[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Naši dávní předkové byli s pocitem bezmoci konfrontováni bez ustání. Žádní vědci jim nevysvětlovali příčiny každodenních jevů, a tak jim nezbývalo než se obracet k nadpřirozeným silám. My dnes často – věda nevěda – fungujeme stejně.
Ve chvílích bezmoci či prosté nerozhodnosti doufáme, že řešení existuje někde mimo nás. Psychoterapeutka Petra Pokorná vysvětluje, že „kromě materiálního a definovaného světa, ve kterém jsme zvyklí se pohybovat, jsme obklopeni a ostatně i sami vyplněni obsahy, souvislostmi a přesahy, které nevnímáme a nerozumíme jim.
Ve chvílích krize si člověk uvědomí, že mu něco chybí – řekněme právě informaceze zdrojů, které běžně nepoužívá, a pokouší se o kontakt s nimi zkratkou – často ovšem zcela falešnou“. Jak subjektivní je chápání toho, co vnímáme jako znamení osudu, zažila mladá babička Zdenka, když chtěla vnuky vyvézt na výlet. Nejdřív nemohla najít klíče, potom musela auto doslova vyhrabávat z hromad sněhu. Když do třetice vůz ještě před vjezdem na hlavní silnici dostal smyk, oznámila patnáctiletým dvojčatům, že se výlet ruší – taková jasná varovná znamení se přece nedají přehlížet!
Palba argumentů vnuků o logice problémů s auty, které způsobuje tuhá zima, na Zdenku zapůsobila, a tak se přece jenom rozhodla „pokoušet osud“. Cesta se vydařila a Zdenka si uvědomila, jak ji její pověrčivost svazuje: „Každý z nás má asi zaběhlé způsoby, jak si vysvětluje, co se mu v životě děje. Moji vnuci mi ale ukázali, že strach si vlastně naháním sama. Bylo fajn zažít, že i když se rozhodnu znamení ignorovat, nic se nestane,“ říká Zdenka.
Dávat vnějším událostem nějaký hlubší význam je jeden ze způsobů, jak vznikají rituály a pověry. Lidé mají tendenci některé situace automaticky dávat do souvislostí. Přitom ale nebývají příliš objektivní – když tato souhra nastane jednou nebo dvakrát, jsou hned přesvědčeni, že se jedná o jasnou souvislost mezi příčinou a následkem.
Stačil například jen jeden zápas, ve kterém hokejista Ottawy Senators Bruce Gardiner nastřílel několik branek, aby nejen on uvěřil, že před zápasem je třeba namáčet špičku hole do záchodové mísy – což on před tou brankovou smrští udělal. „Přemluvil nás víc, mně osobně to ale vydrželo jen jeden zápas,“ vzpomíná jeho spoluhráč Van Allen. Magickou sílu rituálů pro štěstí nebo proti smůle potvrzuje i fakt, že na vyvrácení víry v jejich účinnost je třeba mnohem víc pokusů, než jich je potřeba pro jejich vznik.
Naklonit si štěstěnu je důležité hlavně tam, kde velkou roli hraje náhoda. Proto jsou stejně jako sportovci pověrčiví i příslušníci těch povolání, jejichž činnost je hodně závislá na vnějších podmínkách. Zemědělci či námořníci, které ovlivňuje počasí. Vojáci v akci, protože si nikdy nemohou být jisti, odkud přiletí kulka. Zpěváci a herci. Mnohé pověry jsou přitom pozůstatkem praktických zkušeností.
Třeba pískání na jevišti, které podle herců přináší smůlu. V dřívějších dobách bylo skutečně příčinou velikých zmatků. Když byla ještě divadla osvětlována olejovými nebo plynovými lampami, ohlašoval pískavý tón, že palivo dochází, a podle tónu osvětlovači poznali, o kterou lampu se musí postarat. Blíže neidentifikovatelné zapískání tak mohlo chudáka osvětlovače hnát od jedné lampy ke druhé, což během představení způsobovalo chaos.
Jak pocit bezmoci vůči vnějšímu světu posiluje nedůvěru ve vlastní úsudek, vyplývá i z poznatku, že byznys kartářek, čarodějnic či astrologů kvete více ve špatných časech a častěji v sociálně slabších vrstvách. „Dnešní vědecká doba umožňuje žít bez víry a řešit bez ní většinu životních situací. Přesto tam, kde rozum nestačí, dojde k obratu ve víru v nadpřirozeno velmi přirozeně,“ říká doktorka Pokorná. „A nezáleží na inteligenci, vzdělání či dřívější skepsi.“ Přesunout zodpovědnost za své jednání někam mimo sebe bývá častým úhybným manévrem lidí, kteří si nevěří. Jednačtyřicetiletá nezaměstnaná Iva šla poprvé ke kartářce ve třiceti letech poté, co začala manžela podezírat z nevěry. Uklidněna zprávou o mylnosti svých domněnek se rozhodla pro druhé dítě. Krátce po jeho narození přišly pochybnosti znovu – a do toho možnost výhodné koupě bytu, ovšem se závazkem hypotéky. Dilema opět řešily karty.
Znovu hlásily vše v pořádku, takže se byt koupil. Dva roky nato se manžel odstěhoval k milence a Iva se dvěma dětmi v nesplaceném bytě přemýšlí, jestli by jednala stejně, kdyby neuvěřila těm úžasným iluzím, které jí kartářka vykreslila. „V tísni – ať už jde o ohrožení vztahu nebo života – dochází k regresi a vlastně dětskému stavu mysli, kdy člověk prožívá vlastní bezmoc a stejně jako dítě věří, že je někdo povolanější pomoci nebo rozhodnout. V takovém stavu je člověk důvěřivější a více sugestibilní,“ potvrzuje Petra Pokorná. Proto by ani ti klienti kartářek či astrologů, kteří konzultace považují za neškodné ukojení zvědavosti, neměli podceňovat sílu svého nevědomí – ono ukládá i to, co vědomí zapomene.
V polovině minulého století zavedl americký sociolog Robert K. Merton pojem sebenaplňující předpověď. Mnohé studie následně doložily jeho teorii, podle které mají předpovědi velmi často tendenci stávat se realitou.
Jednoduše proto, že předpověď sama o sobě naše chování ovlivňuje. Když si třeba mladý muž u ranní kávy přečte v horoskopu „dnes se seznámíte s milou dívkou“ a v tramvaji se na něj jedna usměje, osloví ji. Udělal by to i bez oné ranní, kuráž dodávající věštby? Sociologové už vědí, že sebenaplňující předpovědí se dá ovlivňovat i politika.
Účinky tohoto jevu jsou důvodem, proč je v některých zemích několik dní před volbami zakázáno zveřejňovat volební prognózy. Jiným příkladem sebenaplňující předpovědi v ekonomické oblasti je likvidace banky prostým vypuštěním zprávy, že banka krachuje. Klienti ve snaze zachránit své úspory začnou hromadně rušit své účty, což banku nejspíš skutečně položí.
Nebezpečnou sílu pověrčivosti naznačuje studie Davida P. Phillipse z University of California. Zkoumal skutečnost, že nadprůměrně mnoho Američanů čínského a japonského původu umírá na selhání srdce 4. den v měsíci (studie pracovala s údaji za období 25 let). Souvislost s pověrčivostí je v tomto případě nasnadě. Čtyřka totiž platí v Číně, Koreji a Japonsku za nešťastné číslo, v některých tamních jazycích se slova „čtyři“a „smrt“ vyslovují téměř stejně. Kdo se čtyřky bojí, je každého čtvrtého ve větším psychickém stresu, má tedy jaksi více zaděláno na infarkt než v jiné dny. Vědci pojmenovali tento jev Baskervillský efekt – ano, podle slavného psa z románu sira Arthura Conana Doyla.
I v něm byla příčinou srdečního infarktu románového hrdiny víra v přízrak. Co na tom, že Charlese Baskervilla nevyděsil k smrti legendární postrach jeho rodu, ale nastrčený fosforeskující hafan – pan Baskerville viděl to, o čem byl přesvědčený, že uvidí. Jak vidno, negativním věštbám bychom se měli raději vyhýbat. Jenže případ Ivy a kartářky ukazuje, že i vyloženě pozitivní zprávy můžou vést do slepé uličky.
A přesto mnozí z nás nedají dopustit na pomoc z ezoterických zdrojů. „Někdy se jejich prostřednictvím může uplatnit mobilizace vnitřních sil,“ připouští Petra Pokorná. „Nedá se říct, zda je takové počínání škodlivé, či ne, to je velmi individuální. Pokud by člověk situaci dokázal řešit terapií, ať už psychologickou nebo medicínskou, a uchyluje se k ezoterice, je to chyba.“
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.