Chlap by porod nevydržel, říká herec Tomáš Dastlík

V našem krátkém rozhovoru Tomáš prozradil, jak s partnerkou chlapečkovi vybírali jméno i to, čím je už v půlroce prcek překvapil.

Jaké je být tatínkem? 

Moc krásné, inspirativní a obohacující, ale zároveň i nespavé a mající permanentní podvědomý strach, který jste do té doby nezažili.

Je něco, co vás na téhle nové roli překvapilo, co jste nečekal?

Myslím, že nic zásadního. Věděl jsem, že to bude veliká životní změna, byl jsem nachystaný. A s trochou nadsázky si troufám říci, že ve svých letech jsem do role tatínka i mentálně dozrál. Na druhé straně mám tak skvělou partnerku, která se všemožně snaží, aniž by to dělala vědomě, aby ta změna pro mě nebyla zas tak dramatická. A za to má můj ohromný dík, obdiv i lásku.

Ale pomáháte jí občas, nebo ne?

Snažím se, co to jde.

Doprovodil jste svou partnerku k porodu?

Ano. Byl to silný emotivní zážitek být u zázraku, kterým pro mě zrození nového života je. Navíc života, ke kterému jsem sám přispěl. Vše bylo ve velkém spěchu. Ještě před půlnocí jsme seděli v Divadle Ungelt a před druhou ranní byl Ondra již na světě. Vidět Elišku, čím vším si prochází… myslím, že my chlapi bychom to nevydrželi. Na to jsme moc velcí bolestínci. (smích)

Shodli jste se s partnerkou při vybírání jména? Někde jsem si přečetla, že v bříšku to byl Rufíček. Čí to byl nápad a pročpak z něj nakonec sešlo?

Ano, Rufin opravdu hrozil. Našli jsme ho v kalendáři, to jméno nám přišlo velice legrační, hodně jsme se nasmáli a začali jsme tak říkat miminku v bříšku. Byl to takový pracovní název. Ale když tak nazýváte miminko devět měsíců, zvyknete si a začne se vám to jméno líbit. Začali jsme s tím vážně koketovat. Ale uvědomovali jsme si, že to dítku může přinést nemálo problémů, a to nejen tím, že by mělo svátek jednou za čtyři roky. Jmeniny má totiž 29. února. Ondřej nám víceméně vykrystalizoval až v porodnici. V tom spěchu muselo přijít rychlé rozhodnutí. Ještě jsme krátce uvažovali, že by měl dvě jména – Ondřej Rufin – ale to jsme taky zamítli.

A jakou variantu jste měli pro holčičku?

Věděli jsme, že to bude kluk. Ale líbí se nám Viktorie a Anna.

Povězte nám, kdy se začal Ondrášek pohybovat vpřed? 

Ondra je takový malý supermánek. Na začátku sedmého měsíce se během jednoho týdne ustálil v sezení a pět dnů nato už sám, bez pomoci, vstával. 

Koho v synkovi vidíte víc – sebe, nebo svou partnerku Elišku?

Vzhledově bych raději viděl Elišku než sebe. (smích) Okolí říká, že jsme tam oba. Ale kdo zná osobně mého tatíka, je prý Ondra nejvíc po dědovi Dastlíkovi. A povahově, to se ještě neodvažuji odhadovat.

Jak v televizi, tak v divadle často hrajete výbušnější povahy. Jste takový i ve skutečnosti?

Nikoli, jsem mírumilovný, nekonfliktní člověk… co sporadicky malinko bouchne.

Dočetla jsem se, že jste i velký hudební talent – hrajete na kytaru, foukací harmoniku, zpíváte. Předvedl jste už něco z toho Ondráškovi?

Když Ondřej nemůže usnout, zpívám mu, zatím bez kytary. A funguje to.

A co adrenalinové sporty, které prý máte v oblibě? Dovolíte je jako rodič i svým dětem, nebo se je budete snažit od toho spíš odrazovat?

Jednou jsem pustil do světa, že jsem na Orlíku skákal bungee jumping, ale to byl opravdu pouze jeden víkend – a už mám v oblibě adrenalinové sporty! Tak abych to uvedl na pravou míru. Nebudu je odrazovat od ničeho. Když se vše dělá s rozumem a podle zásad bezpečnosti, veškerá rizika se dají hodně minimalizovat.

Když jsme se dostali k tomu množnému číslu u dětí – chtěli byste, aby měl Ondrášek ještě sourozence?

Myslím, že chtěli.