[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mlíko jsem z nich odstříkala, protože Alfrédka ležela o dvě patra výš v péči sestřiček, nosila jsem jí ho tam v lahvičce a celý den jsem seděla s kojicím polštářem na klíně a miniaturní holčičkou na něm, ona spala, omámená uklidňujícími prášky, a já jsem plakala strachem, štěstím a dojetím při každém jejím popovzdechnutí.
Nemohla jsem uvěřit, že je na světě něco, co popovzdechává jako malinkatý človíček, a vědomí, že je tady na světě teprve třetí den, mi mohlo roztrhat srdce pocitem naprostého zázraku.
Protože bylo potřeba ještě pořád mé miminko sledovat dohledem doktorů, přestěhovaly jsme se pak na společný pokoj, to bylo čtvrtý den její existence, a nikdy nezapomenu, jak se za námi zavřely dveře, za mnou a mojí malou holčičkou, a já se toho srpnového dne v pokoji s výhledem na Vltavu rozplakala naprostým zoufalstvím, protože najednou jsem tu byla už jen já a ona, miniaturní bodíčka, plenky, mazadlo na pupík, její postýlka, moje každý den se měnící břicho, a i když všude po chodbách chodily sestry a ještě pořád mi byly k dispozici, věděla jsem, že tohle je něco, s čím mi nikdo nepomůže.
Mateřství. Mateřská láska. Mateřský strach.
Chodila jsem po pokoji polonahá, chovala Alfí, kojila ji, brečela – krásou i smutkem – a celý můj život se posunul do nějaké zvláštně živočišné roviny, všechen vnější svět mi byl jedno, a když jsem z okna někdy na řece zahlédla paddleboardisty, jak stojí na prknech a plují po hladině řeky, přišlo mi naprosto podivné to pomyšlení, že venkovní svět plyne dál, že lidé chodí na obědy, k řece, po ulicích, že v televizi běží seriály.
Nechápala jsem to. Můj vlastní život pukl na dvě poloviny. Na tu před ní a po ní. Na tu bez ní a s ní.
Bylo mi zatěžko přijímat návštěvy, protože mi připadalo, že s nimi mluvím úplně jiným jazykem, než jakým teď mluví moje srdce. Cítila jsem, jak se přes mě valí ty největší city, ty nejhlubší prožitky a největší slova. Nic z toho nešlo sdílet. Do sešitu jsem si napsala první báseň: Kdybych jenom jednou jedinkrát v životě mohla použít slovo láska / bylo by to dnes.
Přesto je vzpomínka na ty dny, bylo jich v Podolí na roomingu přesně čtrnáct, dodneška vzpomínkou, která bolí. Těch prvních čtrnáct dní jsme totiž o ni měli strach a nikdo nám neuměl říct, jestli bude v pořádku, když byl její mozek bez kyslíku. Jedna z dalších básní, co jsem napsala, byla o tom, že mám strašný strach, že vysokým oknem hrábne do pokoje obrovská ruka, odhrne záclony, vezme holčičku do dlaně a odnese ji pryč.
Ten pocit byl se mnou celou dobu, a ještě dnes ve mně občas je, když má vysokou teplotu nebo v noci pláče. Milé sestry na oddělení šestinedělí, rozklepané maminky, co mají své dítě v náručí první den, vás možná už nudí, všechny jsou stejně hysterické, vážné, důležité a myslí si, že jen jim se stal zázrak. A vy moc dobře víte, že ne, že už jich byly stovky a ještě stovky budou. Jenomže nemáte pravdu.
Když se mamince narodí první dítě, je opravdu jediná na celém světě, komu se ten zázrak stal. Je první a nikdo před ní to ještě nezažil. Je na svůj přerod sama a nikdy se ještě tolik nebála. Nekoulejte prosím očima, když se vás ptá na nějakou hloupost, nebuďte jízlivé a uštěpačné.
Já jsem v Podolí potkala většinou samé anděly, ale také malý zlomek sester, které už příchod nového života zjevně vůbec nebavil. Kvůli té první jsem půl hodiny brečela ve sprše na soukromém pokoji, kvůli té druhé jsem za pár dní brečela Markovi do telefonu do Belgie, zničená, zmatená a přesvědčená, že Alfí ubližuju, když ji kojím. A to mi obě řekly jen pár vět. V podstatě banálních.
Milé novopečené maminky, my všechny mámy, co už jsme to zažily, jsme s vámi. Posíláme vám pusu a objetí do vašich prvních dní. Ničeho se nebojte, všechno, co potřebujete, máte. Vaše dítě nelze příliš chovat, příliš mazlit, příliš kojit ani příliš milovat.
Až vám bude nejhůř, představte si mě, jak v kalhotkách a bavlněné kojicí podprsence, uplakaná a s poporodním břichem otvírám dveře pokoje v Podolí váženému panu doktorovi přes neurologii, a vůbec mi nedojde, že bych se měla obléknout a zkultivovat, ani se nestydím, prostě nic. Až když na mě sestra šeptne „oblečte se“, uvědomím si, že být první dny matkou znamená být zvířetem.
Být divokou, nespoutanou, milující šelmou. Je to úplně jiný stav než ten, který jste prožívala devět měsíců předtím. Je to život sám. Opravdový. Syrový a neředěný, jako ta nejčistší láska.