[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Své by o tom mohla vyprávět Karolína Majerová z Prahy: „Jakoubkovi byly dva roky a už měl za sebou třikrát zánět středního ucha a píchané uši. Doktor mi řekl, že pokud mu chci nějak pomoci, musím se snažit zamezit, aby měl rýmu, anebo ho aspoň naučit dobře smrkat. Jenže Kubíkovi to v těch dvou letech nešlo, pořád do kapesníku foukal pusou. Zkoušela jsem kdeco, byla jsem už docela hysterická, protože jsem za žádnou cenu nechtěla znovu podstupovat píchací proceduru na ušním, až nakonec zabralo jediné: na papír jsem nakreslila nepřátelskou armádu čítající několik vojáků a Kuba na ně, jednoho po druhém, ,střílel‘. Zasáhlali nudle vojáka, měl Kuba bod a banán v čokoládě k tomu…“
Rýma – pro mnohé banální onemocnění, pro jiné noční můra, zvláště kvůli častým komplikacím, k nimž patří i zánět středního ucha. Dobře smrkat je jednou z prevencí tohoto onemocnění. Ale jak na to? Rada je jediná: Začít s nácvikem co nejdříve. Málokoho možná napadne učit smrkat mimino v kočárku. Jenže někteří odborníci doporučují důsledný trénink s kapesníkem už od šestého měsíce a jiní poukazují na fakt, že zatímco taková výuka s nočníkem má smysl nejdříve od patnáctého až osmnáctého měsíce, smrkat by se měly učit děti už mnohem dříve.
Čáslavská pediatrička MUDr. Ruth Adamová například tvrdí: „Kupodivu velmi dobře se učí smrkat dítě mezi 8. a 10. měsícem věku, kdy se hodně ,opičí‘. Když tento příznivý věk propásneme (většinou končí kolem 1. roku), nastává pak obvykle problém, protože batolata už tak poddajná nejsou a v řadě případů dělají pravý opak toho, co po nich chceme…“ A jakým způsobem má vlastní vyučování proběhnout? Mnohé maminky jsou vyzbrojené skutečným arzenálem roztodivných metod, viz postup Karolíny Majerové z úvodu článku. Jiné maminky pro změnu se svými potomky „smrkají“ na panenky či gumové, dobře omyvatelné hračky. Další složily smrkací maturitu ve vaně, kde mohou nudle létat na všechny strany. Jana Lipoldová, matka osmnáctileté Janičky zase říká: „Jana měla doslova paniku z luxu, k němuž byla připevněna odsávačka, a já ji s tím naháněla několikrát denně, kdykoli měla rýmu. Z jakéhosi pudu sebezáchovy začala smrkat už v roce… Ale luxování nenávidí dodnes.“ O něco přívětivější metodu popisuje MUDr. Adamová: „Maminkám doporučuji, aby opakovaně a neúnavně dítěti předváděly: ,foukni nosánkem‘, a přitom si samy přikrývaly rukou ústa a vydávaly hlasité fouknutí (nosem). Děti častou fouknou pusinkou, pak je třeba říct ,ne, foukni nosánkem‘, a přikrýt jim přitom pusu rukou. Neumím to výstižněji popsat, ale fakt je, že tohle jsem praktikovala u všech tří svých dětí a vždy jsem měla poměrně brzy úspěch. Člověk ale musí být trpělivý a nesmí se nechat odradit prvotním neúspěchem.
Pochopitelně, nejlépe se dítě naučí smrkat, když má rýmu a skutečně něco vyfrkne...“ Podle lékařky je však neméně podstatné naučit se též správnému způsobu foukání: „Důležité je, když už se dítě naučí ,fouknout nosánkem‘, přejít k další fázi, totiž k přiložení kapesníku a při fouknutí vždy ucpat jednu nosní dírku. Hlavička by měla být v mírném předklonu – to platí při smrkání hlavně u starších dětí, které už mají vyvinuté paranasální dutiny. Právě to hlasité troubení oběma nosními průchody naráz vyvolává špatné tlaky ve středouší... A přináší další možné komplikace.“ Jinak řečeno, dobře smrkat může být prevence proti vzniku středoušního zánětu, ale špatná či pozdě nacvičená technika smrkání ho naopak může ještě více podpořit.
Mnohé děti, které se již naučí dobře smrkat, však může trápit další problém, tzv. zadní rýma. Zkrátka úplně neprůchodný nos. Děťátko v noci chrápe jako dřevorubec, ale ani při sebelepší vůli nevysmrká nic. V tomto případě nemá smysl tlačit na pilu a dítě nutit k nadlidským výkonům, ale spíš se řídit následujícími radami MU Dr. Adamové: