Maminka.czSlavní rodiče

Být mámou je tou největší životní motivací, říká Andrea Kerestešová Růžičková

Simona Procházková 28.  5.  2018
Je sympatická, milá, usměvavá a věříte jí každé slovo. S oblíbenou herečkou jsme si povídali o tom, jak moc ji mateřství změnilo život. Co všechno prozradila?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Váš syn oslaví v létě první narozeniny. Nemohu tedy začít jinak než otázkou, jaký je váš život s malým Tobiášem ve srovnání s dřívějším životem bez něj?

Hned na začátek musím říct, že každé životní období je nové a nepoznané, a o mateřství to platí stoprocentně. Život s dítětem je pro mě mnohem šťastnější, naplněnější, pestřejší. Syn mi dodává obrovskou chuť žít, je pro mě tím nejsilnějším hnacím motorem a obrovskou motivací, kterou jsem doteď neměla. Svou motivaci do života si musíme vždy nějakým způsobem vyrábět. A teď to přichází úplně samo a spontánně. Nemusíte se o nic snažit, usilovat o to, jak být lepším člověkem, protože pro to děláte vše naprosto přirozeně.

Existuje něco, čím vás mateřství překvapilo, případně zaskočilo? Je jiné, než jste si představovala? 

Vždycky jsem si myslela, že mít dítě je velmi omezující. Tak nějak podprahově to ve mně bylo zakořeněno (zřejmě na základě toho, co slyšíte od okolí). Znáte to, takové ty řeči: „No počkej, až budeš mít děti, to ti všechno skončí“ nebo „Počkej, až budeš mít dítě, to už si nebudeš moci dovolit.“ To ve vás vyvolá podvědomě dojem, že v okamžiku, kdy se stanete matkou, opravdu skončí váš vlastní život.

Andrea Růžičková ukázala svého chlapečka. Víme, jak se jmenuje

Což ale samozřejmě není pravda, jak dobře ví každý rodič...

Přesně. Já to vnímám naopak tak, že pro nás vlastně všechno začalo. Takže pokud mohu ženám, které plánují stát se maminkou, něco upřímně říct, tak ať se toho nebojí. Je to úžasná záležitost. Samozřejmě, že času, který mám jen sama pro sebe, je strašně málo, ale o to víc ho dokážu využít efektivněji.

Souhlasím, ne nadarmo se říká, že maminky malých dětí jsou těmi nejlepšími manažerkami času a organizátorkami.

No jasně. Dříve, když jsem měla volné odpoledne, tak to v podstatě bylo jen takové to „poflakování“, kdy jsem vymýšlela, co budu dělat, kde budu a jak budu, jestli jo, nebo raději ne...Teď najednou úplně přesně vím: „Jo, mám hodinu čas, tak udělám tohle, mám tři hodiny čas, fajn, udělám tamto.“ Tím pádem je můj čas naplněný beze zbytku na sto procent a to mi přijde absolutně úžasné. Ale někdy se mi tak kouří z hlavy, že mám pocit, že snad musí být vidět dým. Moc mě to ale baví. Vždycky jsem byla aktivní člověk, který potřeboval mít každý den nabitý, abych neupadla do stavu letargie a nehonily se mi hlavou myšlenky, že jsem tu k ničemu a nevím, co mám dělat.

A když už opravdu nevíte, kde vám hlava stojí a potřebujete na chvíli vypnout, co podniknete?

Nejlépe si odpočinu, když si zajdu na kosmetiku, ke kadeřnici nebo zacvičit. Spát už bez dítěte neumím. Myslela jsem si, jak to bude v pohodě, že pošlu babičku ven s kočárkem a budu chvíli spát, ale prostě to nedokážu. Ale pokud mám zrovna volno, provozuji odpolední spánek společně s Tobiášem.

Vím o vás, že praktikujete kontaktní rodičovství. Tobiáš tedy nejspíše spí s vámi v jedné posteli?

Ano. Kontaktní rodičovství u nás funguje od začátku. Takže to nemám nastavené tak, že položím dítě do postýlky, odejdu a ono usne. To neděláme. Spí buď venku v kočárku, nebo ho mám v nosítku, šátku nebo v posteli kojím a on přitom usne. Občas ale přijde fakt velká krize, kdy začnu mít pocit, že jsem opravdu unavená, mám v hlavě přetlak a jsem nepříjemná, mrzutá nebo protivná. To pak hned hledám nejbližší den, kdy nemám žádné pracovní povinnosti a vím, že si s ním odpoledne budu moct pospat. Moc mi to pomůže a vím, že pak můžu fungovat zase další měsíc.

Každý rodič si zkrátka musí přijít na to, co bude jemu i jeho dítěti nejvíce vyhovovat...

No samozřejmě, každý ať si to dělá, jak chce. Každý přístup je správně. Vždycky říkám, že každé dítě je dítětem jen svých rodičů. Takže když mi někdy přijde divné nebo nenormální, co někdo provádí se svými potoky, uvědomím si, že je vlastně v pohodě. Protože to dítě má své rodiče a všichni jsou zvyklí na to, co dělají. Takto jim to vyhovuje, a tím pádem je to pro ně to nejlepší.

Vaším velkým koníčkem a vášní je cestování. Jak to máte v tomto směru, už jste podnikli nějakou delší cestu společně se synem?

Na východní Slovensko. O Velikonocích jsme se vypravili za mou rodinou a proběhlo to úplně perfektně. Vyjeli jsme na noc, aby většinu času v autě prospal, protože je to sedm hodin jízdy. V létě bychom rádi někam na dovolenou, určitě to bude v Evropě.

 

Až do konce těhotenství jsem se bála nahlas radovat a moc jsem se nikde nevystavovala, měla jsem ke svému stavu obrovský respekt. Protože jak všichni dobře víme, být těhotná ještě neznamená držet v rukou zdravé dítě.

 

Zřejmě tedy nejste velký zastánce dlouhých cest letadlem a dovolených v exotických destinacích s nejmenšími dětmi?

Pokud někdo s kojencem takto cestuje, ať to dělá. Nesoudím. Ale já jsem momentálně naprosto uspokojena ve svém životě a těším se na to, až budeme svět objevovat všichni společně i s Tobiášem. Nechci, abychom se trápili my ani dítě. Na Instagramu pak vypadá všechno úžasně, ale nikdo nevidí, že pokud malé dítě cestuje třeba dva dny letadlem, bez jakéhokoli zázemí, tak jasněže nakonec usne, protože je totálně unavené. Neskutečně to ale vyčerpává samotné rodiče. A já si chci dovolenou užít, nestresovat se. Nemám pocit, že mi něco utíká, cestovatelsky jsem se dostatečně vyžila dříve. Takže to cítím tak, že si to budeme postupně dávkovat, jak nám to bude vyhovovat. Ale určitě se synem cestovat budeme.

Jak s odstupem času vzpomínáte na těhotenství a porod? Četla jsem, že se to neobešlo zcela bez problémů?

Těhotenství mi připadalo jako nejdelší úsek mého života. Takové vakuum, dlouhé období čekání a velké nejistoty. Celkem divoký byl první trimestr, překonala jsem totiž černý kašel, což se zjistilo až v okamžiku, kdy jsem se vrátila z Afriky. Tato nemoc má tři fáze, přičemž ta první trvá dva týdny, kdy jste nejvíc infekční, a projevuje se jako chřipka. Proto tady dnes běhá každý pátý s černým kašlem, protože spousta nemocných lidí o tom ani neví. Nejhorší je pak druhá fáze, kdy se dusíte a zvracíte. To jsem ale přičítala těhotenství.

Musela jste jistě zažít obrovský strach, aby všechno bylo v pořádku?

Náš Tobiáš je pro mě zázrak a je důkazem toho, že pokud se dítě má narodit, narodí se. A je přitom úplně jedno, v jakých jste zrovna podmínkách. Ano, já jsem byla v Africe. Ale stejně tak se může stát, že jste těhotná, sedíte doma, jste pod nejpřísnějším lékařským dohledem, máte tu nejlepší výživu a berete nejdražší vitaminy a plod nakonec stejně nepřežije. Přesvědčila jsem se, že mít dítě je opravdu něco mezi nebem a zemí. Buď tu s vámi má být, nebo ne. Až do konce těhotenství jsem se bála nahlas radovat a moc jsem se nikde nevystavovala, měla jsem ke svému stavu obrovský respekt. Protože jak všichni dobře víme, být těhotná ještě neznamená držet v rukou zdravé dítě.

Andrea Růžičková: „Když jsem otěhotněla, jela jsem do Afriky“

To je velká pravda. Navíc, vy jste měla dost komplikovaný i samotný porod…

Porod byl těžký. Dlouho jsem přenášela, rodila jsem až na začátku 43. týdne. Už to bylo na moje riziko, protože jsem pořád zkoušela všechny možné alternativní způsoby, aby mi porod nemuseli vyvolávat. Nakonec se ale stejně vyvolávalo. Tato zkušenost mě ale hodně naučila. Zjistila jsem, že nelze za každou cenu být jen alternativní. Dělat něco přirozeně je krásná věc, ale ne vždycky to zkrátka jde. Díky neskutečně lidskému přístupu v hořovické nemocnici mám ale i tak na porod krásné vzpomínky. Možná k tomu přispěl i rajský plyn, který jsem si moc přála a nakonec ho dostala. Pomohl mi otevřít se a zároveň je to krásná jízda. Takže určitě doporučuji (směje se).

Pak už šlo vše, jak má, nebo se vám nevyhnulo obávané poporodní blues plné slz, kdy emoce doslova lítají nahoru a dolů?

Šestinedělí bylo nádherné, plné euforie a lásky. Pořád jsme byli všichni spolu v posteli v objetí, byla jsem celou dobu úplně vyrovnaná, klidná, nic pro mě nebyl problém, měla jsem intenzivní pocit, že všechno zvládneme, že mi nic není (i když samozřejmě chodíte jako kačer).  Byla jsem nepopsatelně šťastná, že mám zdravé dítě, a všechno ostatní šlo úplně stranou. Věděla jsem, že fyzická bolest přejde, že si zase budu moci normálně sednout. Problém nebyl ani s kojením.

Jste ten typ maminky, která si vyhledává informace, jak na péči o miminko, studuje chytré knihy, navštěvuje „mateřská“ fóra na internetu, každý problém konzultuje s lékařem?

Nijak zásadně to neřeším. Mimo jiné asi proto, že zatím nemáme žádné velké problémy. Hodně dávám na vlastní intuici. V dnešní době je samozřejmě k dispozici spousta pomůcek a vychytávek pro miminka, myslím ale, že nám jen berou právě naši intuici. Dám příklad. Třeba když miminko bolí zoubky, cítí se špatně, ze všeho nejvíce potřebuje lásku. Samozřejmě, že mám doma všechny možné olejíčky na zoubky, jsou ale všechny téměř plné. Nakonec to totiž bylo stejně tak, že když Tobiášovi rostly zoubky, nosila jsem ho celý den v šátku, sdílela s ním jeho bolest a vysvětlovala mu, že to brzy přejde a v osmnácti si na to ani nevzpomeneme. A tak nějak podobně to máme dané se vším.

Není tajemstvím, že máte ráda přírodní kosmetiku. Ta se stává, zejména v péči o nejmenší děti, které stále častěji trpí na ekzémy nebo alergie, čím dál populárnější. Máte nějaký svůj tajný tip, bez čeho se doma neobejdete?

Ano, pokud to jen trochu jde, pro sebe i pro syna používám přírodní produkty. Již několik let před otěhotněním jsem používala přípravky od Weledy. S touto značkou mám výbornou zkušenost „na vlastní kůži“, proto i pro Tobiáše byla jednoznačná volba. Nedáme dopustit na měsíčkovou řadu pro kojence, která obsahuje krémy, oleje, tělové mléko i ochranný balzám. Hodí se i pro atopiky. Oblíbili jsme si zejména Měsíčkovou koupel s mandlovým a sezamovým olejem. Po koupeli už miminko nemusíte natírat žádným dalším krémem.

Jste rozmazlující a benevolentní maminka, nebo máte pevně daný řád, denní režim a pravidla, přes která nejede vlak?

Náš režim je jednoznačně nadivoko. Když si třeba naplánuji, že syn ve dvě půjde spát a já si mezitím nakoupím, tak se na to předem naladím, jenže pak to tak samozřejmě vůbec není. Ve finále je z toho podrážděné dítě, protože nechce spát a já po něm chci, aby spalo, a pak jsme nervózní celá rodina. To je k ničemu. S Mikolášem (manžel) nemáme ani jeden rádi stres, napětí a hádky, takže nám vyhovuje nechávat všechno přirozeně plynout. Tobiáše pozorujeme a když vidíme, že se mu chce spát, jdeme ven. Máme dané samozřejmě určité mantinely, hranici „odtud potud“, ale jinak se spíše přizpůsobujeme režimu syna.

Vím o vás, že jste se pravidelně angažovala v charitativních projektech. Pokračujete v této činnosti i nyní?

Nic velkého aktuálně nechystám. Výstava fotografií Bez mámy (snímky z Afriky) stále žije, právě ji chystáme do Botanické zahrady v Praze Tróji. A pak pomáhám konkrétním lidem. Občas se setkám s lidským příběhem, který mě zasáhne. Teď naposledy to byl třeba tatínek, kterému zemřela manželka týden po porodu kvůli nějaké vrozené nemoci a on zůstal sám s novorozenou dvouapůlkilovou holčičkou. Takový táta je úplně ztracený, netuší, co miminko potřebuje, co mu pořídit. Takže se snažím pomáhat věcmi, které pomáhají mě. Donesli jsme mu třeba nosítko, pleny a dětskou kosmetiku od Weledy. Takže se zaměřuji na tuto intimnější formu pomoci. A je krásné a obohacující se s těmito lidmi potkávat.

Další krásná zpráva. Andrea Růžičková (Kerestešová) čeká miminko
Témata: Těhotenství, Porod, Slavní rodiče, Miminko, Mateřská, Nosítko, Obrovský strach, André, Dětská kosmetika, Obrovská chuť, Nejlepší manažerka, První trimestr, Odpolední spánek, Kontaktní rodičovství, Dnešní doba, Trója, Maminka, Krásná věc, Zdravé děti, Mateřství, Komplikovaný porod, Živo, Bez mámy, Přírodní produkt, Zdravé dítě, Vaky a nosiče dětí na Heureka.cz