[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
SEZNAMTE SE...
Rodiče: Petra Štáfková (24 let), účetní na mateřské dovolené, Miloš Štáfek (26 let), mechanik
Děti: dcera Beátka (17 měsíců)
Bydliště: Chomutov
Sympatická Petra k nám do redakce zavítala spolu s manželem Milošem ze severu Čech, z Chomutova. Mají už roztomilou holčičku Beátku, které je rok a půl a určitě se těší na sourozence, stejně jako její maminka s tátou. Pokud vás zajímá, co Petru čeká v jednotlivých měsících těhotenství, nezapomeňte pravidelně nalistovat v Mamince příslušnou stránku, protože Petra nám všechno prostřednictvím svého deníčku prozradí. I my se samozřejmě těšíme na to, jak se bude její čekání na miminko vyvíjet, jak se bude lišit od toho, co prožívaly Lenka a Denisa z prvního dílu nebo Jana z toho druhého. Každá žena je jiná – proto i každé těhotenství může probíhat naprosto odlišně. Nechme se překvapit...
Jsme zatím tři a žijeme v Chomutově. S manželem jsem se seznámila před pěti lety. Po roce jsme se rozhodli přestěhovat, hlavně kvůli práci, do Prahy. Práce i zkušeností bylo dost, ale vydrželi jsme tam jen jeden rok. Nedokázali jsme si zvyknout na zrychlený pražský život. A tak jsme se přestěhovali zpět domů, do manželova bytu, a rozhodli se pro první miminko. Oba jsme nastoupili do práce a nechali tomu volný průběh. Po půlroce se zadařilo.
Miminko bylo plánované, ale i tak nás těhotenství trochu zaskočilo. Vzali jsme se v sedmém měsíci těhotenství a i přes jiné nepříjemnosti jsme si svatbu moc užili. Za tři měsíce se narodila Beátka – a tak jsme byli tři. Když byl Beátce rok, začali jsme mluvit o dalším miminku, aby mezi dětmi nebyl moc velký věkový rozdíl. Tři měsíce nato mě začaly bolet prsy a vynechala mi menstruace. Tiše jsem doufala, když jsem si šla udělat těhotenský test... Koupila jsem si balení, kde byly dva kusy.
Udělala jsem si první a objevila se jen jedna čárka. Hodila jsem ho zklamaně do koše s tím, že tedy těhotná nejsem. Jenže druhý den mi to nedalo a udělala jsem si i ten druhý test a na deset minut jsem odešla. Když jsem se vrátila, na testu byly dvě čárky. Vyhrabala jsem i ten první z koše a hele, byly na něm také dvě čárky! Teprve pak jsem si přečetla návod, kde psali, že výsledek se objeví do pěti minut, a já nečekala. Manžel byl spokojený, byl to hlavně jeho nápad, trochu pomohla příroda a hurá, povedlo se, dalo by se říct, na první pokus...
Jsem dojatá a plná pocitů z toho nejkrásnějšího, co na světě může být – z mateřství. „18 milimetrů,“ oznámila mi paní doktorka. Vše je v pořádku, jsem v 9. týdnu. Moc otázek nemám, tak nějak vím, co přijde a co bych měla dělat. Před dvěma lety jsem slyšela už to samé, a to bylo tehdy otázek! Nic není vidět, nic cítit, a přitom se cítím jinak. Čekáme druhé miminko. Manžel je nadšený, na mě to teď občas padá. Říkám si, jestli to není moc brzo, jestli jsme na to připravení a jak to zvládneme... Ale vím, že to zvládneme!
Máme už malého andílka, občas na Beátku jenom koukám a pozoruji ji. Je to úžasné, sledovat ty pokroky, to, jak chodí, jak se dívá, co všechno vymyslí, jakou má radost, když přijde tatínek z práce, a když odejde, chodí ke dveřím a volá „táto“ na celý barák. Jsem dojatá, každý den i několikrát. Je to vlastně společný „výtvor“ můj a mého manžela, a to je nádherný pocit, zázrak.
Vypadá jako já a moje maminka, po manželovi má očička a povahu. A teď nás to čeká ještě jednou... A jak to prožívám?
Chce se mi brečet i u seriálu, ze všeho jsem dojatá. Mívám občas nevolnosti, ale nedá se to srovnat s prvním těhotenstvím. Poprvé jsem nezvedla skoro ani koš s prádlem, teď nosím naši 13kilovou Beátku a o nějakém odpočívání nemůže být ani řeč, snad dvakrát jsem si šla lehnout po obědě.
A kupodivu, zvládám to zatím dobře. Beátka se naučila chodit po schodech, je samostatnější a hlavně každým týdnem dělá pokroky. Myslím, že rozmezí dvou let mezi dětmi je zvládnutelné. Těším se na to. Už teď, když si Bíba (tak jí říkáme) vzpomene, chodí k mému bříšku a říká „mimi“ a dá mi na bříško pusinku a pomazlí ho. Pak jde k tatínkovi a hledá mimi u něho a pak i u sebe... Pak je tu další stránka těhotenství – porod. Asi kvůli němu jsem si říkala, že další dítě tak za 10 let nebo nikdy.
Moc dobře si ho pamatuji, snažím se na něj nemyslet anebo myslet pozitivně. Rodila jsem totiž císařským řezem, Beátka se neotočila a měla málo plodové vody. A po porodu se mi nedařilo kojit, tak se docela bojím, že se to bude opakovat. Už teď, v devátém týdnu, mám zarudlé bradavky. Kojení pro mě bude ta největší výzva a byla bych ráda, kdybychom to teď zvládli lépe.
Před pár dny jsme se dozvěděli, že naši kamarádi, co už mají stejně starou holčičku, jako je naše Beátka, čekají taky miminko a jsou ve stejném týdnu jako my. Bylo to docela legrační. Hlavně je hrozně fajn, že můžeme s někým prožívat podobné zážitky. Občas to na mě padá. Říkám si, jestli to není moc brzo po Beátce, jestli jsme na to připravení a jak to zvládneme.
Ale vím, že to zvládneme! Mívám ranní nevolnosti, a to pak je dost těžké skloubit s Beátkou, hlavně když je manžel v práci. Naštěstí pracuje 5 minut od domova, a když je nejhůř, může většinou přijít. Tento měsíc patří mezi ty těžší. Nic sice není vidět, ale můj stav provázejí nevolnosti, bolesti hlavy a únava. Naštěstí to docela zvládám, když jsem čekala Beátku, bylo to horší. Možná je to tím, že není tolik času, Beátka má období, že vstává v šest hodin ráno a poslední dobou vyžaduje i více pozornosti. Moc se těším, až začne příjemnější období.