[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Psycholožka Mgr. Tereza Beníšková odpovídá: „Ne. Rozhodně to tak nemusí být. Rozmazlený jedináček je spíše mýtus, protože rozmazlené může být i dítě s několika sourozenci. Navíc v dnešní době jedináčků přibývá. Ze statistik vyplývá, že stále více párů má pouze jedno dítě (každá pátá rodina). Souvisí to s odkládáním rodičovství do vyššího věku, s potížemi s početím, s touhou zajistit dítěti i sobě vysoký životní standard. O jedináčcích se také traduje, že bývají sobečtí a nesamostatní. Stejně jako rozmazlenost to však záleží spíše na přístupu rodičů a na povaze dítěte než pouze na tom, zda má nebo nemá sourozence. Podle průzkumů jsou jedináčci tvořivější než děti se sourozencem, bývají dobře jazykově vybaveni, často jsou i rozumově vyspělejší, samostatnější a lépe si rozumějí s dospělými.“ Ačkoli si někteří jedináčci opravdu myslí, že jsou pány světa, nic se nedá zevšeobecňovat. Záleží především na charakteru dítěte a výchově rodičů. Stejně tak se nedá jednoznačně říct, jestli být v rodině „sám“ je handicap, nebo výhra. Jednoduše vše má své výhody a nevýhody. Jako rodiče jedináčka byste měli především dbát na to, abyste rovnoměrně rozdělili svou péči a zájem na jedné straně a vedení k samostatnosti na straně druhé.
Jak to vidí čtenářka Jarmila Červená, Praha 2
Vše samozřejmě závisí na výchově. Určitě neplatí, že každé rozmazlené dítě je jedináček a že každý jedináček je rozmazlený. Pravdou nicméně zůstává, že rodiče jedináčků to mají v ohledu výchovy o mnoho těžší než ti, kteří mohou svoji pozornost upřít k více ratolestem. Je opravdu hodně těžké vychovat v těchto podmínkách potomka samostatného a nesobeckého. A i když se rodiče snaží, tak sourozenec, který je dítěti vrstevníkem, je nenahraditelný.
Rodiče na ně upínají velkou pozornost, dítě tak častěji dosáhne svého i za cenu jejich velkých ústupků. Na druhou stranu to má i svá pozitiva, větší pozornost rodičů vede k tomu, že jedináčci bývají často verbálně šikovnější, lépe komunikují s dospělými a bývají také rozumově vyspělejší než jejich vrstevníci z vícečetných rodin.
A jestli je v dětství rozmazlenost někdy synonymem pro děti, které jsou nedisciplinované, tak v dospělosti je tomu přesně naopak. Rodiče nemají nikoho jiného, na kom realizovat své sny a přání, a jejich již dospělé děti pak často bývají hodně cílevědomé.
Jak to vidí čtenářka Denisa Braunová, Praha 5
Zastávám názor, že ne každý jedináček musí být rozmazlený. Je to určitě hodně individuální. Záleží především na nás, rodičích, jak moc našim dětem budeme „dopřávat“ a rozmazlovat je. Pokud jsme jim schopni říct NE, pak si myslím, že nemusejí nastat ty těžké chvíle před obchodem s hračkami, kdy se nám naše zlatíčko začne vztekat a vynucovat si to, co chce. Samozřejmě že jedináček může mít více věcí, protože je prostě sám. Jako rodiče mu můžeme pořídit například k Vánocům o něco více dárků, ale neznamená to, že musí být rozmazlený.
Ba naopak, někdy si myslím, že to má jedináček těžší. Je na spoustu věcí sám a doma kromě maminky a tatínka nemá nikoho jiného, s kým by si pohrál nebo popovídal, a to nemluvím o domácích pracích, které všechny děti tak milují :-) I nároky na jedináčka jsou někdy až moc přehnané, ať už ve sportu, nebo ve škole. Takže já osobně říkám, že ne každý jedináček musí být rozmazlený, ale je to dlouhá a obtížná cesta, kterou musíme jako rodiče „projít“.