[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Znáte to rčení o pověstné poslední kapce, že? Každý z nás ho již pravděpodobně někdy prožil na vlastní kůži v praxi, a tak si umíme představit, co to konkrétně znamená. „Přesně si pamatuji na okamžik, kdy se to stalo. Připadalo mi totiž, jako bych dostala facku přímo do tváře. Ten den bylo ošklivo, chladno, poprchávalo (jako by už to samo o sobě nenahrávalo blbé náladě), přišla jsem domů z práce, v každé ruce se mi zadíraly do kůže dvě tašky s nákupem. A hned za dveřmi jsem zakopla o plastové skútry mých dětí a šlápla do rozestavěné vláčkodráhy. Unavená, podrážděná a ve spěchu, abych stihla včas uvařit večeři a udělat s dětmi úkoly, jsem se zostra obořila na ty, kdo byli zrovna po ruce. Tedy vlastní ratolesti. Úplně jsem nad sebou ztratila kontrolu. Nedá se ani kulantně říct, že jsem na děti zvýšila hlas, já na ně totiž přímo ječela a přitom zároveň nohou odkopávala vše, co leželo na podlaze v dosahu minimálně deseti metrů. Doslova jako šílená,“ říká Markéta (36), maminka Dominiky (9) a Fandy (7).
Podle jejích slov ji celá situace tak rozzlobila a vyvedla z rovnováhy, že dokonce popadla obě děti za ruce a rázně odvedla do pokojíčku. Pak teprve naštvanost opadla a o svůj hlas se začaly hlásit zcela jiné emoce. „Přepadl mě obrovský pocit viny a zaplavila lítost, až mi vyhrkly slzy do očí. Cítila jsem neuvěřitelné výčitky, v duchu si nadávala, jak můžu být tak protivná a krutá máma, která ubližuje svým dětem. Přitom se ve skutečnosti zase tak moc nestalo. Jenže mohlo by, co kdybych se neudržela a uhodila je? Nebo po nich tou pohozenou mašinkou dokonce mrskla? Uf! A je to tady, je ze mě uštvaná, permanentně naštvaná máma, co se vzteká kvůli prkotinám a jen přikazuje, zakazuje a trestá. Tedy to, co jsem nikdy nechtěla dopustit. A dost, chci a potřebuji to změnit. Hned teď…. To bylo před třemi lety. Od té doby jsem na sobě zapracovala a myslím, že odvedla slušný kus práce ve své rodičovské roli. Zejména pokud se týká trpělivosti, tolerance a pochopení. Byla to dlouhá cesta plná nejrůznějších zkoušek, každodenního tréninku sebereflexe, podivných experimentů a taky nevyhnutelných selhání a přešlapů,“ přiznává Markéta.
Po nocích, když celá rodina spala, studovala chytré knížky, hledala informace, konzultovala své pohnutky a domněnky s odborníky, zajímala se, co se děje s naším mozkem i duší, když se naštveme, pohádáme, rozčílíme nebo podlehneme jiným afektům… Zjišťovala (a zkoušela sama na sobě), jak reaguje tělo na naše emoce a jak je možné najít rovnováhu mezi emocionálními reakcemi a událostmi, které se aktuálně skutečně dějí. Jak sama říká, mohla by napsat knihu, aby dokázala shrnout veškeré své poznatky a zkušenosti. Které považuje za ty vůbec nejdůležitější věci, které se naučila? Tady jsou!
Uvědomte si, že ačkoli vám v určitých emočně vypjatých okamžicích může připadat, že veškeré potíže a problémy mají vaše ratolesti pečlivě nachystané a servírují vám je se škodolibou radostí, není to tak! Milují vás, chtějí vám vyhovět, nedělají úmyslně žádné schválnosti, nesnaží se vás naštvat! To vy se zaměřujete v takové chvíli výhradně sama na sebe a na to, že vás „donutili“ se cítit špatně (a vy se přece tolik snažíte, dělat pro ně maximum), a tak automaticky předpokládáte ve všem zlomyslný záměr.
Neklid, podrážděnost, emocionální výkyvy, náladovost, nevyzpytatelné chování, potřeba vyvolávat konflikty, to všechno může mít čistě fyzický důvod. V první řadě se vždy ujistěte, že vaše ratolesti nemají hlad nebo žízeň, nejsou unavené a nepotřebují zrovna akutně navštívit toaletu.
Po čem touží každé dítě? Aby ho rodiče milovali a dávali najevo pozitivní emoce, poskytovali něhu a bezpečné útočiště. Je na vás závislé a potřebuje vás více než cokoli jiného na světě. Když trpí nedostatkem pozornosti a zájmu ze strany rodičů (sourozenců, kamarádů), snaží se ji získat a upoutat za každou cenu. A jakýmkoli způsobem. A čím na sebe upozorní nejsnadněji? Zlobením. Něco rozbít, někoho uhodit, něco zničit, shodit, roztrhat… a rázem se ocitne v centru veškerého zájmu!
Děti rostou a vyvíjejí se, jejich hlavním úkolem z biologického hlediska je dozvědět se co nejvíce o světě. Objevovat, prozkoumávat, ochutnávat, zkoušet vše nové a zjistit, co se stane. A také to dělají, s obrovským zápalem, nezřízenou radostí a neutuchajícím nadšením. Ano, nezastaví je ani případná rozzlobená reakce rodičů, která může být nechtěným důsledkem jejich snažení. Nebývá ale promyšleným motivem.
Když jsou rodiče naštvaní, rozzuření, křičí, vyčítají a vyhrožují, děti to dokáže vnitřně velmi trápit. Cítí se pak osamělé, odstrčené, odmítané. Stydí se a jsou zahanbené a smutné. Potřebují vaši pozornost, lásku a otevřenou náruč, a to i v případě, že se na ně zlobíte a z něčeho je obviňujete. Potřebujete znovu najít ztracenou rovnováhu a vyčistit vlastní mysl? Odejděte do jiné místnosti, zavřete se na chvíli o samotě, vykřičte venku svůj vztek a podobně, pak se vraťte k dítěti a vysvětlete si společně, jak to bude dál, co se vlastně přihodilo a proč. Přiznejte chybu, pokud jste ji udělala, a neváhejte s omluvou, když je na místě. Nenechávejte ratolesti samotné s jejich špatnými pocity a nejistotami, samy se s nimi nedokážou vypořádat. Potřebují vaši pomoc, aby zdravě emocionálně dozrály.
Za veškeré emoce, které se nutně projeví navenek v nejrůznějších podobách, nesete plnou zodpovědnost. Je jen a jen na vás, jak s nimi dokážete pracovat, ovládat je a krotit. Pokud jsou vaše očekávání nereálná a děti je nedokážou naplnit, nutně zažíváte pocity frustrace a hněvu, jste nervózní, netrpělivá, dokonce můžete pociťovat stud nebo vinu (jak jsem to dítě proboha vychovala, dělám asi všechno špatně atd…). Naučte se, co můžete od svých potomků očekávat a požadovat, čeho jsou schopni a které z vašich představ vám nejspíše splnit nedokáží.