[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Marto, zaskočily vás ty mnohdy až nenávistné reakce na to, že vaše starší dcera nechodí do školky? Nebylo jich zrovna málo... Asi nejvíc mě zamrzelo to nálepkování a bezdůvodné urážení. Mimo jiné třeba to, že jsme se po letech vrátili do Brna. To mě jako patriota vážně naštvalo. Brno je úžasné kulturní město, kde se dělá nejlepší muzikál v rámci naší republiky, koncentruje se v něm velké množství odborníků napříč sociálním, vědeckým, filozofickým i uměleckým spektrem. Je v něm nepřeberně možností pro rozvoj dětských potenciálů všeho druhu a taky úctyhodný počet svobodných škol, když jsme u toho. Ale víte, co byl hlavní důvod?
Netuším... Manželova firma tady má jednu z poboček, kde jsou jeho schopnosti aktuálně potřeba a my díky tomu dostali možnost, aby holčičky trávily víc času s rodinou. Moje maminka naši prvorozenou kvůli covidu a našim cestám neviděla mnohdy i deset měsíců v kuse. Nebude tady věčně a já jsem ráda, že i ona může holkám předávat svou moudrost a letité zkušenosti. I to patří ke svobodnému vzdělávání a k osobnostnímu růstu. Moje dcery umí pozdravit ve čtyřech světových jazycích, ta starší dvěma velmi obstojně rozumí. Nevzdělaný je ten, kdo míru vzdělanosti spojuje s místem, kde člověk žije.
Pro ty, co nejsou v obraze. Zastáváte názor, že svobodné vzdělávání je nepochopené téma, kdy si většina lidí pod ním představuje děti skákající po stromech a rodičům po hlavách. Čím to je?
U nás má všeobecně respektující výchova nálepku přístupu k dětem, ve kterém je "vše dovoleno". Ale respekt, úcta, snaha o pochopení přece automaticky neznamená, že dítě vyrůstá bez hranic. Jen mu jsou ty hranice vysvětlovány a ukazovány láskyplně. Jo, někdy je to sakra náročné, někdy vás to stáhne k těm modelům, ve kterých byly vychovávané předešlé generace. I respektující máma občas zařve, protože i máma je furt jen člověk. Ale pokud mě tříleté dítě flákne lopatkou, jednoduše mu ji nefláknu zpátky, ale vysvětlím mu, proč je tohle jednání, které nemůžu a nebudu tolerovat. To je asi zásadní moment nepochopení celého konceptu respektující výchovy, se kterou svobodné vzdělávání souvisí. Nenutím děti učit se, dávám jim prostor, aby se učily. A věřte mi, že každé dítě se chce ze své podstaty učit. Jen každé jinak.
Spousta lidí naráží i na fakt, že předškolní i školní docházka je povinná, tudíž se nesluší obcházet zákony a znepříjemňovat si životy s byrokracií... Ale to se dá ošetřit v rámci školky individuálním vzděláváním a s nástupem do školy úplně stejně. Pokud je dítě zapsané ve Svobodné škole, přezkoušení probíhá na základě pohovorů a prezentace portfolia. Nemáme tudíž žádnou výjimku, jen známe zákon a víme, jaká mají naše děti práva.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Marta Dřímal Ondráčková (@martadrimalondrackova)
Příspěvek sdílený Marta Dřímal Ondráčková (@martadrimalondrackova)
Předpokládám, že holky jednou nebudou navštěvovat ani základní školu. Co, nebo kdo byl vaší inspirací pro tak zásadní rozhodnutí?
Naše cesta byla dlouhá. Nejdřív jsem zjistila, že ačkoliv by mi to velmi pomohlo, nedokážu starší dceru jednoduše odevzdat do rukou cizím lidem. Nechci svoje dítě nutit trávit čas někde, kde vlastně vezmou všechno, čím vybočuje z řady, čím je výjimečné, a začnou to potírat. Bohužel i v mnoha školkách a školách, které se balí do hávu respektujícího přístupu, je přístup k dětem všechno, jen ne respektující. Vzpomněla jsem si na jeden starý kreslený vtip. Do domečku s cedulí vzdělávací systém vstupuje nespočet barevných postaviček a vychází z něj stádo ovcí...
Co vám na systému školství vadí nejvíc? V našem systému nejde jen o vzdělání, jde i o vytváření dobře zvladatelné skupiny lidí. Po několika velmi bolestných pokusech o nalezení fajn místa, kde bychom věřili, že to bude jinak, jsem tuhle snahu vzdala. A tak začalo naše hledání jiných cest, osobností, které si stojí za tím, že je v pořádku jiný přístup. Že je v pořádku respektovat individuální potřeby, individuální rytmus a přání. V neposlední řadě jsem si uvědomila, že chci zažít dětství svých dětí, chci být u jejich vývoje, chci nést zodpovědnost za odpovědi, které dostávají na své otázky. Dostaly se nám do rukou materiály a informace od Johna Holta, Petera Greye, Gabora Maté a pak už se to nabalovalo. Musím samozřejmě zmínit i naši přední propagátorku vnitřně řízeného vzdělávání, paní doktorku Janu Nováčkovou, která je mimochodem ve stejném věku jako moje maminka. A která velmi citlivě vysvětluje mladším ročníkům, proč je u dětí při učení důležitá vnitřní motivace. To pnutí učit se jednoduše vychází z jejich přirozenosti. My ho ale zadusíme povinným učením se podle nefunkčních šablon.
Vy máte s netradiční vzděláváním jako dítě sama zkušenost, pokud se nepletu.
Byla jsem dítě divadelníků, a k tomu často nemocná. Celou základku jsem měla jistý druh individuálního vzdělávání. Často jsem hrála nebo tančila v divadle už od čtyř let a střídalo se to s táhlými zdravotními problémy. Vyrůstala jsem vlastně v nekonečné spirále doučování. Chodila jsem na výběrovou jazykovku a vlastně všechno celkem slušně zvládala. Ale stejně jsem se nevyhnula šikaně ze strany učitelů. Třeba proto, že jim připadalo zásadnější, že mám v jednom sešitu z jedné strany zapsanou češtinu a z druhé příklady z matiky. To, že jsem oba předměty zvládala na naprosto uspokojivé úrovni, bylo vedlejší. Pamatuju si, jak mě tyhle kraviny strašně štvaly. K tomu se přidalo pár učitelů, kteří svým jednáním dětem přímo ubližovali.
Pokud děti baví jen sedět na zadku s mobilem, je to především vina rodičů, a těch dětí je mi upřímně líto.
Prozradíte, čeho se dopouštěli? Kvůli naší angličtinářce jedna holčička skončila v nemocnici a já zvracela x týdnů před každou hodinou, než mě maminka nechala přeřadit do jiné skupiny. Kvůli tomu všemu jsem do školy už nechtěla chodit vůbec, neměla jsem motivaci. Nicméně, s velkými "bolestmi" jsem dokončila základku, přerušila první pokus o studium gymnázia a na podruhé jsem byla premiant ročníku, protože jsem potkala pedagogy, kteří mě, až na výjimky, bavili a učili způsobem, který mi dával smysl. Ze třetího ročníku gymnázia jsem udělala zkoušky na JAMU a studovala pak čtvrťák na střední a prvák na vysoké současně.
To muselo být hodně divoké... Byl to velký fičák. Maturitu jsem dělala v září, před začátkem druhého ročníku na vysoké. Dodnes si říkám, jak obrovský motor jsem musela mít, abych to všechno zvládla a ještě stíhala žít celkem rušný studentský život. Chtěla jsem. Ne proto, že to vyžadovali rodiče, ne proto, že jsem musela kvůli škole. Dělala jsem to pro sebe. A potom i celá studia na vysoké. Já to milovala, bavilo mě to, chtěla jsem tomu věnovat každou minutu, kterou jsem mohla. Tomu se říká vnitřní motivace.
Není starší dcerce líto, že nebude chodit do kolektivu kamarádů?
Často se o tom bavíme. Už jsme i zkoušely docházet do svobodné školy, protože kamarády kolem sebe samozřejmě chce. Zatím je máme v rámci našeho fungování během různých kroužků a nebo ty, kteří nás provází celý její život. Mimochodem, díky našemu cestování máme takhle rozeseté přátele všude možně a snažíme se i s nimi udržovat kontakt a navštěvovat se.
Jaký rozdíl mezi svobodným vzděláváním a domškoláctvím?
Předně jde o to, že oni kritici si pod pojmem svobodné vzdělávání představují to, že děti sedí na zadku s mobilem v ruce. Já jsem prohlásila, že svým dcerám chci umožnit, aby dělaly jen to, co je baví. Pokud děti baví jen sedět na zadku s mobilem, je to především vina rodičů, a těch dětí je mi upřímně líto. Naše děti baví třeba koně, nejen jízda, a to už jezdí opravdu intenzivně, ale i celá ta práce kolem. Milují knížky, malují, kudy chodí, tančí, starší má pravidelné taneční hodiny, dějepis, aktuálně Egypt a starověké Řecko, hrají na piano... Jsou vlastně pořád venku, chodí chytat ryby, i na workshopy do galerií… Dělají to, co je naplňuje a dává jim smysl. My nesedíme doma nad pracovními sešity. Učíme se životem. Když se chce starší dcera naučit písmenka, máme týden popsaná okna v celém domě abecedou a jednoduchými slovy. Už ani nevím, kolikrát denně je musím umývat, protože už nemá místo, kam psát. To je pro mě podstata svobodného vzdělávání, dávat dětem prostor vstřebávat informace, které aktuálně potřebují pro svůj vývoj.
S takovým typem vzdělávání je spojena celá řada protiargumentů. Jedním z nich je názor, že děti, které nechodí do škol(k)y jsou asociální, protože nejsou v kolektivu vrstevníků a tudíž žijí jen v jakési vlastní bublině...
Jo, tenhle argument miluju. Tak si představte, že se vám narodí deset štěňat. Devět necháte vyrůstat společně a to desáté dáte do smečky dospělých psů. Které bude dřív umět dělat loužičky jen venku, žrát, aniž by roztahalo jídlo po celém domě, nekousat nábytek, respektovat hierarchii ve smečce? My jsme aktuálně ve Francii, kde je, velmi eufemisticky řečeno, dost striktní výchovná tradice. Když jsme teď byli s holčičkami na obědě ve velmi luxusní restauraci, myslíte, že se tam houpaly na lustru? Ne, seděly, světe div se, u stolu, uždibovaly bagetu, ochutnaly všechny chody, dvakrát si úspěšně zašly samy na záchod a dokonce si umyly ruce. Podotýkám, že nepoužíváme telefon, ani tablet na "usměrňování" jejich chování. I ti Francouzi se uznale usmívali.
Děti nejsou zvířátka, dokáží fungovat jako právoplatní členové společnosti, pokud jim ukazujeme jak. Potom si zařvou v moři a lítají na pláži jak splašené klidně i několik hodin. Všechno je jejich volba. Nijak je "necvičím", jen komunikuju, vysvětluju, snažím se jít příkladem. Někdy je to na prd, ani já některé situace neustojím. Pak padá moje “Bože!” a mladší mě se šibalským úsměvem doplňuje “můj!”
Když si malá půjde koupit do obchodu croissant a nezvládne zaplatit, přijde domů a cíleně se jde Naučit, co jí nešlo...
Další kritika zní na adresu kvality vzdělání – tedy, že dítě vzdělávané doma se prostě nemůže naučit vše, co dítě ve škole. Otázkou však je, jestli to v některých případech není vlastně dobře. Kolikrát v životě jsme použili Pythagorovu větu nebo deskriptivu, že ano…
Ano, ve škole do nás tlačí hromady informací, které jsou nám v praktickém životě i v našich následných profesních drahách k ničemu. Je potřeba rozvíjet potenciál, který máme každý do vínku v jiném oboru. Ale zároveň to neznamená, že děti nemají mít všeobecný přehled. Věřím, že svět je nejlepší učitel. Když si malá půjde koupit do obchodu croissant a nezvládne zaplatit, přijde domů a cíleně se jde "naučit", co jí nešlo. Teď se během dne naučila hodiny, protože od tatínka dostala první hodinky, po kterých nesmírně toužila. Když jsem jí před pár měsíci vysvětlovala hodiny já, u stolu, protože jsme se s nimi potkaly v nějaké knížce, úplně mě vyignorovala. Myslím, že neslyšela jediné slovo. A teď je umí. Umí je, protože přišel moment, kdy to umět chce a potřebuje.
Jak vás tak poslouchám, musíte mít hodně odolné nervy a taky svatou trpělivost...
Svoboda učení je náročná cesta hlavně pro rodiče. Vy to totiž s těmi nervy musíte vydržet a těm dětem věřit. O tom mluví krásně Zdeňka Šíp Staňková nebo Martina Prchalová, které o své cestě sebeřízeným vzděláváním sdílí maximum, aby pomohly rodičům, kteří si nevěří, nebo jsou pod velkým tlakem okolí.
Jaká další úskalí na rodiče při svobodném vzdělávání čekají? Třeba to, že nesete zodpovědnost za informace, které se k dítěti dostávají. A tady jsme u interakce zájem - nabídka. To je podle mě největší rodičovská výzva. Pro příklad - dítě zaujmou čísla a vy začnete nabízet různé formy toho, jak se s nimi může potkávat. Psaní, kreslení, počítání věcí, sčítání, odečítání, to třeba u nás děláme na hlášení toho, kdo je aktuálně doma. Vzhledem k tomu, že dcera do naší rodiny kromě nás čtyř počítá i našeho francouzského buldočka, agamu a dvě kombuchy, už to jsou na pětileté dítě celkem zajímavé počty. Když se před pár měsíci začala zajímat o Egypt a Řecko, vznikla z toho absolutní a trvalá vášeň. Takže máme zásobu encyklopedií a knížek s touto tématikou. Jeden plyšák se jmenuje Eset a zrovna nedávno mi dcerka na pláži vyprávěla a výbojích Alexandra Velikého. To je podle mě celkem slušný důkaz toho, že nezůstane nevzdělaná.
Občas mě vyděsí, když mi malá ukazuje všechny orgány v lidském těle a chce se jít podívat na operaci...
Jak vlastně vypadá váš běžný den s holkami?
Vstáváme, když se probudí, nepoužíváme budík. Ten přirozený rytmus je pro nás taky hodně důležitý. Ale nemyslete si, když je to po osmé, tak je to pro mě luxus! (směje se) Máme společné ráno s tatínkem, než jede do práce a potom vyrážíme na koně, výlet, workshop nebo prostě jen tak na hřiště. Oběd, se kterým mi holky pomáhají, když je čas, siesta a kroužky. Ta starší má tanec, výtvarný ateliér a jiu jitsu. Zároveň tráví nějaký čas se svojí mentorkou/chůvičkou, která je vystudovaný zootechnik, takže holky si neustále povídají a objevují všechno kolem zvířátek, kytiček, ale taky anatomie. Občas mě vyděsí, když mi malá ukazuje všechny orgány v lidském těle a chce se jít podívat na operaci. Mimochodem, chodíme s naším pejsek na veterinu, kde paní doktorka holky nechává koukat pod ruce. Starší dcera už jí i párkrát asistovala. Paní doktorku zbožňuju, je to přesně takový typ člověka, který chcete, aby vedl vaše děti k získávání vědomostí.
Jak se vlastně liší vaše prázdninová doba s obdobím školního roku?
Máme dlouhé volno s tatínkem a žádné kroužky, což pro mě znamená intenzivnější práci s programem a denní náplní. Vždycky si dělám srandu, že to vypadá, že skončil svět. Ale ten čas, kdy můžeme být opravdu nepřetržitě všichni spolu, to je pecka. Dá se pak mnohem snadněji navazovat na ty holkami vyhledávané aktivity. Starší začala surfovat, tak uvidíme, jestli nás ještě čeká nějaký baby surf camp.
Čím byste namotivovala mámu, která právě řeší, zda dát dítě do klasické školky nebo na základní školu, ale líbí se jí i představa svobodného vzdělávání?
Pokud chcete se svým dítětem trávit co nejvíc času, je to ideální cesta, ale zároveň není pro každého rodiče. Není třeba si vyčítat, že jí nechcete, nebo nemůžete jít. Hlavně poslouchejte, co si přeje vaše dítě. Můžete mít štěstí, potkat skvělé učitele a pak jen ve společném čase naplňovat ty touhy, které škola nedokáže vyslyšet. Snad se brzy dostaneme do světa bez domácích úkolů a školy začnou být místem, které děti v první řadě rozvíjí...