[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem před čtyřmi lety zapisovala dceru do lesní školky, netušila jsem, že jedna z nejzásadnějších věcí, které si odtud odneseme, bude seznámení se s takzvanou svobodnou hrou. Tehdy jsem o ní neměla ani zdání – jen jsem chtěla, aby Tina běhala venku, byla soběstačná a zručná, sebevědomá a svá a já se coby úzkostlivá matka zbavila svých strachů o ni. Že se to bude z velké části dít především prostřednictvím svobodné hry, mě vůbec nenapadlo. To až časem se začala jako puzzle skládat mozaika určitých „aha momentů“. Velmi brzy jsem si například všimla, že děti mohly dělat takřka cokoli – pokud si samy odhadly, že na to mají:
CHCEŠ VYLÉZT NA STROM? Ale samozřejmě, jen si na to musíš přijít sám a nikdo tě nebude sundávat dolů.
LÍBÍ SE TI ZAMRZLÉ JEZÍRKO v zámeckém parku a chceš na něm rozbíjet led? Pak se drž u kraje, a když nebudeš, zažiješ, jak ledová je voda uprostřed února.
CHCEŠ SE S NĚKÝM POPRAT? Můžeš – ale podle předem známých pravidel, jež zaručí oboustrannou bezpečnost.
Bylo to úplně jiné hraní, než které jsem si pamatovala ze své školky, kdy bylo nejdůležitější chodit po dvojicích. Bylo to úplně jiné než na dětských hřištích, kde se pořád ozývá „Nechoď tam, umažeš se. Nelez tam, spadneš.“ Bylo to úplně jiné než monotónní hraní s panenkami a autíčky. A když už kluci auta vytáhli, zásadně jim našli jiný účel hraní než popojíždění.
Protože základním principem svobodné hry je, že se děje čistě podle dětské fantazie a potřeb. Bez našich pravidel a strachů, bez dirigování. „Proto se také většina odborníků shoduje, že pokud mají definovat přirozenou (nebo chcete-li svobodnou) hru, pak je to taková, která vychází z vnitřní motivace dítěte. Je jím svobodně zvolená a dobrovolná.
Upřednostňuje proces před výsledkem. Otevírá nové světy, kde se věci odehrávají jenom,jako‘. A její pravidla nejsou trvalá, často se mění,“ vysvětluje Justina Danišová, maminka čtyř dětí, která už roky píše blog Svobodnahra.cz a momentálně se svým mužem Petrem připravuje knížku věnovanou taktéž svobodné hře (vyjde brzy v nakladatelství SmartPress).
Jestli chcete, aby si vaše děti začaly svobodně hrát, vezměte je do lesa a zastavte se na místě, které nabízí dost prostoru i potenciálních „hraček“ v podobě kamínků, šišek, klacků, mechu, křoví (schovávaček, prolézaček)… A pak se jen dívejte. Nesyčte, vypněte chuť hodnotit a napomínat, nehlídejte čas. Prostě jen sledujte, co se bude dít. Některým dětem to v závislosti na jejich osobnosti nebo dosavadním způsobu hraní trvá déle (odborníci dokonce soudí, že některé děti dnes už schopnost si svobodně hrát zapomínají), ale za zkoušku to stojí!
„My dospělí se u svobodné hry zbavíme mnoha svých iluzí. Protože do ní patří i hry plné špíny, křiku a divokých staveb. Patří tam bojová hra, o které se u nás takřka nemluví. Nebo takzvaná hra na hraně, která děti učí rozeznávat míru rizika,“ potvrzuje Justina Danišová i moje poznatky. Svobodná hra nemá nic společného s těmi našimi pokyny „běž a hezky si s něčím hraj“.
Je málokdy na první pohled „hezká a tichá“. A ano, úplně chápu váš odstup. Že dneska uznávám výhody svobodné hry, neznamená, že jsem byla nadšená od začátku. Děsila mě. I to, jak dynamické to svobodné hraní bylo. „Děti jedou na vyšší rychlostní stupeň než většina dospělých, mají přímo naprogramováno stále objevovat, zkoušet, rozebírat, šplhat, skákat, padat – dávat si výzvy.
Uvádět sebe i své okolí do procesu, pohybu. My velcí jsme většinou pomalejší, zahlcenější, chceme mít klid, věci naplánované, uspořádané. Ne všichni, ale ti rodiče, kteří mají tyto potřeby, se pak někdy dostávají do konfliktu s přirozenými potřebami dětí,“ říká také Justina Danišová. Stejně jako já.
Takže jsem se musela srovnat se svými komfortními zónami a vzorci chování. Ani nespočítám, kolikrát jsem vyjela na průvodce (tak se v lesní školce říká učitelům), jak je možné, že Tina chodí v dubnu bosky (zkoumali, jak je hebká první tráva) nebo že nechápu, proč musí mít už třetí den za sebou promáčené oblečení (protože hitem týdne bylo hrát si s vodou v mnoha podobách). Ale i když svobodná hra zvedá ze židle všechny úzkostlivé, pečující, čistotu milující rodiče, pro děti je neskutečným darem. A já časem začala zjišťovat, že své dceři závidím. V porovnání se mnou byla ve všem „mnohem dál“.
Ve třech letech poprvé krájela ostrým nožem, ve čtyřech rozdělávala oheň a uměla lézt po stromech i ručkovat ve výškách, hravě obstála v soubojích se stejně starými kluky a s holčičkami si hrála v blátivé kuchyňce do aleluja na to, že míchá (blátivé) polívky a peče (blátivé) bábovky, aniž by ji kdy kdo okřikl, že se nesmí umazat. V pěti absolvovala první víkendovou výpravu bez maminky a jako předškolák se starala o další čtyři mladší děti a učila je prostřednictvím her zase to, co už ona předtím načerpala od starších.
Když potřebovala být sama, byla, když cítila přetlak, lítala jako o život a hrála si na tygry i s nepřeslechnutelným řevem. A dělá to tak dodnes. Nastavuje si hru, jak právě potřebuje. Justina Danišová to potvrzuje: „Svobodná hra má pro dítě i terapeutickou funkci. Pokud má dítě příležitost, kdy a kde si volně hrát, hraje si právě na to, na co potřebuje. Je na nás, znát celou škálu dětských her, uhlídat pro svobodnou hru prostor a čas a důvěřovat dětem, že si umějí hrát.“
A nejen hrát. Do svobodné hry se časem dostává stále více reálných prvků – viz krájení nožem nebo zapalování ohně (kde v počátku dospělák figuruje coby vzor). A když jako rodič vidíte, že vaše dítě zvládá tak odpovědné aktivity, budujete si důvěru i k dítěti samotnému. „Často první malé dítě, s kterým máme větší zkušenost, je až to naše vlastní. Proto jsme ztratili přirozený odhad, co děti zvládnou, a přestáváme jim důvěřovat i tam, kde můžeme. Ano, sociolog Frank Furedi označuje současnou posedlost bezpečností dětí jako kulturu strachu. Celá společnost se víc bojí. A rodiče, učitelé a další průvodci dětí, kteří jim chtějí dopřát více přirozené zkušenosti i s riziky, jsou napadáni a zpochybňováni,“ vypráví Justina Danišová, jako by mluvila i o mně.
Nechat děti hrát je také dar pro vývoj jejich mozkových buněk. To potvrzuje také Justina Danišová, když říká: „Veškeré vjemy, pohyby, doteky, myšlenky, představy, emoce a sociální interakce, ke kterým při hře dochází, jsou vděčnou potravou pro vyvíjející se mozek. Děti ve hře jsou často mnohem aktivnější, odvážnější, kreativnější a zkušenosti, které se při hře rodí, se podílejí na vzniku nových synapsí, na jejich upevňování i na výběru těch z nich, které v mozku trvale zůstanou a přežijí synaptické prořezávání.“ Svobodná hra tak má výsledky, které potěší i ty z rodičů, kteří stavějí na výkonu.
„Stačí, když se zadíváte na děti ponořené do hry. V takovém okamžiku jsou to nadšení workoholici, kteří necítí únavu, hlad, zimu, drobná zranění, nemusí čurat. Hra je dostává do stavu plynutí, ve kterém je náš mozek nejefektivnější. Dává jim i přirozené výzvy pro jejich tělo. Ve hře děti jakoby o hlavu vyrostou,“ vypráví s nadšením odbornice.
A dodává, že hra je nejstarší a nejpřirozenější forma učení. Rozvíjí fyzickou odolnost, pohyb, ale i důležitou práci s rizikem, podporuje emoční rovnováhu a radost ze života, dává prostor plánování, kreativitě a schopnosti řešit problémy, je v ní místo pro spolupráci, citlivost a empatii stejně jako dává možnost seberealizaci a děti plně zažívají pocit, jaké to je, mít moc nad svým vlastním životem.
Pro mě nakonec přišla úleva v tom, že „Tina ví, co dělá“. Že pokud leze na střechu našeho zahradního domku, ví, kam šlápnout cestou nahoru, ale také jak se dostat dolů. Že zná své hranice a zároveň si je úměrně věku posouvá. Že je díky tomu v bezpečí a já můžu v mnoha situacích vydechnout. Že objevuje, a protože jí do tempa hraní nikdo nemluví, nachází nové a nové souvislosti. Že jí svobodná hra dává také prostor pro vnímání detailů, přírody kolem sebe, barev, pachů, zvuků. Je skutečnou smyslovou koupelí, protože všechny smysly zapojuje.
Zajímavým momentem svobodné hry je pak i fakt, že si nehraje na „klučičí a holčičí“ aktivity. Už jsem se zmínila, že Tina milovala souboje se svými vrstevníky, kluky. A stejně tak i její kamarádky. V blátivé kuchyňce taky bývali všichni. Prostě svobodná hra často vůbec nelpí na genderových stereotypech nebo kulturních zvycích. Navíc se odehrává ve věkově smíšených skupinách, což skoro vždycky dovoluje mladším nasávat dovednosti od starších a starší zase vede k odpovědnosti za mladší. Je to dokonalá přípravka na reálný život a vztahy v něm. Se všemi radostnými okamžiky souhry i se všemi konflikty, které se právě v rámci hry a s rozdílnými představami o ní děti učí řešit tak, aby si dál mohly hrát samy…
Článek vyšel v časopise Maminka. Aktuální červnové číslo můžete koupit přes ikiosek.cz/maminka, tam si můžete objednat i předplatné s dárkem.