Chci, aby dcera žila pravdivě a měla ráda lidi, říká senátor Marek Hilšer

Byl nejmladším kandidátem v posledních prezidentských volbách. A stejně sympaticky jako z médií na mě působil i během našeho setkání (a nejenom proto, že si objednal malé pivo). Rozhovor probíhal v dobu, kdy byl Marek Hilšer čerstvě zvolený do Senátu, odhodlaný bojovat za změnu – to je přesně čerstvý vítr, který naše politika potřebuje, říkám si. Člověk by se o takové čisté duše na naší politické scéně skoro až bál, ale u něj rozhodně není důvod. Je to zkrátka osobnost, kterou v naší zemi potřebujeme. 

Jak se cítíte jako senátor? 

Jako senátor jsem pln očekávání, protože člověk se pustil do neznámých vod, takže to vnímám jako výzvu. Na druhou stranu samozřejmě i jako závazek, takže se mi v hlavě odehrává to, jestli budu schopen splnit všechno, co jsem si předsevzal. 

Není divu. Vy jste lékař, vědec, učíte mediky. K tomu teď i politik a taky otec. Dá se to všechno dohromady vůbec zvládnout? 

Já bych to trošku opravil, já jsem sice vystudoval medicínu, ale nepraktikuju ji, tedy tu klinickou. Věnuju se lékařské vědě a učím mediky, takže dohromady toho není tolik, jak to na první pohled vypadá. Je to, myslím, podobné jako v řadě jiných rodin. Teď během té kampaně to bylo trošičku vyostřenější, co se týče času. Ale v podstatě každý večer společně se ženou dcerku koupeme. Vždycky po ránu máme chvilku, kdy se malá probudí, to je z celého dne takové nejradostnější, protože po ránu jsou děti nejvíc usměvavé. Nebo alespoň to naše. 

Sofinka se narodila uprostřed kampaně, stihl jste být u porodu, nebo jste zrovna byl někde na cestách? 

Chtěl jsem tam být a byl jsem tam od začátku až do konce. Měl jsem trošinku výhodu oproti ostatním tatínkům, protože když jsem skončil školu, tak jsem chvíli pracoval v Porodnici U Apolináře a i v Africe jsem pak rodil děti. Takže mám, dá se říci, zkušenost porodníka, odrodil jsem asi třicet dětí. 

Vy jste s tím oborem poměrně dlouho koketoval, je to tak? 

Ano, já jsem nastoupil na porodnictví a zároveň i v laboratoři ve vědě, ale nějak se to vyvrbilo tak, že jsem zůstal hlavně v té vědě. Ale tak trošku jsem díky tomu u porodu dcerky věděl, do čeho jdu. I když u vlastních dětí je to vždycky složitější. Ale porod vnímám tak, že v drtivé většině případů probíhá fyziologicky, takže byť to pro muže vypadá jako drama a pro ženu je to skutečně velká zátěž, tak zaplať pánbůh, většinou to dopadne dobře. Tím bych chtěl tatínkům účast u porodu doporučit. Mohou být velkou oporou. 

Neměl jste tendenci do toho kolegům mluvit? 

To rozhodně ne. Drželi jsme se se ženou za ruce a tím to skončilo. Navíc jsme měli skvělou porodní asistentku. Moje manželka dokonce u Apolináře pracuje jako anestezioložka a také lékařům plně důvěřovala. Jen si ze začátku řekla, že nechce epidurál. Během porodu ale změnila názor a nakonec zhodnotila, že udělala dobře. 

Takže suma sumárum, porod probíhal dobře… 

Přesně tak. Moje žena se vždycky ptá: „A chcete to objektivně, nebo subjektivně?“ Objektivně probíhal v podstatě podle učebnice, a to jsme brali jako dar. 

Subjektivní názor je pak asi jasný téměř každé mámě… Jaké bylo vaše „první rande“ s dcerkou? 

Chlapi to asi prožívají úplně jinak, protože to děťátko v nás neroste, tak najednou se prostě objeví nový človíček, bezbranný uzlíček, jsme tři. První pocit je pocit štěstí, možná takový pocit nové zamilovanosti, ale na druhou stranu si člověk zvyká na změnu. Ten vztah se vytváří postupně. 

Posiloval jste ho v rámci otcovské dovolené? 

Ano, žena si to přála a bylo to moc fajn. Myslím, že je dobré, když táta zůstane ze začátku doma, je to pro tu ženu taková větší jistota a může jí pomoct se vším kolem miminka nebo třeba vynést kočárek. Na začátku je to docela náročné i po té pocitové a hormonální stránce, jsou tam silné pocity osamění, takže to je podle mě dobře, když je ten muž oporou, než se to dostane do nějakého normálu. Moje žena zpočátku třeba měla pocit, že už nikdy nebude moct jít ven, že to nezvládne všechno zorganizovat. A po dvou měsících už jsme byli se Sofinkou i v kině. Byli jsme pozvaní na Hovory s TGM a ona to celé prospala v šátku, byla naprosto v pohodě. 

Spinká takhle pěkně i v noci? 

Ano, v tom máme opravdu štěstí. Teď už spí v kuse od deseti večer do šesti do rána. I předtím se budila jen dvakrát až třikrát za noc, vždycky se nakojila a usnula. 

Takže vás to zatím neodradilo od dalších plánů na děti... 

Mě ne. Já jsem naznačoval ženě, že bych chtěl děti blízko za sebou, ale ona by raději počkala. Je hodně aktivní a ráda chodí do práce, už teď se jí po ní stýská, takže to budeme muset nějak vymyslet, aby se tam na pár dní co nejdřív dostala. Taky se přihlásila na postgraduál a já jsem byl plně pro, aby se dostala mezi lidi a dělala i něco jiného, takže když je ve škole, tak hlídám já. 

Prozraďte mi, čeho si nejvíc vážíte na své ženě? 

Toho je strašně moc. Jednak toho, že má se mnou trpělivost, její lásky. A taky že je veselá, má hodně energie. Je to takové moje slunce. Musím říct, že co máme Sofinku, náš vztah ještě víc posílil. 

Byla Sofinka ten důvod, proč jste chtěl jít do Senátu? Sehrála v tom nějakou roli? 

To se asi tak říct nedá. Já si myslím, že člověk začne bojovat za děti, až když je má. Já jsem vždycky k politice tíhl, studoval jsem před medicínou politologii, vždycky jsem se snažil být politicky aktivní. 

A když teď Andrej Babiš odmítl syrské sirotky, dotklo se vás to jako čerstvého táty o to víc? 

To určitě. Já nejsem člověk, který by otevíral hranice naší země tisícům lidí z Afriky, to není možné. Ale když někdo apriori řekne, že nevezme padesát sirotků… Když si člověk představí bezbranné dítě v uprchlickém táboře, jak tam leží někde v bahně… Já jsem to viděl, byl jsem se podívat na hranici, když byla imigrační krize v roce 2015, viděl jsem, v jakých podmínkách tam lidi byli. A když někdo kvůli získání politických bodů řekne, že nevezme ani jednoho, tak mi to připadá necitlivé. Zvlášť pokud jde o děti – myslím, že naše společnost by tohle mohla unést. Jak někdo může jít až takhle daleko! 

Já tomu taky nerozumím. Je smutné, jak politici z celé té situace dokážou takhle těžit a hřešit… 

Mezi lidmi je takový tekutý nekontrolovaný hněv, který se obrací hlavně proti slabým. A ten strašlivý paradox je právě v tom, že to v nás podporují právě politici, kteří to používají jako nástroj k tomu, aby odvedli pozornost od svých neřestí. Jdou cestou vyvolávání rozporů, protože pak se postaví do pozice „my vás zachráníme“. Ti ale skončí v zapomnění dějin. Já si vážím těch, kteří se snaží lidi spojovat a motivovat je k tomu, aby dohromady společnost něco dělala a dokázala. To je pro mě jediná cesta. 

Monika Hilšerová svého muže v prezidentské kandidatuře velmi podporovala

 

Ať na ní těch překážek máte co nejméně. Prozradíte nám i něco o svých koníčkách? 

Tančím argentinské tango, to je můj velký koníček. Taky zpívám ve sboru. A hrával jsem na saxofon, ale to už je hudba minulosti. No a taky máme s kamarády včely! Občas lezu po skalách, ale teď na to nemám čas. Ani na to tango. Cítím, že odejít teď večer z domova není úplně košer. 

Povězte, co byste chtěl jako táta své dceři nejvíc ze všeho předat? 

Aby žila pravdivě, aby nikdy nelhala a nebyla únikářka. Aby měla ráda lidi. Jestli se to dá vštípit, to nevím. To jsem získal od svého táty, tak možná by to bylo takové předání štafety. A aby rozdávala radost. 

Hledáme Maminku roku 2019! Právě teď můžete přihlásit sebe, nebo jakoukoli jinou skvělou matku ve svém okolí, do dalšího ročníku této výjimečné soutěže. Všechny potřebné informace najdete na webu Maminka roku TADY