Chci se vyhnout dutý výchově a otravným rodičovským větám, říká Václav Neužil

S Vaškem jsme se potkali v jeho oblíbené vinohradské kavárně. Sympaťák ze seriálu Dabing Street září štěstím. A má k tomu ten nejhezčí důvod. Tehdy mu bylo sedm měsíců. Nedávno ovšem jeho synek Vincent oslavil rok. 

Jak říkáte synkovi?

Vincek nebo Vinc. Když jsme pro něj vybírali jméno, měli jsme trošku dilema, zjistili jsme, že dívčích jmen se nám líbí víc. Tam se shodneme a víme. 

A jaká byla varianta pro holčičku? 

Žofie. Pak se nám líbila jména Emílie i Anička. A pro kluka jsem měl vymyšleného Oldu, Lenka (Neužil Stárková, Vaškova manželka, pozn. red.) s tím chvíli souhlasila a i v bříšku na něj tak mluvila, ale pak to nějak nevyšlo. 

Hormony zapracovaly? 

Asi. Jednou mi řekla, že on není Oldřich, tak jsme se shodli na Vincentovi, líbil se nám oběma. 

A kolik myslíte, že tak ještě budete mít možností dát Žofku nebo Oldu? 

To nevím, ale věřím, že Vincent nebude jedináček. Já mám o čtyři roky starší ségru a ten model dvou sourozenců mi přijde výhodnej, ale vzhledem k tomu, že nás co nevidět čeká „kalamitní období“ a la shazování předmětů v místnosti, tak asi ještě vydržíme. 

Přijde vám to teď složitější, než když byl ještě ležící miminko? 

Já v tom spatřuju hlavně radost, je to zábavný. On má dobrej naturel a temperament. Třeba ráno, když se probudí, tak si klidně hodinku jen „povídá“, než se začne dožadovat pozornosti. Já ho nenápadně šmíruju, aby si nevšiml, že jsem vzhůru, a neatakoval mě. 

Spí s vámi v posteli? 

Usíná sólo a záhadným způsobem se ráno objeví mezi námi, a tam je šťastnej. 

Takže spí v noci dobře? 

Odmalička spal pěkně, teď má trošku maminkovský období a trošku i prso jako dudlík, možná víc roste, tak hodně pije a budí se asi víc, ale já spím, takže to tolik nevnímám. 

Neutekl jste z ložnice? 

Ne, to ne, mě to neruší. 

Komu se podobá víc? 

Přijde mi, že Lence, když je bdělej, ale spící jsem to já. Povahově asi zatím těžko říct. Hrozně se těším na to partnerství otec a syn. Ale jsem si vědom, že hodně věcí můžete jako rodič zkazit, výchova je složitá záležitost… 

Bavili jste se s Lenkou o nějakých styčných bodech, na které byste se chtěli ve výchově zaměřit a čeho byste se chtěli vyvarovat? 

Ne, to vůbec. Myslím, že to budeme řešit až za pochodu. Ale řekl bych, že jsme v tomhle podobní a že se shodneme. Já bych se chtěl vyvarovat, a uvidíme, do jaký míry to zvládnu, takovýho toho planýho, dutýho vychovávání, nepoužívat takový ty prázdný dutý věty, který člověk říká třeba třicetkrát denně a vytváří tím akorát otravný neinspirující prostředí. Mám na mysli věty typu „Proč jsi to udělal?“, když třeba dítě zvrhne skleničku. A taky je potřeba brát děti, ať jsou jakkoli starý, jako partnery. O tom skvěle mluví třeba Jaroslav Dušek. Důležitý je jim naslouchat. Dítě má zpočátku černobílý vyjadřovací prostředky, buď se zasměje, nebo řve. A je strašně důležitý pochopit, proč dělá zrovna to či ono. 

Když jste zmínil Jaroslava Duška, který podobné rodičovské hlášky s oblibou vypichuje, z vašich úst tedy nikdy nezazní fráze typu „Zmiz a vrať se, až budeš normální…“ 

To teprve zjistím. (smích) Ale rozhodně se chci teď aktuálně, když je Vincent ještě miminko, vyhnout třeba hodnocení dítěte jako hodný nebo zlobivý, protože když se nad tím zamyslíte, je to nesmysl, jak se vás ptají známí: „Tak jakej je? Je hodnej, nebo zlobivej?“ Taková otázka u dítěte mladšího dvou let mi připadá úplně lichá. Hodnej totiž většinou znamená, že je zticha, takže vás vlastně neruší a umožňuje vám žít život, jakej jste měli předtím. Tím pádem vlastně to, že je, je trošku blbý, což je přece strašně sobecký. A zlobivej znamená, že furt něco chce a ječí. Tahle mylná defi nice mi přijde trochu hloupá. 

Nikdy jste o Vinckovi neřekl, že je hodnej? 

Snažím se to neříkat. Co je jako hodnej? Je takovej, jakej je, každý dítě má jinej temperament. Ten náš je pohodář. Takže já říkám, že je pohodář, ne že je hodnej. A často řvoucí dítě tím evidentně něco sděluje a není vždy lehké zjistit co. Neznamená to, že je zlobivý. 

V jakém věku podle vás tohle u dětí přestává platit a dají se už podobně „ohodnotit“? 

Když se pak u dítěte vytvoří ego, je to samozřejmě už něco jiného. Ty děti jsou si vědomé svobody i pravidel, vědí, že nějaká mají a nelze bez nich žít, tak už se dají spíš takhle hodnotit, jako hodné a zlobivé. 

Zavzpomínáte na to, jaký byl porod vašeho malého pohodáře? Byl jste u něj? 

Byl. Lenka si přála, abych tam byl, a já si myslím, že v tomhle má chlap vyhovět přání ženy. Když byla Lenka ještě těhotná, tak nám jedna naše známá – porodní asistentka – říkala, ať si uvědomí, že je to její den, ona je královna a všichni se kolem ní mají točit, aby to byl den, na který přes velkou bolest a euforii bude vzpomínat. To je bole důležitý mít na paměti, protože v Čechách má člověk pořád trošku pocit, že je na obtíž. My jsme měli štěstí na skvělou porodní asistentku, porod byl sice dlouhej, ale krásně jím Lenku provedla. A já jsem stříhal pupeční šňůru. 

Jaký to byl pocit? 

Jako když krájíte chobotnici. 

Václav Neužil: Syn mi přináší méně spánku a více lásky​

Věděli jste, že čekáte chlapečka? 

Ano, nechali jsme si to říct. 

My ne. Naše druhé dítě, chudák, ještě na jméno pár hodin čekalo, než jsme se rozhodli… 

No já byl třeba několik dní Honza. Ještě v očkovacím průkaze mám přeškrtnuté jméno Jan a přepsané na Václav. 

To si nějak posléze rodiče ještě rozmysleli? 

Přesně, my jsme všichni Václavové, a když dali naši Jana, dědovi se to nelíbilo a rozmluvil jim to, tak to běželi přepsat na matriku. 

To je vtipný! A zapojujete se v péči o miminko? Přebalujete? 

Nejradši koupu, protože Vinc miluje vodu, je z ní úplně nadšenej. Nelze ho vyndat ven z vany. Mám ale často večer představení v divadle, tak když můžu, koupání si ukradnu pro sebe. A přebaluju taky, levou zadní.