[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Potřebuji změnu. Tuto větu už jste v hovoru týkajícím se zaměstnání od svých známých jistě slyšeli několikrát. Obvykle pak následuje debata o tom, co by člověk chtěl, co ho baví, případně nebaví na současné pracovní pozici.
Kdykoli člověk pronese takovou větu, a priori očekává od druhého radu – co má dělat, zda jít s kůží na trh a podat výpověď hned, nebo počkat, až se objeví jiná nabídka.
Zcela upřímně: v současné době ekonomické nestability je jenom málo případů, kdy lidé dávají výpověď, aniž by měli předem domluvenou jinou práci. Většina lidí se snaží setrvat na daném místě, neboť míra nezaměstnanosti je stále hodně vysoká a na jedno volné místo často připadá více než dvacet zájemců.
Proto jsme ochotni překousnout v současné pozici mnohé překážky, případně i akceptovat snižující se odměny nebo mzdu, hlavně, že máme „něco jistého“ a „peníze chodí“.
Ke změně zaměstnání se člověk odhodlává ve chvíli, kdy cítí, že mu daná pracovní pozice nic nového nepřináší, nemůže se rozvíjet nebo profesně posunout dál. Někdy bývají příčinou plánované změny, vztahy na pracovišti, případně ekonomická nestabilita firmy.
Pokud se právě nacházíte ve fázi přemítání, zda změnu uskutečnit či nikoli, vezměte v úvahu několik faktorů: jaká je situace na trhu práce v oboru, ve kterém se chcete uplatnit – je vůbec poptávka po práci, kterou vykonávám?
Skutečně potřebuji změnu, nebo mě jen pálí dobré bydlo a hledám „dokonalou“ práci a zaměstnavatele, což stejně neexistuje? Nestačilo by promluvit si o svých pocitech s nadřízeným, třeba by se našel jiný způsob, jak danou situaci vyřešit?
Takový rozhovor může v konečné fázi ukázat, že ke spokojenosti mnohdy stačí pozměnit vaše kompetence nebo přesunout vás na jinou pozici, kde můžete načerpat nové zkušenosti.
Pokud však v rámci firmy nic takového možné není, domluvte se se šéfem, že si budete hledat nové místo. Skutečnost, že o tom nadřízený ví, je z psychologického hlediska přijatelnější pro obě strany.
Pracovníkovi v jistém slova smyslu přináší psychickou pohodu, protože nedělá nic „za zády“ a nemusí se obávat, že mu nadřízený bude dělat problémy s odchodem. Zaměstnavatel si zase díky včasné informaci může najít adekvátní náhradu a rovněž má jistotu, že stávající pracovník může v klidu zaučit svého nástupce.
Tento proces je však možný jen v případě otevřeného vztahu založeného na důvěře a komunikaci mezi nadřízeným a podřízeným. Rady od kolegů na toto téma doporučuji brát s rezervou – nikdy si nemůžete být jisti, zda je rada dobře míněná, nebo založená na závisti.
Pokud jste v situaci, kdy na vás není ekonomicky závislá jiná osoba (partner, děti), můžete podání výpovědi risknout, aniž byste měli předem domluvenou jinou práci. Nicméně ze zkušenosti vím, že i předem domluvené jiné místo může vyhořet den před plánovaným nástupem.
Někteří lidé pak tento „bezprizorný“ čas využívají k tomu, aby si zlepšili svoje slabší stránky – přihlásí se do jazykového kurzu, udělají si rekvalifikaci, doplní si vzdělání. Je to dobrá vizitka aktivního přístupu, kdy v období „bez místa“ pasivně neležíte doma, ale čas věnujete navýšení svého potenciálu, který můžete využít a zrealizovat v rámci nového pracovního uplatnění.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.