšetřením. Najednou někam odběhla, a hned po návratu připravila stoleček a vytáhla sadu porodních nástrojů. Během chviličky byl můj pokoj plný lidí. Lékařka, dvě asistentky, lékaři a sestry už čekali na miminko. Snažila jsem se ze všech sil. Oliver však šel obličejíčkem nahoru a vždycky se zabrzdil o čelíčko zakloněné hlavičky.
Doktorka mi pomáhala, co to šlo, při kontrakci mu hlavičku ještě uvnitř otáčela, ale on se po kontrakci vždy odrotoval zpátky do výchozí polohy. Když jsem za sebou měla asi 20 minut tlačení bez úspěchu, přiřítil se přítel, který si odběhl při tom nekonečném čekání. Vyčerpání bylo silnější než já a cítila jsem, jak se hlasy přítomných vzdalují.

Dostala jsem tedy kyslík a ještě něco do žíly. Po poslední kontrakci, kterou jsem byla schopna zvládnout, se náš chlapeček konečně vyklubal. Neuvěřitelná úleva a první spatření nádherného, zdravého kluka, ze kterého jsme byli úplně paf! Dětská sestra malého otřela a podala mi ho. Je můj. Náš. Už navždycky! Mísily se ve mně pocity bolesti, únavy a radosti. Po šití, kterého jsem si užila taky dost, nás nechali v pokoji s miminkem. Olík se narodil v pondělí a v pátek po poledni už si nás taťka vezl domů. Olík je veselý, společenský a nebojácný klučík plný energie! Naše štěstí a náplň našich životů…

Alena (29), konzultantka v personální agentuře, dcery Kristýnka (2 3/4) a Anetka (1)

„Na obě těhotenství mám krásné vzpomínky. Nepatřím mezi ty, které by považovaly jiný stav za nemoc, naopak jsem se snažila si to užít a být co nejvíc v pohodě. Myslím si totiž, že jak se cítíte vy, tak se cítí i to malé v bříšku...“

Otěhotněla jsem měsíc po svatbě, tedy v době, kdy je člověk ještě trochu dojatý z bílých šatů, ale po dlouholetém vztahu už pevnýma nohama na zemi. Celá rodina byla pochopitelně naměkko. Na úplně první vnouče se chystali u manžela i u nás. A to tehdy i pětadevadesátiletá prababička, která si chtěla pochovat vytouženou pravnučku. Ve skříních se kupilo dětské oblečení a mně vlastně nic nechybělo – celé těhotenství proběhlo bez potíží. Devět týdnů před porodem mi začalo trochu tuhnout břicho, a tak jsem pro jistotu skončila v práci o pár dní dřív. Kristýnce se však na svět chtělo až tři dny po plánovaném termínu. Den porodu má být jedním z nejšťastnějších v životě. Ale vyprávějte to holce, která kvaltuje do porodnice a zjistí, že jí zrovna někdo před domem ukradl auto. Hrůza… Taxík naštěstí přijel brzy, ale Kristýnka si stejně nakonec dávala hodně načas :-).

Porod začal doma odtokem části plodové vody, ale porodní stahy jsem neměla. Odjeli jsme však raději do porodnice, protože mi při vyšetřeních našli v těle streptokoka a já se bála rizika infekce, která v tomto případě může hrozit miminku. Byla jsem totiž informována, že se dítě musí narodit do 24 hodin, jinak porod vyvolají uměle. Porodní asistentka i pan doktor ale byli hrozně milí, a tak mě strach brzy přešel. Hodně se snažil i manžel. Tedy, když neměl zrovna potřebu vše dokonale zachytit na fotografiích. Kristýnka se nakonec poprvé podívala na svět po šesté hodině odpoledne. Trochu pomačkaná a vyjukaná, ale naštěstí absolutně zdravá. Porod proběhl také bez obtíží, jen já se cítila naprosto vyřízená a zapřísáhala se, že další porod už nikdy!

Vydrželo mi to ale jen týden... Člověk na bolest a vyčerpání vedle toho rozkošného drobečka zapomene skutečně velmi rychle. I když pár dní je pořádný blázinec, ale to zná asi každá máma. Dveře se u nás prakticky nezavřely a každý kromě dárků pro miminko přinesl i nejednu radu ohledně péče a osobní tip, komu ta naše holka nakonec bude podobná. Jako by to nebylo jedno. Kristýnka nám pěkně rostla a my se ani ne po roce dohodli s manželem, že bychom jí pořídili sourozence. A za pár dní se k našemu překvapení opravdu zadařilo. Člověk si napodruhé myslí, že bude vše jednodušší a nebude se děsit z každé maličkosti. Jenže já se naopak bála, aby bylo vše v pořádku, i když to poprvé proběhlo tak hladce. Porod byl o to krušnější, že jsem věděla, do čeho jdu a navíc se při poslední prohlídce nezdál doktorům graf měření srdíčka, proto mě poslali na zátěžový monitor, který byl na porodním sále.

Za zástěnou byl slyšet probíhající porod, a to mi na optimismu moc nepřidalo. Veškeré vzpomínky se náhle vybavily a já se začala bát jako malá holka. A ač výsledek mého měření dopadl dobře, zřejmě stres a nervozita nakonec vyvolaly stahy a já se hned ten večer vrátila do porodnice. Anetka mi to také nikterak neusnadnila. Závěrečná fáze porodu byla nakonec ještě o dvě hodiny delší než s Kristýnkou. A navíc nastaly i komplikace. Miminko mělo velmi krátký pupečník a ještě omotaný kolem těla. Doktoři se báli, aby neměla nedostatek kyslíku, a tak dokonce zvažovali použití kleští. V tu chvíli mi bylo opravdu slabo a o své druhé děťátko jsem se začala obávat. Vše ale nakonec dobře dopadlo. Anetka si dala říct a od prvních okamžiků bylo jasné, že bude stejná bojovnice a stejně vitální jako její sestřička Kristýnka. A vlastně to platí dodnes, kdy jsou Kristýnce dva a tři čtvrtě a Anetce rok. Společně s našimi dvěma pejsky dokážou ty dvě divošky udělat z běžného dne pořádný blázinec. Je u nás zkrátka veselo a živo, na nudu si opravdu stěžovat nemůžu a přestože bývám někdy pořádně unavená, vůbec bych neměnila! To si pak po náročném dni sednu s hrnkem čaje ke stolu a říkám si: Nechtělo by to ještě kluka?

Maminka Roku 2019
Témata: Děti, Novorozenec, Časopis Maminka, Závěrečná fáze, Osobní tip, Krátký pupečník, Bolest, Kristýnka, Klučík, Řád, Okamžik, První vnouče, Radost

Mohlo by vás zajímat
S dětmi jsem dospěl. Kvůli nim jsem přestal pít alkohol, říká Tomáš Třeštík
Řeč těla při spánku: Na zádech spí králové, schoulení jsou mamánci
Zimní děti versus ty letní: Datum narození ovlivňuje zdraví i charakter
Přiznání: Nenávidím mateřství. Dceru miluji, ale být matkou mě štve!
Máte přecitlivělé dítě? Zdánlivá slabost může být výhrou
Doma beránci, ve školce vlci. A mohla jsem za to já, perfektní matka!
Jsem v tom? Jak poznáte, že jste těhotná, i bez testu
Aleš Háma: Nerad kluky trestám a řvu na ně. Manželka je přísnější
Dvojčata s křehkými kostmi. Narodila se se zlomeninami, ublíží jim i mazlení

Horoskopy

Kozoroh Milí Kozorozi, oplýváte optimistickou náladou a vidíte všechno kolem sebe růžově. To u vás nebývá…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Julie, Juliana, Julia





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné