[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Čeština se utápí v moři zdrobnělin, které nás pronásledují na každém kroku; lezou nám do postelí (tuleníčko, mazleníčko), kanceláří (zprávička, mailík), chodí s námi na nákupy (svetříček, dobrůtka), z úst nám vyskakují i v podobě pozdravů (čauky, ahojky). Mateřství nás pak zdrobnělinami zasype jako krupobití, až je z toho mnohým z nás úzko. Z každodenního přemítání o papání, lulání, ňuňání, plínečkách a prdýlkách nás potom navečer vytrhne přicházející partner otázkou: „Jsou tu někde ty mé pipinky?" (vy a dcera). No, nezabili byste ho?
Jmenuje se Zdena, ale Pavel ji už léta oslovuje jako Dášenku. Zdena tím nejprve tiše trpěla, pak hlasitě protestovala, nyní mnozí jejich známí ani netuší, že se nejmenuje stejně, jako legendární teriérka Karla Čapka. Ano, opravdu za to tak trochu může roztomilé štěně z povinné školní četby, a vlastně tak trochu i Zdena sama. Vždy mívala ve zvyku dělat v případě nouze na své okolí „psí oči", a jednou, na jakési rodinné oslavě, někdo Zdeniny jímavé pohledy trefně okomentoval slovy: „Nekoukej furt jak Dášenka! A skoč si pro to sama!“
V rodině pak rčení zlidovělo a Zdeně tuto přezdívku už nikdo neodpáře. I když lze v rodinné konverzaci občas zaslechnout i připomínky na adresu přísné Dagmar či Daginy. Čas od času je laškovně zmíněna i jakási bestie chlupatá.
Svede-li osud dohromady nadšenou uživatelku zdrobnělin a technicky založeného intelektuála, můžete být svědky tragikomických komunikačních neuvěřitelností. „Vašinko (Václave), kocourku, půjdeš se napapkat?" Kocourek Vašinka s dvěma tituly před jménem odpovídá: „Ano, Milado, nicméně ti stále opakuji, že se jmenuji Václav!" Milada se zastydí a poctivě se, už po milionté, snaží o nápravu. „Promiň kocourečku, půjdeš tedy hamat?“
S panem Kostelníkem je život veselý, někdy až příliš, nebere vážně ani sebe, ani ostatní, natož svou drahou polovičku. Paní Kostelníkovou oslovuje výhradně příjmením a jeho modifikacemi. „Kostelníková, startujeme!“, je obvyklý pokyn k odjezdu kamkoliv. Žádost o nasycení prázdného žaludku probíhá v duchu vět: „Kostelnice, ženo zručná, hoď už něco na stůl!“ Volá-li paní Kostelníkové dcera, pan domácí zásadně a s něhou v hlase shání „tu mojí kostelní bábu“.