Chvála a zkáza trestů, aneb jak vychováváte děti vy?

Market 24. 5. 2014 21:53
Dneska netrestá vůbec, protože kdyby se trestalo at jakýmkoliv způsobem, tak by z těch dětí nebyli takoví zmetci jako jsou. U nás pod barákem desetiletý kluk hledá rpachy na to aby si šel koupit trávu, na zastávce zastavují osmiletý děti dospělí lidi aby jim dalo cigáro, nebo jsou rodiče na oslavě a jejich neplnoletá ratolest před nima chlastá jak duha a ještě si chodí za rodičema pro peníze na chlast a nacigára. No nevím radši trestat než abych měla z dítěte takovýhleho fagana nevychovanýho, at si psychologové říkají co chtěj, ale nějakej americkej způsob výchovy jaksi taksi nefunguje. Dobrej příklad jsem zažila, když jsem jela v autobusu a byla tam maminka se synem a syn pořád kopal do paní napoti a maminka neřekla ani půl slova a paní vynadala klučinovi, že to se nedělá a maminka jí na to odpověděla, at ho nechá být že musí nechat volnost jeho rozletu aby si utvářel svoji osobnost. Na druhé straně přitom seděl skinhead a pozoroval to a když jsme všichni vystupovalo nalepil té mamince žvýkačku do vlasů s tím, že musí nechat přece volnost v rozvoji svojí osobnosti. Takže tak...
Marky 24. 5. 2014 23:17
Souhlasím s vámi.. Všeho s mírou, a ten Váš příklad mě na druhou stranu velmi pobavil clamp
??? 26. 5. 2014 13:09
Když jsem byla malá tak máma skoro pořád křičela, byla nervní a často jsem dostala a ani jsem nevěděla vlastně proč nepamatuji se, že by si se mnou hrála, sedla si a popovídala... postupem času jsem si začala myslet, že jsem příčina všeho špatného a myslela jsem si, že mě doma nemají rádi. Máma se o nás dobře postarala v tom smyslu, že jsme měly vždy čisté a vyžehlené prádlo, navařeno, napečeno, ale celý život mi chyběl pocit, že mě mají rádi, že jsou na mě pyšní a nejvíc mi chybělo pohlazení a slova podpory. Ať jsem se rozhodla pro cokoli, vždy jsem si musela vyslechnout, že se mi to nepodaří a že si nemám stěžovat, když budu zklamaná a výsledek? ve všem hledám to špatné, nevěřím si v ničem co dělám, celý život trpím pocitem méněcennosti a když už se mi něco podaří, přikládám to náhodě a čekám, kdy se to zase pokazí když je mi z něčeho smutno, beru to jako svou slabost... Svou dceru vedu úplně jinak, do její výchovy si nenechám od nikoho mluvit ani nijak zasahovat. Od malinka jí celé dny chovám, mazlím se s ní, povídám, popisuji její pocity(máš vztek, je to to líto atd.) mluvím a vysvětluji. Někdy je ale opravdu potřeba plánout přes zadek(dneska mi dvakrát po sobě vběhla do silnice, na podruhé dostala jednu na zadek) obecně si myslím, že každé plácnutí musí být vykoupenou obrovskou dávkou lásky :)
vikiberi 13. 6. 2014 09:40
Pokusím se jen stručně, u první dcery nám výchova trochu pokulhává, neb jsme pořád dokolečka omýlali a vysvětlovali a zdůvodňovali.... a vyrostl nám z ní malý rozumbrada, který má na všechno své ale a musí mít poslední slovo. Takže tady jsem se poučila a končím se sáhodlouhým vysvětlováním a zdůvodňování, prostě bude, jak jsem řekla, neb jsem rodič a pokud ne, přijde plácanec na zadek. Ostatně, vařečka je teď na poličce nachystaná pro výstrahu a už jenom to funguje. Je to rychlé, jednoduché a vyčistí to vzduch rychle. Když křičím a domlouvám, zůstává ta zloba ve mě a dcera už z toho nic nemá. Takže jsem pro trestat, ale samozřejmě decetně a přiměřeně. A ještě jedna věc, počítání opravdu funguje! Je to varovaní, že ten trest přijde, pakliže nenastane změna v chování....
4