[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V minulém čísle jsme mluvili o potřebě určení normy v oblasti sexuálního chování a o obtížnosti aplikace kulturních a historických pohledů na lidskou sexualitu. Další normou, kterou můžeme v souvislosti se sexuálním chováním použít, je norma statistická. Statistická norma tvrdí, že normální je chování či jev s nejvyšším výskytem. Normalita tedy v tomto pojetí znamená průměrnost, běžnost. Za nenormální se obvykle považuje jev s četností výskytu méně než 5 procent. Například homosexuální orientace je pak z tohoto hlediska stejně normální či nenormální jako například naprosto zdravý chrup v dospělém věku – nelze ho jistě označit za poruchu, ačkoli jeho výskyt v populaci bude jen několikaprocentní. Určení statistické normy předpokládá především dostatečnou znalost sexuálního chování obyvatelstva.
Klasickým příkladem potvrzujícím relativnost normality z hlediska statistického je přístup k masturbaci. Po dlouhá staletí byla masturbace považována za škodlivou a mluvilo se i o tzv. onanismu ve smyslu samostatné úchylky. Až po výzkumech sexuálního chování, které prokázaly, že onanie je v podstatě univerzálním jevem, došlo k uznání masturbace jako jevu nejen neškodného a naprosto normálního, ale dokonce z rekreačního či terapeutického hlediska přínosného. Třetí normou je norma biologická. Její podstatou je předpoklad, že normální je takové sexuální chování, které alespoň potenciálně vede k reprodukci. Pokud pomineme eventualitu, podle které nebude z hlediska této normy „normální“ žádné nekoitální sexuální chování ani soulož za použití antikoncepce, soulož mimo plodné období menstruačního cyklu či soulož po menopauze, představuje biologická norma argument především proti normalitě homosexuální orientace.
Platí však, že i když pohlavní styk dvou jedinců stejného pohlaví skutečně nemůže vést k reprodukci, většina homoeroticky zaměřených jedinců je potenciálně reprodukce schopná a mnozí z nich za svůj život skutečně děti zplodí. Z tohoto hlediska tak bude spíš „nenormální“ pohlavní aktivita neplodného manželského páru, jedinců opačného pohlaví a heterosexuálně orientovaných. Zastánci biologické normy se přitom často odvolávají na příklady ze života subhumánních živočichů, především lidoopů, kdy chování pozorované u nich je kritériem pro určení normality sexuálního chování lidského. Etologické výzkumy však svědčí o tom, že ani u nich není výjimečné chování, které bychom u lidí označili za nestandardní. Nejsou u nich výjimečné homosexuální aktivity, pokusy o páření se samicemi jiného druhu, chování prostituční, ale například ani pedofilní projevy u nedominantních samců. Rovněž sexuální agrese je u opic častou, i když nepříliš úspěšnou reprodukční strategií.
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK.
V Sexuologickém ústavu 1. lékařské fakulty UK a VFN se zabývá zejména problematikou sexuálních dysfunkcí, deviací a transsexualitou. Přednáší sexuální psychologii na Filozofické fakultě UK. Je autorem či spoluautorem řady knih – mimo jiné například publikací Sexuální deviace (Portál) nebo Sexuální zneužívání dětí (Grada) a více než 270 odborných článků.