[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dokud jsem neměla dítě, nebyla jsem žádná velká kuchařka. No, vlastně vůbec žádná. Vrcholem mého kulinářského umění byly polévky z pytlíku a špagety se sýrem. Pozůstatky kolejního života…
Kvůli manželovi jsem se naučila asi tři jídla, ale motivace vařit mi chyběla, protože na to je u nás doma expert on. Jenže předloni se nám narodila dcera a já najednou zjistila, že polévka z pytlíku už stačit nebude. Když začalo období příkrmů, prvních pár měsíců jedla Lucinka jen kupované skleničky, já si prostě nevěděla rady.
Ale na podzim jí byl rok a jde do tuhého. Sama se stydím, že vlastní dceři neumím uvařit pořádné kvalitní jídlo, a tak jsem na sobě začala v tomto směru konečně pracovat. Moje předsevzetí pro letošek je jasné: Naučit se vařit opravdu dobře.
Žádné konkrétní předsevzetí jsem si nedala, ale když už na to přišla řeč, je pravda, že na jednu věc myslím často a sama sobě jsem přikázala, že si na ni musím dát pozor: Nemít na druhé tak velké nároky. Jsem už taková povaha, že jsem hodně přísná jak na sebe, tak na ostatní.
Je to samozřejmě vzor z mé rodiny a vyžaduje to i moje práce, jsem právnička. Občas mi nedochází, že moje dvě malé děti jsou zatím prostě jen děti. Mívám sklony poměřovat jejich chování stejně výkonnostně, jako to dělám v profesním životě, a jsem zbytečně náročná.
Naštěstí mám manžela, který mě dovede trochu umravnit, a hlavně syn i dcera jsou prostě úžasní a všechno mi odpouští. Syn, kterému je osm, mi nedávno řekl: „Mami, já vím, že ty chceš, abych byl dokonalej, a já nejsem…“ Nevím, jak na to přišel, nikdy jsem mu takovou větu neřekla, ale byla to facka, která mě docela zasáhla. Takže na tohle si chci opravdu dávat pozor.
Tohle předsevzetí jsem si nedala já, uložil mi ho můj manžel. Vánoce jsme trávili tak trochu bilancováním a já se dozvěděla, že místo manželky s mnoha koníčky, která se o sebe stará – takovou znal dřív – má doma chodící mlékárnu, kalkulačku, dětskou doktorku a vůbec nějakou podivnou osobu, kterou vůbec nezná.
Abych to vysvětlila, máme doma desetiměsíční holčičku a pravdou je, že mě od jejího narození nezajímá absolutně nic jiného než moje miminko. Sama si to neuvědomuju, ale asi to někdy opravdu přeháním.
Jenže divte se mi po dvou potratech, Maruška je pro mě všechno! Manžel to prý chápe, ale omlátil mi o hlavu tu klasickou hlášku, že jen spokojená matka může mít spokojené dítě (kde to vůbec sebral?).
Já to tak dramaticky nevidím, pravdou ale je, že jsem od porodu nebyla ani jediný den pár hodin sama bez dítěte. A už je to znát. Takže k předsevzetí mi manžel přidal závazek, že minimálně jeden den v týdnu si mám vyhodit z kopýtka a vyrazit si na pár hodin, kam budu chtít.
Předsevzetí si dávám každý rok, spíš už jen z recese, každý v rámci rodiny si nějaké vymyslí. Pro letošek jsem se rozhodla, kromě obligátního hubnutí, že zkusím trochu „zklidnit hormon“ a přestat řešit tolik zbytečností. No, z mého pohledu to zbytečnosti nejsou, ale okolí mě unisono přesvědčuje, že ano, a tak se chci na tenhle svůj rys trochu zaměřit.
V praxi to znamená, že bych měla přestat řešit třeba: Kde se neustále berou drobky pod židlí, když jsem zrovna zametla. Proč při praní dětského oblečení neustále záhadně mizí ponožky. Jak je možné ztratit láhev na pití na stometrové cestě od autobusu k domu.
Kdo nikdy nezhasíná v chodbě. Kdo vždycky nechá na záchodě prázdnou ruličku od toaletního papíru. A milion dalších věcí. Pořád si nějak nemůžu zvyknout, že v domácnosti, kde čelím trojnásobné mužské přesile (38, 7 a 5 let), jsou tohle asi opravdu zbytečné starosti.
Novoroční předsevzetí? Měla jsem jich prvního ledna na jazyku milion! Už nikdy nebudu křičet na své děti (dva a čtyři roky). Nikdy je neplácnu přes zadek. Nikdy nebudu vyhrožovat zákazem večerníčku. Nebo odebráním oblíbené hračky. Nebo tím, že už nikdy nedostanou čokoládu.
Šestiletá holčička vypráví o tom, jak je těžké být matkou
Taky už nikdy nebudu zachraňovat oběd objednávkou pizzy. Moje děti zapomenou, že někdy v životě viděly tablet. A že viděly maminku ráno zvracet, když se po čtyřech letech na mateřské vydala na třídní sraz a zapomněla, že už dávno neumí pít. Taky je nebudu odbývat větou, že nevím nebo že se mají zeptat tatínka, protože je chytřejší.
Úplně ze svého slovníku vypustím větu „Počkej, teď nemám čas.“ Zkrátka když to shrnu, pro letošek jsem si – ostatně jako každý rok – dala tohle předsevzetí: Budu lepší matka! A už koncem ledna můžu konstatovat, že se mi to asi opět nepodaří.