[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Myslím, že je víc takových žen, jako jsem já. Je nám okolo čtyřiceti a z různých důvodů žijeme samy. Úplně samy. Bez muže, bez dětí. Vztahy se nám nějak nevyvedly, nebo na ně přes hektický pracovní život nebyl čas. Obvykle jsem docela dobře zajištěné, samostatné, umíme si poradit v mnoha situacích a je na nás vidět, že jsme mnoho let investovaly peníze i čas do svého zevnějšku. Nejsme žádné „ošklivky“, přesto jsme samy.
Čím víc se blíží čtyřicítka, tím víc ale toužíme po dítěti. Úplná rodina k tomu, by byl naprostý luxus. I když vlastně ani netušíme, zda bychom v takové rodině zvládly žít – bez volnosti, bez naprosté finanční nezávislosti, bez autonomie v rozhodování na kterou jsme už bezmála 20 let zvyklé…
Můj životní styl mi dlouhou dobu naprosto vyhovoval. Bavila mě i má práce, dělalo mi radost se dál vzdělávat, měla jsem čas a nikam jsem z práce nepospíchala, tomu časem ostatně odpovídalo i mé finanční ohodnocení a kariérní postup. Dalo by se říct, že jsem pracovně velmi úspěšná. Se vztahy to bylo horší, ale o tom se mi moc psát nechce.
Můj život ale není jen práce, mám spoustu koníčků a zálib, miluji cestování a sport. Mám pár blízkých přátel a spoustu známých. Žilo se mi zkrátka docela dobře, občas jsem sice zatoužila po rodině a po dětech, ale touhy rychle „vyléčila“ a mateřské pudy vždy spolehlivě zadusila letenka do nějaké exotické destinace, kurz potápění, nová motorka nebo podobná příjemnost.
Jenže rok před mými čtyřicítinami to najednou přišlo, bylo to jako blesk z čistého nebe. Měla jsem tehdy letní aférku s jedním kolegou a jednoduše se stalo to, co je v šestnácti katastrofa, ve třiceti nehoda a ve čtyřiceti, pro bezdětnou ženu z mého pohledu zázrak. Partnerovi selhala ochrana. Druhý den jsem sice okamžitě utíkala do lékárny pro postinor – jenže jsem ho doma nebyla schopná spolknout.
„Co když opravdu otěhotním? Co když otěhotním! Hurá, konečně, to by bylo úžasné!“ došlo mi. Naprosto jsem tehdy neřešila, co na to onen muž. Jednoduše jsem rozhodla za oba, věděla jsem, že o partnerství, otcovství či rodině nemá cenu s oním pánem hovořit. Ostatně on vlastně nic nemusí vědět… Myšlenka na miminko byla najednou jako posedlost. Několik dní jsem žila jen tím.
Jenže po 14 dnech mi mé tělo řeklo, že žádné miminko nebude. Přepadl mě neuvěřitelný smutek a najednou jsem úplně zřetelně cítila, jak mi život protéká, uniká a mizí mezi prsty. Chci miminko, a to co nejdřív – dokud to ještě jde! Stálého partnera nemám, a tak si prostě seženu vhodného „dárce genetického materiálu“. Buď do toho někdo spolehlivý a zdravý půjde vědomě, nebo o tom prostě nebude vědět. Všechnu zodpovědnost, i do budoucna, beru na sebe. V rodném listu bych otce neuvedla, žádné nároky a povinnosti by mu z „dárcovství“ neplynuly.
Bouře emocí se ve mně už trochu uklidnila a já cítím, že v sobě musím vyřešit etickou stránku věci. Ochotného „dárce“ už mám, dokonce jich mám v záloze několik. Víc a víc ale řeším, zda mám morální právo připravit dítě o otce. Dokonce jsem to jeden večer i obrečela – představila jsem si sebe jako malou holčičku a vzpomínala na mého úžasného tátu, který před dvěma lety zemřel. Myslela jsem na to, jak byl pro mě táta v životě důležitý a v dětství úplně nepostradatelný.
Není v mé touze i velký kus sobectví? Mám právo přivést na svět dítě, které nebude mít otce? Nebude ho znát, nebude se s ním stýkat a nikdy se nedozví, kdo je jeho otcem. Zní to strašně! Na druhou stranu je tolik neúplných rodin, nefunkčních vztahů, tolik mužů, které opustí své ženy a děti kvůli mladší ženě… Jaké právo je větší, právo mít děti, nebo mít otce a matku?
Osobně jsem už na 90 % rozhodnutá, nicméně jsem realista, tuším, že budu tuto otázku ještě mnoho let řešit – budu ji totiž slýchat od blízkých a známých a nakonec možná i od svého dítěte.
(Ester, 40 let)