[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rodiče: Jana Kučná (31 let), na mateřskéPetr Kučný (32 let), stavbyvedoucí.
Děti: syn Míša (11 měsíců)
Bydliště: Horní Lideč
BUDETE MÍT MOŽNOST SLEDOVAT V „PŘÍMÉM PŘENOSU“ VŠECHNY TŘI TRIMESTRY, JANINY RADOSTI I STAROSTI, DROBNÉ NEVOLNOSTI A ZÁŽITKY Z TÉTO KRÁSNÉ DOBY. S manželem Petrem má už Jana syna Míšu a těší se na dalšího potomka. Co myslíte, čekají zase chlapečka, nebo holčičku? Možná nám to Jana prozradí prostřednictvím svého „těhotenského deníčku“, který pro vás - čtenářky -pravidelně píše.
Chtěla bych vám alespoň trochu přiblížit svůj dosavadní život, když se teď budeme setkávat pravidelně. Po vystudování zdravotnické školy a dvouleté praxi v nemocnici mi bylo dvacet let. Některé z mých kamarádek a spolužaček se vdávaly a zakládaly rodiny. Já jsem ale měla pocit, že ještě nejsem na tento krok připravená, tak jsem se rozhodla, že odjedu do Ameriky.
Rozhodnutí to bylo velice rychlé a pro moje rodiče a mé okolí poněkud neuvážené. Já jsem si neuvědomovala, co všechno mě může potkat a ani v nejmenším jsem si nepřipouštěla neúspěch. Začátky nebyly lehké, ale se zlepšením jazykových schopností jsem získávala lepší práci a také více přátel.
Se svým budoucím manželem Petrem jsem se seznámila před čtyřmi lety. Žili jsme spolu v jedné domácnosti, pracovali, cestovali a pomalu začali přemýšlet o společné budoucnosti.
Zůstaneme v Americe, nebo se vrátíme domů a založíme rodinu? Shodli jsme se na tom, že chceme, aby naše děti vyrůstaly v Čechách, znaly své babičky a dědečky a měly všechno, co k dětství patří. Proto jsme se v roce 2006 vrátili domů. Nastalo rozhodování, kde budeme žít. Já mám rodinu v Sokolově, můj manžel v Horní Lidči. Což je přes celou republiku. Rozhodli jsme se pro východ. Svatbu jsme měli na vizovickém zámku a splnil se mi můj sen o princeznovské svatbě do posledního detailu. Již v té době jsme tušili, že se nám povedl malý zázrak a já jsem byla těhotná. 15. 6. 2007 se narodil náš syn Michael...
První těhotenství jsem měla skvělé a Míša plakal, pouze pokud měl mokré plenky nebo když měl hlad. Kojení se v pohodě rozběhlo a ani koliky nás netrápily. Netvrdím, že je to pouze spokojeným těhotenstvím, ale myslím si, že to má na to velký vliv. Jak jsem sledovala v Mamince osudy budoucích maminek, začali jsme s manželem mluvit o tom, že bychom Míšovi pořídili sourozence.
Vyjde to? A pak jsem si jednou udělala těhotenský test a byl pozitivní. Když jsem to řekla manželovi, s úsměvem na rtech se mě zeptal: „Tak jak to vypadá? Budeme mít doma dva uličníky?“ A já na to odpověděla, že doufám, že malou princeznu. Ale zatím je to tajemství... A jak vypadá můj první měsíc? Převládají pocity štěstí. Neustále mluvím o tom, jak je to skvělé, že se to povedlo tak nečekaně rychle, zvlášť když ze svého okolí znám případy, že se nedaří.
Kamarádka nás pozvala na svatbu, žije ve Španělsku a se svým přítelem se o miminko snaží přes dva roky i formou umělého oplodnění. Při děkování za pozvání jsem se neudržela a napsala jí, že přijdeme i s naším malým a také naším nenarozeným. A ona mi odpověděla, že i jim se to konečně povedlo. Tak hurá, baby boom pokračuje!
Říká se, že každé dítě je jiné a že i každé těhotenství je jiné. Nevěřím tomu, snad budu mít štěstí a nezažiji ranní nevolnosti atp. Mám strach, jak bych zvládala péči o našeho neposedu Míšu. Jediné, co mě trápilo při prvním těhotenství, byla zácpa, a proto se jí snažím všemožně předcházet. Dodržuji pitný režim, pohybu mám víc než dost kolem malého a každé odpoledne chodíme na procházky. Dále pravidelně každý den sním jedno jablko, bílý jogurt a užívám i sušenou syrovátku, která příznivě ovlivňuje činnost střev a také obsahuje vitaminy a minerály.
V 7. týdnu jsem si vyzvedla těhotenskou průkazku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tak brzy po narození našeho prvního potomka. Sestřička v ambulanci se mi svěřila, že i ona měla děti brzy po sobě a že se mám připravit na to, že ten první rok bude docela náročný. Prý se jí docela často stávalo, že kojila miminko a druhou rukou krmila starší dítko. Cestou domů jsem přemýšlela a po rozhovoru s manželem jsme se rozhodli, že našeho malého začneme osamostatňovat. A to nejlépe hned. Koupili jsme nočníček, seznámili jsme Michálka s jeho funkcí a co se do něj dělá... Modrá a vykulená očka našeho nezbedy jasně říkala: Co jste si to na mě zase vymysleli?
To je nějaká nová hra? A proč mě svlékáte a chcete, abych seděl na něčem, co jsem v životě neviděl? Já s vámi tuhle podivnou zábavu provozovat nebudu. Čtrnáct dní stále trénujeme, dnes se poprvé vyčural, ale je nám jasné, že je to jen náhoda, protože když jsme ho chválili, nechápavě na nás koukal, proč se tak radujeme... Hned na začátku druhého měsíce mi začalo být špatně od žaludku, a to nejenom po ránu, ale i během dne a i večer. Zachraňují mě lízátka se zázvorem.
Také při vaření mi není zrovna nejlépe. Na maso se nemohu ani podívat, což je trochu problém, protože denně vařím pro Míšu, manžela a v neposlední řadě i pro sebe. Také různé vůně mi „voní“ jinak. Sedli jsme si s manželem do auta a já se ho ptala, kde vzal tak hroznou vůni, odkdy chodí do parfumerie sám a kupuje si pro sebe parfém, o kterém ani neví, zda mi bude vonět. On s ledovým klidem prohlásil, že je to přece můj oblíbený parfém. Aha, to zřejmě bude tím „tajemstvím“ v mém bříšku. Také jsme se rozhodli, že doděláme ještě pokojík v podkroví, abychom rekonstrukci měli za sebou, než tu bude s námi miminko. Doufám, že nevolnosti přestanou.
Rozhodli jsme se, že pojedeme za mými rodiči a přáteli do západních Čech a podělíme se o naše tajemství. Vyrážíme časně ráno, protože náš malý většinu dopoledne prospí, zatímco odpoledne s ním šijí všichni čerti. Cestu jsme zvládli hravě a já se těšila, jak si odpočinu a po delší pauze uvidím svou rodinu a přátele. Sdělení toho, že čekáme další přírůstek, je asi tím nejkrásnějším, o co se můžete podělit. Všichni byli velice překvapení, že jsme to vzali tak hopem, ale přáli nám štěstí a jen to nejlepší. Pak bohužel přišel den, o kterém není lehké psát a budeme na něj vždy smutně vzpomínat. Zavolal nám manželův bratr, že se jejich otci stala tragická nehoda. Nebyli jsme schopni slova a nedokázali si připustit, co se stalo. Ta cesta zpět domů byla tou nejdelší a nesmutnější cestou, kterou jsem kdy zažila. Ještě stále je to velice bolestivé. Měla jsem samozřejmě obrovský strach o naše nenarozené miminko.
Můj manžel i přes všechnu bolest, kterou prožíval, mi byl oporou a já si znovu uvědomila, jak je dobře, že ho mám po boku. Absolvovali jsme vyšetření ve Zlíně, které mi nabídl můj gynekolog. Tam pomocí UZ měřili tloušťku kožní řasy na šíji miminka a nosní kost. Tak se dá časně odhalit Downův syndrom. Končí první trimestr, který mě překvapil tím, jak se chutě a vůně dokážou měnit, jak hormony umí lomcovat psychikou nastávající maminky. A tak i přes veškeré události se na ultrazvuku potvrdilo, že čekáme zdravé miminko. Cestou k autu se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy, ale já věděla, že jsou to slzy štěstí. Pohled na bušící srdíčko toho nenarozeného tvorečka mě ujistil, že vše bude v pořádku.
Své druhé těhotenství prožívám daleko intenzivněji než to první a při pohledu na malého Míšu si uvědomuji, že ho miluji den ode dne více.
-