Chvála a zkáza trestů, aneb jak vychováváte děti vy?

V mnoha kulturách a po mnoho století nebylo dítě vnímáno jako plnohodnotná lidská bytost, s tím souviselo i to, jak společnost i rodiče s dětmi jednali. Například ve Starém zákoně si můžeme přečíst: „Kdo šetří metlu, nenávidí své dítě, zavčas je trestá, kdo je miluje.“ Dlužno však dodat, že na starozákonní moudrosti přeci jen něco je. Milující rodič je popisován jako ten, který svého potomka vychovává a směruje tak, aby se v budoucnu nevydal na scestí.

Nicméně zmíněné metly, hole či rákosky dnes již naštěstí odpočívají v muzeích, neboť odborníci mají na výchovné tresty už poněkud jiné názory: „Až druhá polovina 20. století dopřála dětem, aby na ně bylo nahlíženo jako na autentické a legislativně chráněné bytosti. Spolu s tím se ovšem kyvadlo dějin výchovy přehouplo do své druhé krajní polohy a necitlivou autoritářskou výchovu nahradily postoje, nezřídka postrádající jakoukoliv schopnost rodičů vymezit potomkům byť jen základní hranice,“ uvádí na svých stránkách psycholožka Eva Lábusová.

Hitparáda trestů našich maminek a babiček

(Kolik z nich znáte jste pocítili na vlastní kůži nebo použili?)

• Pár na zadek s použitím nástroje (vařečka, pásek, pravítko, dříve i rákoska) nebo bez něj
• Domácí vězení (obvykle na více dní)
• Úklid domácnosti (luxování, vytírání, mytí nádobí)
• Práce na zahradě (okopávání záhonů, zalévání, sbírání roztodivných slizkých nebo nohatých škůdců, vydloubávání plevele mezi dlaždicemi na dvoře)
• Expresní facka či pohlavek (rychlé řešení aktuální situace)
• Místo běhání venku vám byla svěřena péče o mladšího sourozence (potupné vození kočárku nebo hra na pískovišti)
• Mnohonásobné opisování instruktážního textu typu: „ Už nikdy nebudu tajně kouřit na balkóně, nebo dopadnu jako nebohá teta Andula!“

Obejdeme se dnes bez trestů?

Zajímavým a vcelku sympatickým výchovným trendem je, vysvětlit dítěti (samozřejmě úměrně věku), proč danou věc nemá dělat, a v případě, že se znovu rozhodne, že činnost zopakuje, nechat na něj dopadnout důsledky. „Liješ svůj čaj opět venku po zemi? No, jak myslíš, ale budeš mít celou vycházku žízeň a mokrý rukáv.“

Jenže jsou i situace, kdy tento postup vzhledem k nebezpečnosti důsledků použít nelze (třeba, když se vám dítě vytrhne z ruky a běží do silnice), nebo na něj může být dítko příliš malé, a tak se třeba i ze zvyku nakonec bez trestů neobejdeme. „Pokud už dítě trestáme, je nutné, aby vědělo, za jaký konkrétní čin trest přichází,“ uvádí psycholožka Lábusová. Dále pak ve svých doporučeních dodává: „Má-li se v dítěti probouzet cit pro spravedlnost a mravní jednání, musí být tresty úměrné velikosti provinění, nesmí v dětech narušovat jistotu v lásku rodičů a musí zřetelně nechávat volnou cestu k usmíření. Z hlediska duševní hygieny dítěte je také naprosto nezbytné, aby trest následoval bezprostředně po provinění.“

A co říká na trestání při výchově Eva Decastelo?

Jsou tedy tresty nutné?

Odpověď na otázku, zda jsou tresty opravdu nutné, není jednoznačná. I mnozí odborníci se v odpovědích velmi různí (i podle zemí odkud pocházejí). Ostatně různé jsou i dětské povahy a temperamenty, na jedno dítko stačí lehce zvýšit hlas, druhé by nezkrotil ani skvělý psychoterapeut s rákoskou v záloze.

A také existují rodiče, kteří s tresty umí pracovat skvěle a jsou naopak rodiče, kteří trestáním vydírají, ponižují, nahánějí děs, strach a přináší opravdovou bolest. S čím budou ale tito „drsňáci“ argumentovat, až bude „svatouškovi“ 15 let? Na domluvu a komunikaci zvyklý nebude a přes koleno už ho ohnou jen těžko.