[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Máme tři děti, čtyřletá neposedná dvojčata a minulý rok se nám naprosto neplánovaně a nečekaně narodila holčička – malý růžový zázrak! Lékaři mi totiž dávali na další otěhotněnípřirozenou cestou jen minimální šanci, ostatně i s početím kluků nám museli pomoci.
Tři děti a maličké hospodářství dají zabrat, do toho stále rekonstruujeme dům. Já jsem už pět let doma, nejdřív na rizikovém těhotenství a nyní na mateřské. Manžel je řemeslník, pracuje na sebe a musí se hodně ohánět. Ale nechci si stěžovat, mám zdravé a krásné děti, máme vlastní bydlení, ale bohužel zatím i hluboko do kapsy. Na dovolené, a to ani v Česku, jsme nebyli od svatby – neuvěřitelných osm let!
Celý rok jsem vůči smutku z absence dovolené imunní, ale v létě, když si všichni přes Facebook vyměňují úžasné fotky z pláží, ostrovů, hor a cizích měst, tak na mě padá smutek. Pochopitelně i kvůli dětem, mám vůči nim trochu výčitky. Dovolenou, a to ani v Čechách, si nemůžeme dovolit – nemáme na ni peníze a manžel ani čas. Muž totiž občas pracuje i o víkendech, je rád za každou zakázku. Práce u nás není moc, nemůže si dovolit nějakou zakázku odmítnout. Když má chvíli, snaží se věnovat domu, na kterém je ještě spousta nedodělků. Starost o domácnost, děti, zahradu i pár slepiček a králíků leží výhradně na mě.
V létě je práce na zahradě ještě víc: sklízím, zavařuji, suším, nakládám, co se dá. V zimě tak hodně ušetříme.
Děti i já trávíme celé léto na naší zahradě, když nelítám mezi záhonky a plotnou, sednu si s dětmi chvíli na písek či k nafukovacímu bazénku nebo se jdeme cákat k rybníku. Občas zajdeme k sousedům, kteří mají „zvěřinec“. Sousedi vlastní malou farmu a chovají snad všechno, co se chovat dá. Ještě jsou to takoví ti „blázni“, co nejí maso a mají zvířata jen pro radost a na mléko a vejce. Zvířata se u nich mají jak v nebi a jsou strašně přítulná, děti to tam milují.
Občas zajedeme na kolech do vedlejší vesnice, kde u školky vybudovali hezké hřiště, dál si s dětmi na kole netroufnu, i ty tři kilometry jsou s dvojčaty horor. No, milé maminky, a to je vlastně všechno. Do města s dětmi skoro nejezdím, řidičák sice mám, ale auto používá hlavně manžel. Dvě bychom neuživili. A jezdit do města vlakem s miminem a dvěma neposednými zbojníky není žádný med.
Depresivní je, že tady ve vsi jsme snad kromě vyloženě sociálních případů a podivínů jediní, kdo v létě vůbec nikam nevyrazí, a tak stále někomu během léta zalévám zahradu, krmím zvířata a pak si prohlížím krásné fotky z dovolených. Děti to zatím naštěstí neřeší, ale myslím, že až nastoupí do školy, tak to řešit začnou. Kdyby alespoň mohly k prarodičům, jenže naši už nežijí a manželovi rodiče si na hlídání netroufají. Tchán má nemocné srdce a tchýně o něj pečuje jako o miminko. Asi si říkáte, proč nejedeme alespoň pod stan do kempu? Já bych jela hned, i když nejsem úplně trempský typ. Jenže i kemp něco stojí a koneckonců i kempové vybavení. Nemáme stan, spacáky, podložky na spaní, prostě nic. Kamarádky by mi sice něco půjčily, ale mě je to hodně trapné. Navíc manžel pod stan nechce. Nechápe, proč by měl spát skoro pod širákem a chodit do lesa na výlety, když může spát doma v posteli a les i rybník má skoro za barákem.
Občas myslím na maminky, které jsou na tom podobně jako já, a třeba nemají ani manžela a žijí někde v pronajatém bytě v paneláku na betonovém sídlišti. Pak se stydím, že si stěžuji. Jen se mi prostě někdy zdává o moři a dětech běhajících po pláži.
(z dopisu Magdy S.)
Máte podobné starosti jako maminka Magda? Co byste jí poradili?