Maminka.czChování a vztahy

Chci moc dítě, jen nemám tatínka. Požádala jsem o oplodnění kamaráda

KK 26.  12.  2013
Co má dělat žena, která ví, že už má na dítě nejvyšší čas, touží po něm, ale chybí jí k tomu životní partner? Přesně v té situaci jsem se ocitla. Dlouho jsem se snažila tikot biologických hodin ignorovat a doufala, že se ještě s někým seznámím. Jenže touha po dítěti a strach, že se ho nedočkám, je neúprosná. A tak jsem se rozhodla pro rázné řešení a požádala o pomoc kamaráda.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Nemyslím si, že bych v dosavadním životě dělala něco vyloženě špatně, ale najít životního partnera se mi zkrátka nějak nepodařilo. Měla jsem několik dlouhodobých vztahů, ten poslední byl i nejdelší a trval přes čtyři roky. Myslela jsem si, že s tímhle mužem založím rodinu. Jenže pak jsem přišla na to, že mě dlouhodobě podvádí, kde může.

Když se to provalilo, slíbil, že se polepší, ale nemůže mi zaručit celoživotní věrnost. Nicméně opustit mě nechtěl a dětem se nebránil. Jen se zkrátka nechtěl chovat tak, jak by ve vztahu a jako budoucí otec měl.

Bylo mi třiatřicet, už jsem chtěla děti a stála jsem před nekompromisní volbou: Mám se vykašlat na vlastní hrdost, ponížit se a přistoupit na jeho pravidla? Co když už si nikoho nenajdu, s kým bych rodinu založila? Ale copak budu někdy šťastná, když zůstanu ve vztahu s takovým člověkem? Mohla bych se z mateřství radovat po boku někoho takového?

Rozhodovala jsem se dva týdny. Nakonec jsem si sbalila kufry a šla. Několik týdnů jsem probrečela, pak se snažila dát dohromady a optimisticky si říkala, že ten pravý na mě ještě někde čeká. Jenže jsem se nedočkala. Všechny další pokusy skončily z různých dalších důvodů neúspěchem, možná i pod vlivem předchozího zklamání.

Hodiny tikaly čím dál hlasitěji

Tikot biologických hodin – jakkoli tohle úsloví nesnáším, je velmi trefné – jsem však slyšela čím dál zřetelněji. Kamarádky kolem mě jako naschvál rodily děti jedna za druhou. Byla jsem v tu dobu úplně rozpolcená. Na jednu stranu jsem se s nimi strašně ráda viděla, abych si mohla jejich miminka pomazlit, na druhou mi pak bylo o to hůř, že já sama jsem tohle neměla.

A najednou mi bylo 37 let a mě před pár měsíci zničehonic přepadla šílená myšlenka. Prostě to dítě chci a je mi jedno s kým. Vychovávat ho budu sama. Potřebuji jen někoho, s kým ho zplodím! Jakmile jsem si uvědomila, že jsem pevně rozhodnutá a schopná něco takového udělat, nemohlo mě už nic zastavit.

Začala jsem přemýšlet, kdo by mi mohl pomoci. Jako první mě napadl můj bývalý přítel, ale téměř okamžitě jsem ho zavrhla. Z principu jsem nechtěla, aby otcem mého dítěte byl právě on. A tak jsem si sepsala seznam všech svých kamarádů a známých, kteří potenciálně připadali v úvahu. Seděla jsem nad papírem a u každého se zamýšlela, co je zač, jaký má charakter, jak by se asi na takový návrh tvářil.

Nakonec mi zbyli dva adepti. Jeden především proto, že se mi z fyzického i inteligenčního hlediska jevil jako nejlepší „genetický materiál“. A druhý proto, že jsem si myslela, že u něj je největší šance, že mi vyhoví. Věděla jsem totiž, že má pro mě slabost. Že já o něj nikdy v tomto smyslu nestála, mi v tu chvíli bylo jedno.

Zbyli mi dva adepti na otce

A tak jsem se nejdřív vypravila za Danem. Spolužákem ze střední, který byl idolem všech holek odjakživa a při každém třídním srazu se na něj upíraly roztoužené oči i skoro dvacet let po maturitě, kdy byl stále krásný chlap, ale navíc i úspěšný podnikatel.

Když jsme se sešli a já mu pověděla, oč běží, nejdřív mi nevěřil, že to myslím vážně. Vyložila jsem mu karty na stůl s tím, že po něm vůbec nic nechci – jen to samotné početí. Žádné alimenty, zodpovědnost, jméno v rodném listě, nic. Jako by se to nikdy nestalo.

Díval se na mě napůl pobaveně, napůl nevěřícně. „No, jak vyhodnocený ideální chovný hřebec se cítím polichocen, ale i kdybych čistě hypoteticky kývl, uvědomuješ si, že to znamená podvést moji ženu? Nebo jak by sis to představovala? Těžko ti přinesu kelímek a ty si s tím pak poradíš.“ Tahle věc už mě samozřejmě také napadla, ale nedokázala jsem mu v tu chvíli říct, že v jeho případě by mi i samotné početí bylo příjemným bonusem navíc.

Pořád se mi líbil!

Vzal si týden na rozmyšlenou, já nelenila a pozvala na kafe Vojtu. Kolegu z bývalé práce, se kterým se dodnes dvakrát třikrát do roka sejdu, probereme život, on nenápadně zkouší, jestli bych ho přece jen nechtěla, a já se ujistím, že pořád hodní chlapi existují. Jenže mě bohužel vůbec nepřitahuje.

Vůbec jsem ho nešetřila a vyložila mu, jak se věci mají. „Nechci tě jako partnera, je mi to líto, ale mezi námi to zkrátka nejiskří. Chci jen to dítě a někoho, kdo mi pomůže.“ Byl snad ještě šokovanější než Dan a okamžitě mi začal domlouvat, že to přece vůbec nemám zapotřebí. Tak hodný na mě byl.

„Vojto, je mi 37. Nemůžeš pochopit, jak mi je. Každý rok, spíš měsíc se pravděpodobnost, že to půjde, o něco sníží. Nemůžu si dovolit čekat na někoho, kdo se vůbec nemusí objevit. Ani nevím, jestli vůbec chlapa chci. Ale dítě ano,“ vysvětlovala jsem.

Pomůže mi, když ho nezapřu

Setkání skončilo rovněž Vojtovým požadavkem, abych mu dala čas si to promyslet. Nervozitou jsem si málem ukousala nehty. Pak mi přišel od Dana mail. Prý že by mi rád pomohl, ale bojí se, že by se to jednou obrátilo proti němu. Že nevěří, že bych po něm jednou něco nechtěla – ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti. A nebude riskovat rozpad vlastní rodiny.

Měla jsem vztek, ale zároveň ho chápala a mohla jen tiše závidět jeho ženě. Zbýval už jen Vojta. Ten mi zavolal s tím, že se chce sejít. A řekl, že mi vyhoví – s jednou podmínkou. Pokud bude uveden jako otec. „Nemůžu si vynucovat, abys se mnou byla, i když bych o to moc stál a třeba na to jednou přijdeš, že by nám spolu nebylo špatně. Ale když už se mám něčeho takového zúčastnit, nechci být jen anonymní dárce spermií,“ prohlásil.

„Nebudu ti do ničeho zasahovat, vychovávej si dítě sama, jak chceš. Ale ať má možnost tátu jednou poznat, když bude chtít. A kdo ví, třeba se sám jiných dětí taky nedočkám, tak budu ráda, když se k němu budu moci hlásit.“

Zaskočilo mě to. Tentokrát jsem si pro změnu oddechový čas vzala já – a od té doby jen přemýšlím. Nevím, co mám dělat. Dítě chci, našla jsem člověka, který mi to umožní. Ale zároveň mě tím k sobě zavazuje a já si nejsem jistá, že je to tak dobře, když k němu nic necítím. Co mám dělat?

Adéla, 37 let

Témata: Chování a vztahy, Moč, Příjemný bonus, Dlouhodobý vztah, Třídní sraz, Póza, Životní partner, Kamarád, Moc, Děti, Oplodnění, JEN, Dosavadní život, Alimenty, Největší šance

Video