Maminka.czČasopis Maminka

Chlapi nebrečí, princezny můžou?

Adam Suchý 23.  6.  2009
Chlapi nebrečí, princezny můžou?
Tátové se velmi často chovají odlišným způsobem k synům a dcerám. Někdy to dokonce vypadá, že duch středověku přetrval a že následník trůnu a mladý bojovník vyžaduje úplně jinou výchovu než malá princezna, kterou si nakonec stejně odvede panovník ze sousedního království.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Tátové se velmi často chovají odlišným způsobem k synům a dcerám. Někdy to dokonce vypadá, že duch středověku přetrval a že následník trůnu a mladý bojovník vyžaduje úplně jinou výchovu než malá princezna, kterou si nakonec stejně odvede panovník ze sousedního království.

Jako rodiče se pohybujeme ve světě stereotypů, z nichž mnohé mají stále své místo na slunci, nebo alespoň ničemu neškodí. Chlapečci dostanou modrý kočárek, holčičky červený. Oba se dozvědí, že lhát a krást se nemá a že rodiče se mají poslouchat. Až potud je všechno v pořádku, protože v období brzy po narození je to pro oba rodiče především „naše dítě“, kterému přirozeně nabízejí lásku a péči. Postupem času ale každý rodič začne po dítěti také něco vyžadovat a snaží se ho vychovávat – nutno podotknout, že nejčastěji k obrazu svému. A právě v té chvíli se z dítěte najednou stává syn a dcera, a ti mají v očích rodičů poněkud jiné postavení, povinnosti a privilegia. Stereotypy, které zasahují i do tohoto období, začínají být poněkud nebezpečné.

Přítomný táta

Za dětským vývojem obvykle stojí máma, která je také terčem kritiky v případě, že dítě selhává, nebo oslavencem v případě, že cesta dítěte je dlážděna úspěchy a štěstím. V mnoha rodinách proto ještě stále panuje jeden z nebezpečných stereotypů, který praví, že žena je na výchovu a otec na práci. Důležité je vědět, že to tak nemusí být a ve skutečnosti ani není – role a úkoly se mohou směle střídat jako postavičky na orloji, pokud k tomu mají oba partneři dostatek odvahy a otevřenosti. To nejmenší, co můžeme pro dítě udělat jako tátové, je prostě být přítomni.

Neznamená to nechodit do práce nebo nedělat nic jiného, než naslouchat dítěti. Znamená to být po většinu dní alespoň chvíli doma, projevit zájem a přitom všem být sám sebou, tedy manželem, mužem a otcem. To, co dítě potřebuje vidět a co mu nenahraditelným způsobem rozšiřuje obzory (emoční, sociální, partnerské), je skutečnost, že táta je někdo jiný než máma.

Mužské a ženské světy

Postupem času se nakonec dítě zhruba mezi pátým a sedmým rokem života identifikuje s rodičem stejného pohlaví a přestane s ním soupeřit a rivalizovat. Samo přijme svou roli. Holčičky ovšem předtím projdou obdobím, kdy pro ně bude existovat hlavně tatínek, a chlapečci se upnou na maminku. Důležité je, aby děti v této vývojové fázi nezamrzly a posunuly se blíž ke svému vlastnímu ženství a mužství. Rodiče jsou jim v tom především vzorem, takže není ani tak rozhodující výchova samotná, jako to, co vaše děti doma vidí. Je důležité, aby například viděly, že tatínek někdy zvýší hlas, je méně trpělivý a náladovější, ale na druhou stranu se dokáže postavit problému čelem, vyřeší ho, své rodiny se zastane a ochrání ji před nepříjemnostmi zvenčí. Kluci si tak snáze uvědomí, co se od nich v dospělosti vlastně očekává, a holky zase zjistí, jak vypadá ten mužský svět, který je jiný než ten jejich, ale není třeba se ho bát. To je samozřejmě nesmírně důležité mimo jiné i pro výběr partnera a pro vnímání mužů v dospělosti.

Chlapáci a princezny

Nejčastější a nejnebezpečnější stereotyp ve výchově je snaha vychovat z kluka „pořádného chlapa, který nebrečí“ a z dívky princeznu, která si některé věci získá jen tím, že se bude prezentovat jako „slabší pohlaví“. Tatínkové mívají pro holčičky přirozenou slabost (kterou ovšem také nemusejí dát najevo) a u chlapců nejčastěji špatně tolerují právě to, s čím mají sami problém. Je přitom prokázáno, že skutečné muže dělá mazlení, nikoli tvrdá výchova. Jinými slovy, chlapec s dostatkem rodičovského citu a něhy si právě díky těmto projevům vybuduje dostatečně silné sebevědomí a odolnost, aby mohl být do budoucna přirozeně sebejistým chlapem. Tvrdá výchova od raného věku naopak vyrobí z chlapečka zakomplexovaného muže, který bude navenek přehnaně působit jako chlapák bez citu, zatímco uvnitř ho budou sžírat pochybnosti. Přílišná tolerance zase vede u dívek ke zkušenosti, že chlapa si můžou obtočit kolem prstu a že v podstatě není nic, co by jim v mužském světě neprošlo.

U dívek je obecně respektován širší okruh aktivit, více si hrají s chlapeckými hračkami (než chlapci s holčičími) a za projevy agrese (třeba tahání se o hračku) nejsou tolik kárány. Některé prameny také uvádějí, že chlapci bývají častěji káráni za rušivé, hlučné chování a méně za chyby v úkolech (například ve škole), zatímco u dívek je to naopak – pochvala přichází za to, jak jsou „hodné a klidné“, kdežto za chyby se na jejich hlavu snese pořádná kritika. Částečně je to dáno i tím, že dívky jsou považovány za ty šikovnější a více se od nich vyžaduje a očekává, kdežto chlapci jsou považováni častěji za lajdáky a lenivce, se kterými nic nehne, ani kdyby je tatínci roztrhli na dva kusy.

Tátové jsou důležití

Maminky své děti víc chrání, čímž ale nevědomky někdy brání jejich poznávacím aktivitám. Tátové oproti tomu více podporují zvídavost, odvahu a akční hru. Mnohé studie navíc uvádějí, že dítě skutečně reaguje odlišně na mámu a na tátu již od druhého měsíce věku, tedy dlouho předtím, než se vytvoří skutečný a diferencovaný vztah. To rovněž znamená, že dítě vnímá odlišnosti pohlaví, a je logické, že podobně se chovají ke svým dětem i rodiče. Neznamená to ale, že by výchova neměla být stejná, nebo že dívky vyžadují diametrálně odlišný přístup. Přirozené rozdíly jsou dány spíše biologicky a postupem vývoje a výchovou se upevňují.

Dívky jsou vývojově vyspělejší, hrají si spíše v menších skupinách a nekladou v nich takový důraz na hierarchii a vůdcovství. Projevují také více zájmu o malé děti a snaží se je konejšit, jsou méně hlučné a agresivní. Chlapci oproti tomu bojují více o své místo na slunci, jsou od dětství soupeřiví, aktivní, ale i dráždivější. Později dosahují školní zralosti a jejich mentální výbava je specializovanější (dívčí mozek je univerzálnější). Celkově ale platí, že ve vývoji chlapců a dívek nacházíme více shod než rozdílů, a totéž by mělo platit v podstatě i pro výchovu.

Manželé a manželky

Mnohé teorie tvrdí, že dívky si v pozdějším věku nacházejí partnery podle toho, jakého doma měly tatínka, a chlapci zase hledají náhražku za maminku. Snaží se tak napodobit model, který byl doma k vidění od útlého dětství. To mimo jiné znamená, že pokud například holčička viděla svého tatínka doma jen ležet na gauči, pít pivo a koukat na televizi, může jí takové chování u vlastního partnera připadat normální. Ovšem pozor!

Záleží hodně na postoji maminky, který dcera samozřejmě odkoukala. Pokud maminka útrpně mlčela, může vztah fungovat, protože v něm nejsou vyjádřeny třecí plochy a byl předán model „matka u plotny + otec na gauči = norma“. Jestliže ale dávala najevo nespokojenost a manžela za jeho chování kritizovala, dcera s určitou pravděpodobností její chování v pozdějším věku zopakuje. Je asi zbytečné dodávat, že jen těžko může takový tatínek chtít po svém synovi, aby byl aktivní a pomáhal doma, když sám předvádí pravý opak.

Spontánní výchova

Vždy je dobré mít k dispozici dostatek informací o dětském vývoji a svou výchovu vést promyšleným stylem. Na druhé straně, podle knih a příruček dítě vychovávat nelze. Jeho osobnost se utváří i nevědomě, nejen v rodině, ale i mimo ni. Ze strany rodičů je potom optimální demokratický styl výchovy, který respektuje dítě jako samostatnou bytost, ale současně ho nutí poznávat svou zodpovědnost vůči druhým. Ponechává dítěti dostatek volnosti, ale přitom mu klade i nezbytné hranice. Takový styl výchovy je potom stejně vhodný pro chlapce i pro dívky.

Nevhodné výchovné styly

  • Rozmazlující otec: Vyhoví každému přání dítěte, projevuje „opičí“ lásku, čímž mu ale mimo jiné brání v rozvoji vlastní identity a ve vlastním vyrovnávání se se životem.
  • Táta kamarád: Je dítěti vrstevníkem a přítelem, čímž mu ale neposkytuje vzor k napodobení a nadměrně ho zatěžuje sám sebou.
  • Perfektní otec:Snaží se být dokonalým rodičem a dokonalost vyžaduje i po svém dítěti, čímž mu neumožní být přirozeně spontánní a nebát se chyb.
  • Nedůsledný otec: V jeho výchově chybí hranice, někdy je nadměrně přísný, jindy zase nadměrně tolerantní, čímž mimo jiné nedává dítěti žádný základ, o který by se mohlo opřít.
  • Otec tyran: Je velmi přísný, používá jen svou autoritu a myslí si, že jen tak lze vychovat poslušné, hodné a správné děti, čímž ale dosahuje často pravého opaku.
Témata: Časopis Maminka, Jen pro tatínka, Dětský vývoj, Chlap, Přání dítěte, Princ, Mužský svět, Dokonalý rodič, Mužství, Odlišný přístup, Muž