[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Možná si rovnou řeknete, proč ve svém věku ztrácím čas s chlapem, který se do dítěte nehrne. No, tak za prvé ho miluju, protože ač je to svéráz, pořád je to můj životní partner, jsme spolu už osm let a neměnila bych.
A za druhé – pořád mám za to, že přemluvit k dítěti jeho je reálnější než v pětatřiceti najít lusknutím prstu někoho jiného, kdo bude po měsíci vztahu ochotný počít miminko!
Libora jsem poznala v práci. On už byl ve firmě pár let, já tam nastoupila jako nováček a až po nějaké době zjistila, proč má opravdu trefnou přezdívku Emil Nádeníček. Libor je mistr plánování. Mistr teoretik.
Všechno musí mít rozplánované a promyšlené na mnoho kroků dopředu (není divu, že hraje šachy) a ve svých plánech počítá se všemi možnými katastrofickými scénáři. Ty plány mají jedinou vadu – často se táhnou několik let a mnoho z nich zůstává jen na papíře.
Pravdou je, že já jsem taky váhavý střelec. Než se k něčemu dokopu, trvá mi to dlouho a také často řeším věci příliš komplikovaně. Proti Liborovi to ale není nic. A především – na rozdíl od něj si uvědomuju letící čas.
Po třech letech chození jsem to byla já, kdo bouchl do stolu a řekl, že se konečně sestěhujeme. Po dalších dvou letech jsem Libora tak nějak požádala o ruku, protože jeho by to zkrátka nenapadlo. Ale tím moje úspěchy končí. A přestože přání mít dítě vyjadřuji čím dál důrazněji, nějak se to míjí účinkem.
Nejdřív jsem se vždycky jen tak večer přitulila a zmínila, že už bychom to mohli zkusit. Libor mě odbyl s tím, že teď tedy rozhodně ne, když… a vyjmenoval mi deset důvodů, proč není vhodná doba. Později už jsem s tématem nečekala do postele, ale zkrátka ho na něj vybalila večer u stolu. Reakce z jeho strany tatáž.
A takhle to jde už tři roky. Když jeden důvod (měnil jsem práci, chceme se podívat do Indie) pomine, najde se okamžitě jiný. Aktuálně jsou to: Máme malé bydlení, tak až budeme mít větší. Potřebuju v téhle práci ještě dojít na tenhle stupínek, abych měl jistotu, že tam zůstanu. Rodiče teď rekonstruují dům, nemůžeme do toho přijít s dítětem.
Ano, jistota, to je slovo, které Libora nejvíc vystihuje. Je od přírody úzkostlivý a potřebuje mít všechno jisté. Myslí to směrem ke mně dobře, vysvětlil mi, že mu nevadí dítě, ale ten pocit strachu, že by se o nás nedokázal postarat. Je to až chorobné, protože na tom finančně podle mě nejsme špatně, na dlažbě taky nežijeme a v příbuzenstvu máme dost lidí, kteří by nás v případě nějakých problémů určitě podrželi.
Pořád dokola Liborovi opakuju, že na hru „až bude tohle“ už jaksi není čas. Jak je ve všem rozumný, argumenty, že na dítě už taky může být pozdě, protože budu prostě stará, nějak neslyší. Bere to tak, že dneska se běžně rodí ve čtyřiceti, tak o co jde. Já tedy nevím, možná se ve čtyřiceti rodí, ale běžné to rozhodně není!
Moje máma mi radí, ať prostě vysadím antikoncepci a nic neřeším. Ale to je podle mého dost velký podraz a nějak se mi příčí ušít na Libora takovou boudu. Ráda bych ho přesvědčila sama, jenže zatímco jemu argumenty nedocházejí, mně energie na další přesvědčování ano.
Libuše, 35 let