[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Každé dítě je individuální, a na každého tudíž platí něco trochu jiného. A stejně tak je tomu i v každé rodině trošičku jinak. Nicméně základní principy udržení si autority a respektu před vlastními dětmi, jsou všude vcelku podobné.
Základem je vaše důslednost a do jistě míry i tvrdost. Pokud jednou nastavíte určitá pravidla a za jejich porušení bude následovat konkrétní trest, neměla byste se nechat nikdy obměkčit a ze svých nároků slevit. Když například zakážete dětem běhat po záhoncích, a vaše ratolest neuposlechne, měl by následovat vždy tentýž stejný trest, například pomoc s prací v zahradě.
Jakmile jednou tuto věc trestáte a podruhé nad tím mávnete rukou, děláte chybu. A dítě si postupně zvyká, že vás příště třeba zase přemluví, abyste ze svého požadavku slevila. A později nebude vaše příkazy a požadavky brát už vůbec vážně. „Je to podobné jako s výchovou štěňat. Prostě důslednost vítězí. Ne nadarmo se říká, že pořídit si štěňátko krátce před pořízením vlastního potomka je výborný výchovný tah na budoucí rodiče,“ říká psycholog Vojtěch Benda. A dodává, že dětský pláč, prosby či předstírání nevolnosti nebo nachlazení byste měli, jakožto správní rodiče dokázat odhalit včas. Poměrně často děti totiž zkouší, v případě prohřešku nebo nějakého trestu, zahrát si na nemocné anebo ublížené. Vy byste ale měla zůstat neoblomná a trvat na svém.
Jakmile se dítě něčím proviní, následuje trest. Ať už je to povinnost se slovně omluvit anebo třeba nutnost opravit rozbitou věc či vykonat lehkou domácí práci, je důležité, aby po vykonání daného trestu, byl prohřešek zapomenut. „Dítě třeba rozbije vázu. Vy ho necháte za trest uklidit střepy a podlahu vytřít. To je v pořádku. Ale tím by váš trest a nevrlost vůči malému uličníkovi měla také končit.
Je zcela nevhodné, pokud byste mu daný prohřešek připomínala ještě několik dní a trestala ho za danou věc častěji a namátkově. Například kdybyste druhý den po večeři pronesla, že syn dostane jen jeden kousek buchty, protože před dvěma dny roubil vázu. A přitom byste si neuvědomila, že už za rozbití vázy uklízel. Takové tresty jsou špatné a děti v nich právem cítí jistou nespravedlnost,“ vysvětluje Benda.
Vedle trestů a důsledného dodržování vámi nastavených pravidel, si dětskou důvěru a spolu s ní i potřebný respekt získáte také pozitivním chováním. To nelez opomenout. Proto musíte děti také chválit a odměňovat. A pozor – počet odměn by v dlouhodobějším horizontu neměla být nižší, než je počet sankcí.
Jakmile dítě více trestáte, než chválíte, věřte, že si podkopáváte vzájemný vztah. „Je pochopitelné, že pokud máte syna v pubertě a dělá jednu hloupost za druhou, asi moc nejde ho chválit. Ale přesto se pokuste něco pozitivního nalézt. Jinak by ve vás viděl pouze tu, která jen dokáže jen trestat. Na druhou stranu, máte-li zase doma hodnou holčičku, ve škole premiantku, která skoro ani nemluví, natož aby zlobila, asi budete důvody k sankcím hledat hůře. Pak je pochopitelné, že dítěti, které neobecně velmi vzorné, dopustíte čas od času nějaký ten prohřešek i bez trestů. Ostatně u rozumných dětí mnohdy stačí i pouhá domluva. A trestem může bát i lehké zvýšení hlasu,“ míní psycholog Vojtěch Benda.
Pokud si chce vaše pubertální dcera obarvit vlasy na růžovo se zeleným melírem, máte právo tvrdit, že se jedná o „příšernou kombinaci“. I přesto jí to ale můžete, v rámci liberální výchovy, povolit. Ale pokud je váš názor jednou takový, že se vám daná věc nelíbí, neměla byste jen pro potěšení vašich dětí svůj názor měnit.
Naučte se jednat s dospívajícími dětmi férově a narovinu: „Ta barva se mi opravdu nelíbí. Já bych to nikdy nenosila. Ale když jsem ti slíbila, že si za dobré vysvědčení můžeš změnit účes dle libosti, nebudu ti v tom bránit. Tak ať ti to barvení dobře dopadne,“tak nějak by mohlo znít vaše ideální stanovisko v dané modelové situaci. Zkrátka se projevujte jako kamarádka, která s dcerou ale názor nesdílí. Nicméně nebrání ji. Navíc pamatujte i na to, že pokud svému dítěti jednou sama něco povolíte, neměla byste mu danou věc zpětně kritizovat nebo ho za ní dokonce trestat. Co je jednou povoleno, je povoleno definitivně.
Pravidla sankcí a odměn by měly být v rodině dány jednotně. Je hloupé, pokud za jednu a tu samou věc například maminka trestá, zatímco tatínek se chlubí tím, že to samé ve školních letech dělal také a byla to legrace. „Rodiče by si měli především veškerá pravidla a názory na dané věci a situace, ujasnit mezi sebou, A až následně do nastavených pravidel zasvětit své potomky.
Pokud je například trojka považována za špatnou známku, tak by měli souhlasně oba rodiče tvrdit, že trojka je prostě špatná. A ne, aby maminka říkala, že trojky nosila domů také a že dokud dítko nepropadá, je to v pořádku. Zatímco by tatínek vyžadoval vyznamenání,“ popisuje modelovou situaci psycholog.
}