[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Začalo to tím, že mi manželka ráno řekla, ať zajdu na poštu vyřídit nějaké věci (vždy máme plnou krabici „nějakých věcí“ k vyřízení), protože odpoledne na to už dost možná nebude čas. A byla to pravda. Od té doby se mimochodem ta krabice s „nevyřízenými věcmi“ ještě zvětšila... Stíháme vyřizovat míň, o to víc si ale to všechno kolem Huga užíváme. Někdy je to náročnější, než jsme čekali, co vám budu povídat. Ale o tom chci mluvit především – o očekávání. Přesněji neočekávání. Protože jediné, co můžu o otcovství s čistým svědomím říct, je, že se na něj nedá připravit. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že ano.
Pokud podlehnete falešnému dojmu, že jste připraveni, o to víc budete překvapeni, jak moc jste se pletli. Tedy nutno říct, že mnohdy (a především) to je překvapení příjemné. Být tátou je něco kouzelného a na kouzla se připravit nedá, od toho jsou to kouzla.
Po technické stránce věci mi osobně nejvíc pomohlo přečtení příručky nejmenovaného výrobce plenek, kterou jsem našel v tašce, již jsme v porodnici vyfasovali hned po porodu a přesunu na pokoj.
Byli jsme tam my tři a taška. Taška plná různých vzorků toho, co budeme zaručeně potřebovat. A mezi tím tenhle literární zázrak: návod na použití děťátka o dvanácti stránkách.
Od té doby radím všem kamarádům, kteří čekají ve frontě na tatínkovství a zrovna se na ně dostává řada, aby nepanikařili a hlavně si přečetli těch užitečných dvanáct stránek. (Upozornění: Nesmějí brát v úvahu tu reklamu kolem, jinak by si mohli otevřít krám s plenkami.) Na nic z toho ostatního se totiž nedá připravit. A to je na tom, být tátou, asi to nejhezčí.
Je mu osmnáct měsíců a nejradši má bagr. Tedy bagr v jakékoli formě, bylo to myslím i jeho třetí slovo. Kdybych nebyl tátou, tak bych si nikdy nedokázal představit, jak velkou hrdostí mě může takový bagr naplnit. A co teprve, když se k bagru po pár dnech přidá cisterna! A to je hodně těžké slovo, to musíte uznat. Pak se přidávají další slova, a ještě další, k nim se doplňují významy a najednou si člověk uvědomí, že vedle něj vyrůstá člověk. A tak začne mít trochu strach, aby dělal všechno správně, aby něco nepokazil a vyvaroval se chyb, proto se ptá kolem na dobré rady.
Stejně tak jsme dostali i my s manželkou radu zaručeně nejlepší: Nejhorší jsou dobře míněné rady. Od té doby se cítíme daleko svobodněji, tedy aspoň co se dobrých rad a názorů na výchovu týká. Od doktora si však většinou poradit necháme. Myslím, že je nám rodičům všechno dáno tak nějak přirozeně a automaticky. A všechny věci, ze kterých jsme se ženou měli před narozením synka strach, se ukázaly jako úplně neopodstatněné, naopak vyšlo najevo, že to náročnější se očekávat nedalo.
A jsme zase na začátku: Otcovství je něco kouzelného a na kouzlo se nepřipravíte… V čem si se ženou notujeme, je pravidelné střídání v rozmazlování, myslím, že je to fifty fifty. Manželka někdy říká, že když jsem v práci a Hugo se na ni dívá, tak má najednou pocit, že jsem to já. Takže Hugo bude v dívání se asi po mně. A byl bych rád, kdyby po mně byl taky v tom, jak se dívá na svět. Budu rád, když mě přesáhne ve všem, i v tom pohledu. Tak by to totiž myslím mělo u dětí a rodičů být.
Aby to ale nepůsobilo jen tak akademicky, přidám jeden konkrétní příklad na závěr. Bude souviset s tím zmíněným návodem, očekáváním i neopodstatněným strachem a je důkazem toho, že příroda si to zařídila nejlíp, a pokud jí budeme důvěřovat, s těmi dvanácti stránkami si opravdu vystačíme...
Takže: Jako nastávající táta jsem měl poměrně velký strach z přebalování. Tedy ne z aktu samotného, ale jednoduše z toho, že ta hovínka budou smrdět a bude se mi z toho dělat špatně, což se ukázalo jako úplně neopodstatněná obava. Ne že by hovínka nesmrděla, to ona někdy umí, až je z toho člověk překvapený. Moje obava se však nenaplnila, protože je to od přírody geniálně zařízené.
Vysvětlím: Každý zkušený táta ví, že pár dnů po porodu vypadají hovínka jako smažená vajíčka a ta nesmrdí. Příroda to zařídila tak, že se pachová náročnost manipulace s hovínky postupně zvedá. A pak vás najednou překvapí, že to začne být pořádný smraďoch, ale vám už to nedělá problém! Zkušený táta nakonec stejně ví, v jaké fázi přebalování je nejlepší na pár chvil zadržet dech, a má to v kapse. Tedy přesněji řečeno v koši. Tohle vám ale nikdo neporadí, na to se nepřipravíte.
Když se zamyslím nad tím, kdy by se měl muž stát otcem, nedokážu říct, zda ve dvaceti, třiceti nebo šedesáti. My se ženou jsme rozhodně nic neuspěchali, na nic nečekali a ani nad tím nepřemýšleli. Byl to spíš takový pohádkový příběh.
Potkali jsme se, měli jsme se rádi, a to tak, že z toho byla svatba, no a po svatbě jsme se měli rádi ještě víc, až z toho byl Hugo. Myslím, že být tátou je zázrak. Díky, Hugo!