[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Stres škodí zdraví, píše se v článcích v novinách a časopisech i v odborných psychologických knihách. Zatímco v populárních článcích se však většinou dočtete pouze to, jaký má stres negativní vliv na psychické i fyzické zdraví a jak proti němu bojovat, odborníci rozlišují stres škodlivý a stres prospěšný. Tomu prvnímu bychom se měli – pokud možno – vyhýbat, případně bychom se ho měli naučit zvládat tak, aby nám škodil co nejméně. Pozitivní stres je naopak vítaným hnacím motorem. Ne vždy je však lehké oba druhy stresu od sebe odlišit. Zejména pokud se překrývají.
Hovorově se termín stres používá v podstatě pro jakýkoli negativní pocit – strach, úzkost, frustraci, napětí, neklid, vnitřní konflikt a podobně. Doktor Hans Selye, světově uznávaná autorita v oblasti stresu, stres v roce 1950 definoval jako charakteristickou fyziologickou odpověď na poškození nebo ohrožení organismu. Hans Selye považoval přirozenou míru stresu za něco, co potřebuje každý živý organismus, protože stres aktivuje, burcuje nás k činnosti a motivuje.
Bez stresu by prý nedošlo k důležitým změnám a ustrnuli bychom na místě. K tomu, abychom v jakékoli oblasti lidského života podávali dobré výkony, potřebujeme určité napětí. Ostatně existují jedinci, kteří přiznávají, že dokud jim nezačne pořádně „hořet za patami“, nepřinutí se k žádné činnosti a všechny úkoly odkládají na později. Teprve hrozba sankce a s tím související zvyšující se napětí je vybudí a donutí je napnout všechny síly.
Šestatřicetiletý výtvarník Lukáš říká, že nejlépe se mu pracuje v šibeničních termínech. „Když dostanu nějakou zakázku, na začátku si říkám, bezvadný, mám spoustu času o ní přemýšlet. Ale ty nejlepší nápady přicházejí až tehdy, když je za pět minut dvanáct. Pak se na sebe zlobím, že jsem se nedokázal soustředit dřív a neměl víc času na jejich realizaci, ovšem vtip je v tom, že dřív prostě nepřijdou.“
Šibeniční termíny v nás skutečně mohou probudit to nejlepší. Ale má to několik háčků. Nesmí být příliš šibeniční, protože pak nás spíš paralyzují, než burcují. A také se nesmí opakovat příliš často a v krátkých intervalech. Stejně tak i jiné stresové situace, nejenom ty, které jsou způsobené šibeničními termíny, nesmí trvat dlouho a nesmí se často opakovat.
Jinak totiž dojde k tomu, že žijeme v takřka permanentním stresu, po němž nenásleduje žádné uvolnění a žádná radost. Jdeme z jednoho stresu do druhého, což má spoustu negativních následků na naše psychické a fyzické zdraví. Abychom vůbec mohli mluvit o pozitivním stresu, kterému se odborně někdy říká eustres, je důležité, aby stresové napětí nepřekročilo schopnost člověka vyrovnat se s mírou napětí a aby bylo pokaždé střídáno s uvolněním.
Jednoduše řečeno, po každém stresu si musí organismus odpočinout. Jestliže se tak nestane, nastupuje negativní, chronický stres (distres), který přímo ovlivňuje zdraví tím, že vyvolává nadměrnou a trvalou aktivaci nervového sympatického systému nebo systému adrenokortikálního, což nadměrně zatěžuje a poškozuje vnitřní orgány včetně srdce a může to vést i k poškození imunitního systému. Negativní a pozitivní stres se někdy mohou prolínat a jeden může střídat druhý. Pokud se například s napětím, které nás mělo motivovat a burcovat, nezvládneme vyrovnat, z pozitivního stresu se stane negativní.
Příkladem typické situace, během které se pozitivní a negativní stres může prolínat, je podle psycholožky Mary Richards mluvení na veřejnosti. Pro většinu z nás není nic příjemného, když jsme během řečnění vystaveni pohledům ostatních a posléze i jejich kritice. Mluvením na veřejnosti může být například referát ve škole, vystoupení na poradě v zaměstnání, prezentace projektu před obchodními partnery, projev na schůzi zájmového sdružení či politické strany a podobně. Mezi veřejná vystoupení lze podle Mary Richards považovat i divadelní představení, koncerty nebo také sportovní klání.
Co takovému veřejnému vystoupení předchází, co se odehrává v jeho průběhu a co následuje? Mary Richards říká, že nejprve se nás zmocní tréma, což je nepříjemný pocit projevující se mimo jiné zrychleným dechem, vyšší tepovou frekvencí, pocením, zčervenáním tváří, vysycháním v ústech a nervozitou. Jde v podstatě o přípravu a mobilizaci organismu k výkonu, ke kterému se chystáme, což psycholožka nazývá stresovou reakcí.
„Tato stresová reakce člověka v ideálním případě vyburcuje a donutí ho podat co nejlepší výkon,“ vysvětluje. „Po dobrém výkonu pak přicházejí pocity úlevy a radosti, že má dotyčný událost za sebou a že ji zvládl. Z původně nepříjemných stresových pocitů se stávají příjemné a ty mají na psychiku člověka kladný vliv.
Problém ale může nastat tehdy, když se příjemné pocity nedostaví a zůstávají v nás pouze nepříjemné. K tomu dojde tehdy, když je stres před vystoupením příliš velký, nepodaří se nám ho zvládnout, a místo toho, aby nás vyburcoval, nás paralyzuje a znemožní nám podat dobrý výkon. Takovou zkušenost si zafixujeme jako výrazně negativní a příště nás bude stresovat o to víc, čímž se snižuje pravděpodobnost, že dobrý výkon podáme.“
Každý z nás prožívá stres trochu jinak, každý z nás je proti stresu trochu jinak odolný a každý z nás se s ním trochu jinak vyrovnává. Míru odolnosti proti stresu máme do značné části vrozenou. Úzkostní jedinci, melancholici a cholerici jsou vůči stresu méně odolní než sangvinici, flegmatici a jedinci se silnější nervovou soustavou. Také introvertní člověk, který méně navazuje kontakty s lidmi, se obecně ocitá častěji v zátěžových situacích než člověk extrovertní, společenský a otevřený. Odolnost proti stresu dále ovlivňuje také výchova v dětství.
Podle Mary Richards hraje v pozdějším zvládání stresových situací velkou roli způsob, jakým rodiče své děti chválí, odměňují je za dobré výkony a trestají. „Děti se musejí chválit, aby si vybudovaly potřebné sebevědomí, které jim ke zvládání stresu pomůže,“ vysvětluje. „Ale také je třeba, aby se naučily přijímat kritiku, protože s kritikou se v životě setkává bez výjimky každý z nás. Mezi pochvalou a kritikou musí panovat harmonie, aby děti neztratily chuť do toho, co dělají, ale aby z nich zároveň nevyrůstali jedinci, kteří si o sobě myslí, že jsou neomylní a dělají všechno dobře. Takoví lidé se při první zátěžové zkoušce mohou zhroutit, protože kritiku, na kterou absolutně nejsou zvyklí, nezvládnou.“
Mary Richards dodává, že kritika musí být vždycky konstruktivní a že musí být vedena v tvůrčím a přátelském duchu, nikoli v duchu zesměšňování, nebo dokonce ponižování. Kromě vrozených dispozic a výchovy má na naši odolnost proti stresu vliv i náš momentální fyzický a psychický stav, jako například zdraví, aktuální nálada, vyčerpání či únava. I běžná chřipka odolnost proti stresu snižuje.
A naopak – jestliže žijeme v dlouhodobém stresu a onemocníme virózou, průběh nemoci bude těžší a bude nám déle trvat, než se uzdravíme. Odolnost proti stresu ovlivňuje samozřejmě také náš přístup k životu, který ovšem velmi souvisí s výše uvedeným temperamentem. Optimisté stres zvládají lépe než pesimisté.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.