[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všechna trapná klišé z filmů se naplnila! Být tátou je prostě skvělý. Tak trošku nanečisto jsem si tu rodičovskou roli zkusil u nevlastní dcery Káti, přece jen jsem ji ale neměl úplně od miminka. Všechno mi po narození Jiříčka tak nějak začalo dávat smysl. Taky mě to otcovství pěkně proměnilo! Takže u seriálu jsem teď schopný se rozbrečet. A to mi nic není svatý, aby bylo jasno. Jenže teď vidím v televizi brečící dítě a okamžitě přepínám, psychicky a emočně to nezvládám. Jakmile brečí dítě, jdu do kolen.
Náš Jiříček je hodně aktivní, běhá od sedmi měsíců. Je to s ním tak trošku hra ve stylu vražda–smrt–zabití. Podle mě sice bude mluvit až v šestnácti, ale od sedmi měsíců stojí, chodí a snaží se zabít. Je to s ním „dvacet čtyři sedm“ služba. Snažím se být s rodinou, jak jen to jde, večer dětem pravidelně chodím číst – to je takový náš rituál.
Upřímně musím říct, že to mrňavý dítě je pro mě trošku za trest, a to nemyslím nějak zle, nechci se rouhat. Neumím se moc soustředit jen na jednu věc, což je u dítěte dost potřeba. Takže hlídání je teď pro mě náročný, protože potřebuju přemýšlet nad tím, co budu dělat v práci, hlava je rozjetá. Je to pro mě složitý, být mu pořád „za zadkem“. To je pro mě taková osobní challenge.
Znám pocit, že jako táta tápu zatím úplně ve všem, přece jen je to pro mě s takhle malým prckem úplně poprvý. Ale snažím se kolem něj dělat všechno. Celou dobu jsem se třeba dost bál hovínek. Všichni mi říkali: „Jakmile to bude tvoje, nebude ti to vadit.“ No ne, furt se mi chce blejt! Za ten rok a půl jsem ho přebalil třikrát, když fakt nebylo zbytí. To je ale pro mě fakt strašidelný.
Přál bych si, abychom si s dětmi nikdy nebyli cizí. Jasně, že v pubertě asi budu otravnej fotr, ale rád bych, abychom k sobě měli důvěru a byli jsme parťáci.
Dokážu to jen tehdy, když je to otázka života a smrti. Jinak dám asi všechno. Až když je člověk sám rodič, dojde mu spousta věcí. Třeba to, co mu dělali jeho rodiče, byť v dobré víře. To, co vidí jako chyby, pak může opakovat, nebo se toho naopak vyvarovat a vyrovnat se s tím. Přál bych si, abychom si s Jiříkem nikdy nebyli cizí. Když přijde puberta, jasně že asi budu někdy otravnej fotr, ale rád bych, abychom k sobě měli důvěru a byli jsme parťáci.
Myslím, že nestačí jen to budovat výchovou, prostě si to musí sednout, podle mě jsou hodně důležité i osobnosti táty a syna. Ale přece jen, hodně v tom hraje roli důvěra. Autorita by po dětech neměla moc šlapat, rodič by si neměl dokazovat, že má navrch, pak ho dítě nemůže brát jako parťáka. Já se snažím být rodič parťák, spíš než autorita.
Mně to totiž v dětství tak trošku chybělo. Rodiče třeba trvali na tom, že se budu profesionálně věnovat hudbě. Moje profesní dráha tak byla poměrně spletitá. Jsem symfonický muzikant, hrál jsem dlouhá léta na kontrabas. Vystudoval jsem konzervatoř a od sedmnácti jsem začal hrát v Českém národním symfonickém orchestru, kde jsem působil do roku 2016, kdy jsme dostali Oscara za filmovou hudbu.
A pak jsem to zabalil. Mockrát jsem v této profesi cítil vyhoření. To první velké bylo spojené s tím, že mi došlo, že jsem to dělal jen proto, že jsem musel. Pak jsem si k tomu nějak našel cestu. Další vyhoření bylo, když jsem chtěl založit rodinu, a i poté, co jsme nahrávali největší světové nahrávky, jsem zjistil, že mám furt „holej zadek“ a nemůžu se tím živit. Když člověk dělá něco na světové úrovni a stejně nemůže zaplatit složenky, tak je něco špatně.
Teď se věnuju svojí další lásce, a to je vaření. Často teď vařím i doma s Káťou. Nevím, do jaké míry je to, že ji to baví, ovlivněné mnou, nebo tím, že je tvůrčí, protože to ona je a hodně. Ale docela si to užíváme – když se mi podaří zrovna zahodit někam své ego, které nevidí, že není všechno do puntíku dokonalé, tak jak to mám rád. Když nad tím tak přemýšlím, splnil jsem si vlastně většinu svých snů. Tím posledním je založení vlastní školy grilování BBQ Session.
Hlavní myšlenkou je sejít se s lidmi a povídat si o jídle. Je to hodně zaměřené na chlapy – ideální dárek pro táty, dědy, manžele! Co se týče práce, mám tak nějak štěstí, že to, co si vymyslím, se nějakým způsobem podaří. Takže jediné, co bych v životě opravdu chtěl, je umřít strašně starej v náruči své rodiny. A možná taky další dítě, když pánbůh dá. Jedno minimálně bych si ještě přál.
Článek vyšel v časopisu Maminka. Aktuální číslo si můžete koupit na ikiosek.cz/maminka. Tady si můžete objednat i předplatné s dárkem.