[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jmenuji se Valentýna, je mi 45 let a mám tři děti: Jendu (13), Andulku (8) a Josífka (6). Když jsem se s manželem rozváděla, byly nejmladšímu Josífkovi dva roky. Taková situace vás zásadně změní a postaví do tvrdé reality. Jak sama uživím sebe a děti? Kdo mi je v případě potřeby pohlídá? Kde budeme bydlet? Co když budou nemocné nebo onemocním já, kdo se o nás postará? To byly jen některé z otázek, které mi tehdy neustále běžely hlavou, děsily mě a v noci mě budily ze sna... A bylo potřeba se k nim postavit čelem, rychle a hlavně efektivně.
Ne že by rozvod přišel zničehonic jako blesk z čistého nebe, nesoulad a odcizení mezi námi trvalo déle a postupně se prohlubovalo. Měli jsme hodně práce (oba jsme zdravotníci a záchranáři) a vedle toho i každodenní povinnosti spojené s péčí o starou babičku, která s námi bydlela, tři malé děti, a k tomu ještě starý dům, který vyžadoval rekonstrukci.
Vše se neskutečně vleklo a energie, sil a trpělivosti ubývalo. Rodiče manžela nám pomáhali, jak mohli, svou rodinu jsem tu poblíž neměla. Cítila jsem se tehdy naprosto vyčerpaná, osamělá a úplně prázdná. Sílil ve mně intenzivní pocit, že takhle žít nechci, že mě péče o všechny kolem leckdy hodně unavuje, vyčerpává a že nemám odvahu ani čas na své sny a koníčky. Toužila a potřebovala jsem to někomu říct, jenže komu? Vždyť přece mateřství je nejkrásnější období života ženy! Děti jsou na prvním místě! Alespoň tak nám je to často předkládáno… Jenže co když to tak není?
Miluji své děti nade vše. Jsou úžasné. Mírumilovné, chytré, bystré, talentované… Ale co když to najednou člověku začne všechno přerůstat přes hlavu? A přesně to se stalo i mně. Nezvládala jsem skloubit časově, fyzicky i psychicky náročnou práci v nepravidelných směnách, péči o malé děti, babičku, dům, zahradu… S manželem jsem se bála o tom mluvit, byl často nervózní, podrážděný, hodně unavený. Jenže o čem tedy mluvit? O tom, že bych moc ráda zase začala zpívat a hrát, cestovala, četla, vzdělávala sebe i ostatní, přednášela? Že bych měla ráda více času a sil na naše děti? Na malém městě, kde jsme bydleli, to takhle přece mají všechny matky – musíš to prostě VYDRŽET!
Jenže vydržet mateřství přece nejde, to je ten největší omyl, kterého jsem se na sobě i dětech dopustila. Mateřství se má naplno prožít, možná snad dokonce je potřeba i si ho užít. Intenzivně vnímat sebe, děti, svého muže po boku, být zkrátka spolu. Všechno, jen ne vydržet!
Po rozvodu začala úplně nová etapa. Během pár týdnů jsme sehnali podnájem, chodila jsem totiž s dětmi po městě s vyrobenými letáčky a dávala je do schránek panelových domů. Pojali jsme to jako bojovku a hádali jsme, kde nakonec budeme bydlet. Dost nás to vlastně bavilo. Netrvalo dlouho a bydlení nám nabídli naši přátelé. Rádi na tu dobu společně vzpomínáme, protože v bytě byly k dispozici neuvěřitelné vychytávky typu sklápěcí postel s nebesy, neonová světla od koupelny přes kuchyň až po ložnici, vyjížděcí barový stolek a podobně. Připadali jsme si tam trochu jako na pouti.
Po dvou letech se nám podařilo díky laskavosti místních získat pěkný městský byt v klidné lokalitě, zde žijeme dosud. Pracovně jsem nakonec zvolila poměrně radikální řešení, během střídavé péče, na které jsme se já a manžel domluvili, pracuji ve volných týdnech v Praze jako zdravotní sestra na plicní JIP. To se ukázalo jako klíčové, protože Praha mi nabízí velké množství pracovních i uměleckých příležitostí.
GRAFIKA: Dokážete jako samoživitel otevřeně mluvit o svých problémech?
Postavit se na vlastní nohy, nebát se zvolit i třeba nezvyklá řešení a získat zpět své schopnosti a sílu, v tom všem mi velmi pomohli přátelé. Byli se mnou a jsou stále. Přátelství považuji ve svém životě za jednu z nevyšších hodnot. Vedle toho mi náročné přechodné období pomohla překonat účast v programu organizace Aperio, která podporuje rodiče ve složitých životních situacích. Na jejich program pro matky samoživitelky SAMA, ALE SILNÁ jsem náhodně narazila na Facebooku. Přihlásila jsem se a bylo to jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí.
Následující týdny jsem dojížděla do Prahy, kde jsme se setkávaly s dalšími maminkami, které prožívaly podobné scénáře, jako byl ten můj: krach manželství, péče o děti, jak to vše sladit s prací… Vzájemné sdílení bylo nesmírně silné a rychle jsme pochopily, že na vše nejsme samy, podpořily jsme se navzájem a podporujeme se dodnes.
Program je postaven tak skvěle, že jsme měly (a stále máme) k dispozici tým zkušených mentorek, kouček, psycholožek. Úžasných žen, které podnikají, vedou zajímavé projekty, jsou v čele fungujících firemních týmů a kterým záleží na tom, aby se v jejich firmách lidem dobře pracovalo. Bylo to jako nadechnout se z plných plic.
V současné době, i díky podpoře přátel, rodiny a lidí z Aperia, jsem v situaci, kterou bych si ještě před třemi lety nedokázala představit. Děti nadále vychovávám s jejich tatínkem ve střídavé péči, zdají se být spokojené, daří se jim a mně zbývá čas a energie na rozvíjení jejich talentů. Společně muzicírujeme. Nadále pracuji na částečný úvazek jako zdravotní sestra na JIP, ale těžiště mé práce se postupně přesouvá ke školení a přednášení v oblasti péče o umírající, která mi byla vždy blízká a jeví se mi jako hluboce smysluplná. Jako protiváhu mám i svou milovanou muziku, uvádím do života staré lidové hry a tradice, hraji na několik hudebních nástrojů.
Hraji a zpívám v několika hudebních formacích a neskutečně mě to nabíjí a sytí. Velkou část z tohoto dělám společně s přítelem, ve kterém jsem našla skvělého člověka, muzikanta a spojence.
Chci velmi poprosit všechny maminky, aby si na sebe udělaly alespoň trochu času každý den. Aby byly na sebe hodné a laskavé. Aby si řekly o pomoc rodině, přátelům a třeba i organizacím, jako je Aperio. Protože to je, podle mého, jediná dlouhodobě udržitelná strategie.