[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je mi 39 let, čekám první dítě a vzhledem k mému věku je jasné, že další už nejspíš nepřijde. I proto, že miminko se mi nenarodí takhle pozdě proto, že bych dřív nechtěla. Ale proto, že jsem předtím několikrát potratila a vždy i dlouho trvalo, než se mi podařilo otěhotnět.
Když to sečtu, o dítě jsme se s manželem snažili vlastně skoro deset let! Hodně kamarádek mi vyjadřuje obdiv, že jsem to po těch letech a tolika pokusech ještě nevzdala. Co na to říct? Přece se nevzdáte toho, co nejvíc chcete, dokud je šance, že to jednou vyjde.
Teď už jsem v osmém měsíci a pevně věřím, že vše dobře dopadne. V bříšku je podle všeho zdravé, spokojené miminko – a je to kluk.
Asi by se dalo čekat, že když je to ten vytoužený skoro zázrak, bude mi úplně jedno, jakého pohlaví moje miminko je. Bohužel to tak není a nepodařilo se mi to zatím překonat.
Odjakživa jsem toužila po holčičce, už v dobách, kdy bylo nějaké miminko jen mlhavou představou v daleké budoucnosti. Když jsem se vdala a začali jsme se o dítě snažit, měla jsem v hlavě jasnou představu malé roztomilé holčičky, kterou si od prvních dnů budu „čančat“ a parádit.
A protože mám bohatou fantazii, viděla jsem ještě dál. Jak hraje na piano, chodí na balet, na výtvarku, možná i jezdí na koni. Jak spolu vybíráme šaty do tanečních, na maturitní ples – a dokonce i svatební. Ano, až takhle daleko moje představy šly, když jsem přemýšlela o svém děťátku.
Možná je to tím, že už nemám rodiče, jsem jedináček a můj manžel má dva bráchy. Mám samozřejmě kamarádky, ale v rámci rodiny mi chybí nějaký důvěrný ženský prvek.
Samozřejmě je tu tchyně – a je to skvělá tchyně. Ale není to moje kamarádka, moje krev. Navíc tu samozřejmě asi nebude stejně dlouho jako já. A s kým si budu blízká, až mi bude jako dnes jí?
Když mi moje doktorka řekla, že čekám chlapečka, v první chvíli jsem tomu ani nevěřila. To přece není možné, já můžu mít jedině holčičku! Asi jsem to řekla i nahlas, protože se zasmála. Mně moc do smíchu nebylo. Mám zkrátka hlavu nastavenou na holčičku a s tím, že moje jasně narýsovaná představa vzala mávnutím jednoho ultrazvuku za své, jsem se doteď nějak nesrovnala.
Manžel mě za moje pocity – ano, mnohokrát jsem to i obrečela – pěkně peskuje. A samozřejmě oprávněně. Prý že je to povrchní, sobecké, bezohledné, jak k tomu ten prcek v břiše přijde. Má pravdu, já to vím! O to hůř mi je, že jsem se se stavem věcí doteď nedovedla srovnat.
Hledala jsem i na internetu, jestli se někdo s podobnými pocity setkal, a není to zřejmě zas tak ojedinělá věc, pouto matky a dcery je zkrátka silné a ženám, které ho nepoznají, to možná chybí. Jen se o tom většina z nich stydí mluvit.
Přemýšlela jsem dokonce o tom, že si zajdu promluvit s nějakým psychologem, ačkoli na tohle vůbec nejsem typ. Pak jsem ale usoudila, že na to je snad ještě času dost. A upnula se na myšlenku, že až se mi miminko narodí a vezmu ho poprvé do náruče, všechny tyhle pocity mě rázem opustí a zaplaví mě jen láska, která bude bezvýhradná a absolutní.
Pevně v to doufám. Všechny holčičkovské oblečky jsem uložila v krabici do sklepa (ano, nakoupila jsem je v době, kdy jsem ještě netušila, co čekám) a poctivě nakupuju modré svetříky a dupačky. Víc v tuhle chvíli asi udělat nedokážu. Zdena, 39 let