[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
K normám aplikovaným v oblasti sexuálního chování, na které jsme se zaměřili v předchozích článcích, můžeme dnes přidat i normu funkcionální (medicínskou). Ta je založena na předpokladu, že všechno má svou funkci. Pokud něco „funguje“ tak, jak to fungovat má, je to normální. Pokud ne, je to abnormální. Jestliže má například muž zakřivený penis, tedy trpí poruchou zvanou induratio penis plastica, ale je s ním schopen soulože, je normální.
Pokud však trpí zúžením cév, které mu nedovoluje dosáhnout erekce, je to považováno za dysfunkci, tedy abnormalitu. Komplikací při aplikování této normy na sexuální chování je však skutečnost, že zdaleka ne u všech sexuálních projevů známe jejich funkci. Příkladem mohou být noční erekce u mužů a vaginální lubrikace během spánku u žen. Pokud tedy neznáme funkci určitého projevu, nemůžeme použít medicínskou normu k určení toho, zda je tento projev normální, či nikoli. V oblasti sexuálního chování má význam spíš okrajová norma subjektivní a ideální. Z hlediska normy subjektivní totiž bude pro pedofila normální láska k dítěti a pro sadistu svazování žen.
Úskalím normy ideální je pak kromě neujasněnosti v názorech na lidské životní optimum i její nedosažitelnost. Podle tohoto pojetí by lidé k normalitě pouze směřovali, ale reálně by kritéria této normy nikdo nemohl naplnit. Přehled relativnosti všech norem v oblasti sexuálního chování nás vede k definici podmínek, za kterých bude možné považovat sexuální chování za normální a kdy toto chování vybočuje i z těch nejšířeji definovaných hranic normality. Podmínku normality rozhodně nemůže naplnit žádné sexuální chování spojené s nadměrnou fyzickou agresí nebo s potřebou poškodit či usmrtit objekt svého erotického zájmu. Z této podmínky pak plyne logický požadavek konsenzu (souhlasu) všech zúčastněných partnerů a následně i předpoklad, že jejich sexuální aktivity nevedou k jejich duševnímu či tělesnému poškození.
V tomto pojetí pak nelze považovat za normální například sadomasochistické praktiky. A to ani v případě, že k nim dochází za vzájemného souhlasu partnerů. Předpoklad vzájemného konsenzu pak i z té nejširší definice normality vylučuje kromě sexuálně agresivních či sadistických i aktivity zoofilní, exhibicionistické, tušérské, frotérské, voyeurské a podobně. Další podmínkou normality je v našem kulturním okruhu i předpoklad pokrevní nespřízněnosti a požadavek dostatečné věkové zralosti sexuálních partnerů. Tedy nepřijatelnost sexuálních aktivit s dětmi, a to i v případě jejich eventuálního souhlasu. Na základě těchto předpokladů pak docházíme k minimální, nicméně snad dostačující definici. Podle ní lze ze sexuologického hlediska za normální považovat takové konsenzuální sexuální aktivity, které se odehrávají mezi psychosexuálně a somatosexuálně dostatečně zralými a pokrevně v přímé linii nespřízněnými partnery a jež nevedou k jejich psychickému nebo tělesnému poškození.
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK. V Sexuologickém ústavu 1. lékařské fakulty UK a VFN se zabývá zejména problematikou sexuálních dysfunkcí, deviací a transsexualitou. Přednáší sexuální psychologii na Filozofické fakultě UK. Je autorem či spoluautorem řady knih - mimo jiné například publikací Sexuální deviace (Portál) nebo Sexuální zneužívání dětí (Grada) a více než 270 odborných článků.