Maminka.czČasopis Maminka

Budeš poslouchat!

Adam Suchý 21.  10.  2009
Budeš poslouchat!
Podobným způsobem „vyřešil“ konflikt s dítětem alespoň jednou zřejmě každý z nás. Jistě, nemůžeme držet své emoce stále na uzdě a vychovávat děti podle zaručených rad z populárních příruček. Potíž je však v tom, že toto krátkodobé rozhodnutí nijak neřeší případné problémy do budoucna.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Jako rodiče se často dostáváme do rozporuplných situací: zatímco se na nás z médií valí obrazy šťastných rodin, kde se na sebe v přátelské atmosféře a v nažehleném svátečním oblečení všichni láskyplně usmívají, my si můžeme v tričku upatlaném od dětské přesnídávky vyřvat hlasivky, protože to naše dítě už zase neposlouchá, odmlouvá a vzdoruje. Pocity viny a nejistota, jestli přece jen neděláme něco špatně, na sebe při takové konfrontaci nenechají dlouho čekat. Existují vůbec nějaká „pravidla boje“ s malým válečníkem, který docela často pokouší naše rodičovské nervy? Kdy je třeba použít převahu dospělého, a kdy je možné polevit v důraznosti a ponechat dítě jeho vlastním emocím?

Tresty a odměny

Ač je to pro mnohé překvapivé, v obecné rovině platí, že používání trestů a odměn je docela problematická součást výchovy. Předně je třeba si uvědomit, že s výchovou začínáme kolem druhého roku života dítěte, do té doby potřebuje náš potomek především lásku a přijetí, i když dělá věci, které se nám třeba zrovna nezamlouvají. Přijetí přitom neznamená, že bychom museli schvalovat vše, co dítě zrovna napadne. Čmárá-li např. v obýváku po zdi, je třeba mu jasně sdělit, že tohle se vám nelíbí. Odměny a tresty přitom nemusíte vůbec použít. Jejich nadměrná aplikace totiž vede k tomu, že dítě bude fungovat jen podle vnější motivace – něco udělá, protože dostane odměnu, něco neudělá, protože se tím vyhne trestu. Jako rodiče ale přece chceme, aby děti „fungovaly“ podle toho, že je něco baví, něco považují za správné, něco je pro ně přitažlivé a něco zase odpudivé… Zkrátka, toužíme, aby bylo samo vnitřně motivované. Odměnám se samozřejmě nelze vyhnout, nicméně jejich charakteristikou je, že snižují hodnotu toho, za co jsou dávány. Jinými slovy – pro dítě znamenají vzkaz, že „tahle činnost asi za moc nestojí, když za ni musím dostat lízátko“. A tresty?

Pojď si pro facku!

Když už při konfliktu s dítětem použijete trest, zkuste alespoň respektovat několik základních pravidel. Fyzických trestů by mělo být minimum a měly by mít spíše podobu plácnutí přes plínku než skutečného tělesného potrestání. V žádném případě by plácnutí nemělo mířit na obličej či na hlavu dítěte, protože je to pro něj mj. velmi ponižující. Vězte také, že tresty bez vysvětlení nemají žádný výchovný smysl. Výkřik typu „Víš, za co to bylo?!“ nestačí, protože dítě skutečně mnohdy neví, za co to bylo. Podobně jsou zbytečné tzv. odložené tresty – pokud dítě nepotrestáte za prohřešek ihned po něm, nedělejte to vůbec. Pojítko mezi obtížným chováním a vaší výchovnou lekcí totiž bude dávno ztraceno a nebude fungovat, ani když se přetrhnete s vysvětlováním. Dítě vaše jednání jednoduše vůbec nepochopí. Jedním z nejdůležitějších pravidel také je, že trest by nikdy neměl mít podobu odnětí přízně, lásky či náklonnosti. Dítě by mělo vědět, že některé jeho chování se vám rozhodně nelíbí, ale v žádném případě to neznamená, že se vám nelíbí ono celé, že ho máte méně rádi nebo že ho dokonce odmítáte. Při respektování a znalosti výše uvedených pravidel se tedy pojďme podívat, jaké konflikty s dětmi na nás pravděpodobně čekají.

Když nemá důvod

Rodiče mají často pocit, že konflikt vznikl bezdůvodně, že dítě zuří a oponuje „jen tak“. Ostatně, v českém výchovném lexikonu ještě stále žijí výroky typu: „Co řveš? Pojď sem, ještě ti přidám, abys měl proč brečet!“ Ať vám to připadá jakkoli neuvěřitelné, pokud dítě křičí či jiným hlasitým způsobem vyjadřuje svou nepohodu nebo nesouhlas, má vždycky důvod. Potíž je jen v tom, že my ten důvod buďto nedokážeme rozpoznat, nebo ho považujeme za malicherný. Ano, co je ztracené autíčko proti našim problémům v práci, finanční krizi, kruté hypotéce a nemocné tchyni? Jenže ztracené autíčko je v tu chvíli celý dětský svět. Než začnete křičet nebo trestat, představte si, že by náhle z povrchu zemského zmizela velká část vašeho vlastního světa.

Dítě potřebuje uznání

Jistě to znáte: „Já první, já první!“ křičí dítě a hrne se ke zvonku do školky, ke dveřím domů, k autu, prostě kamkoli. Jakmile ho předběhnete, ztropí scénu a začne ječet. Do jistého věku je to normální, dítě je sebestředné, potřebuje se prosadit a potřebuje uznání. Během předškolního věku by ale podobné tendence měly vymizet a dítě by mělo být schopno zvládnout drobné frustrace, neúspěchy a prohry. Že se to vaše dítě ve školce vzteká, rozbíjí ostatním dětem hračky a bije mladší děti? Zřejmě se někde stala chyba, ale ta je bohužel na vaší, tedy rodičovské straně. Dítě je totiž třeba ze začátku nechat vítězit a zažívat opojné pocity prvenství. Postupně ale musí zažívat i to, že Člověče, nezlob se a další hry někdy vyhraje také někdo jiný, že na něj nezbude vždycky to nejhezčí jablíčko ze všech, a že když se bude rvát s tátou, jednoho dne prostě vyhraje táta. Příliš uhlazená cesta bude pro dítě do budoucna zdrojem konfliktů a potíží.

Když se nechová slušně

Především v kontaktu s ostatními lidmi se často potřebujeme předvést, jak máme roztomilé a slušně vychované dítě. Náš potomek naši nervozitu spolehlivě vytuší a začne se chovat přesně tak, jak si nepřejeme, takže konflikt je na spadnutí. Při celé výchově je důležité, abychom byli co nejvíce konkrétní ve svých požadavcích, a platí to i v tomto případě. Dítě netuší, co se skrývá pod heslem „Chovej se slušně!“ a kromě toho má každý z nás docela odlišné představy o slušném chování. Jak o nich má dítě vědět? Nebojte se mu do úmoru vysvětlovat a ukazovat, co po něm chcete. Zaprvé se vám to časem určitě vrátí a zadruhé na to okolí jistě nebude reagovat negativně – antipatie byste si u rozumných lidí získali spíše tím, kdyby vaše batole panáčkovalo jako dobře cvičený pejsek.

Vztek a odporování

Rodiče mnohdy emoce svých dětí nezvládají. Vztek a agrese patří k těm projevům, které pokoušejí rodičovskou trpělivost více než spolehlivě. V tomto případě je dobré vědět, že zhruba od dvou do tří let se dítě nachází v tzv. období vzdoru neboli negativismu. Vývojově totiž dospělo k poznání, že na každou situaci může reagovat alternativami „ano“, nebo „ne“. Obě jsou stejně silné a tu první už má vyzkoušenou. Stále více se snaží zapojit do lidského světa a touží ochutnat samostatnost. Podle některých odborníků trvá období vzdoru v průměru 14 měsíců, což je velká porce na rodičovskou trpělivost. Tady je dobrá rada nad zlato a samozřejmě platí pevné hranice a neodmítání dětských emocí, jen ať se vyzuří. Chcete-li ale skutečně dobře míněnou radu, potom zní: Přežijte to.

Naivní lži jsou normální

Dětským lžím jsme věnovali samostatný článek, ale musíme je na tomto místě znovu zmínit, protože i ony jsou častou příčinou konfliktů s dětmi. V předškolním věku se objevují různé konfabulace a fantazie, které by měly zmizet nejpozději do čtvrté třídy základní školy. Dítě si vymýšlí, tyto báchorky v sobě mohou nést nesplněná přání nebo snahu být středem pozornosti. Někdy se děti také snaží pomocí naivní lži prchnout před trestem. Důležité je vědět, že důrazně zakročit bychom měli pouze proti lžím, které mají někomu ublížit, mají za cíl získat neoprávněné výhody či pochvaly nebo maskovat skutečné asociální činy.

Nedělej to!

Určitě se ocitnete v období, kdy vaší nejčastější větou bude: „Nedělej to!“ Dítě se nechce oblékat, chce si vzít něco jiného, nimrá se v jídle, nemotorně shazuje věci kolem, mlátí lžičkou, škrábe omítku šroubováčkem… Snažte se jej spíše instruovat, co má dělat, než co dělat nemá. A ještě lépe se snažte popisovat, co vidíte a co se děje právě teď, např.: „Uprostřed předsíně leží tvoje oblečení.“ Uvidíte sami, jak pestrý dialog může podobný výrok spustit. Malé děti jsou také někdy zahlceny podněty kolem, takže mu usnadněte situaci tím, že případný výběr výrazně omezíte: „Chceš k večeři rohlík s máslem, nebo s marmeládou?“ Podobně „Chceš si obléct ty modré, nebo zelené tepláky?“ Je jasné, že k večeři bude rohlík a obléknout si má tepláky, dítě si snáz vybere a vy se vyhnete konfliktu na variaci „Tohle jíst nechci a tohle si neobleču“. Ať se vám to líbí, nebo ne, i malé děti mají svou hlavu a nemusí s vámi souhlasit. Pokud je možné se konfliktu vyhnout, udělejte to, ale pokud k němu dojde, bojujte spravedlivě a čestně. Dítě se tak může naučit jednu důležitou věc: I když se lidé pohádají, můžou se mít pořád rádi.


Maminčin odborník PhDr. Adam Suchý klinický psycholog a psychoterapeut, vystudoval FF UP, pracuje ve FN Olomouc, je šťastně ženatý a otcem dvou dětí

Témata: Děti, Časopis Maminka, Velká porce, Adam Suchý, Součást výchovy, Zdroj konfliktů