Někdy se bohužel stane, že se dospívající nebo čerstvě dospělý potomek svým rodičům odcizí a vzájemný vztah ochladne, případně se úplně pošramotí. Touto bolestivou zkušeností projde víc rodin, než si možná myslíte. Jak se tohle stane?
Ptáte se, proč k tomu muselo dojít? Co bylo doma špatně a v čem jste udělali chybu? A je ještě vůbec možné věci napravit?
„Stejně jako většina dospívajících jsem samozřejmě prošla obdobím, kdy jsem nemluvila se svými rodiči, bojkotovala jejich rady, představy a přání, rebelovala a byla neustále v opozici. Problém jsem měla zejména s otcem, od pubertálních let jsme si udržovali odstup a stal se pro mě postupem času naprostým cizincem, se kterým jsem nějak „omylem“ sdílela jednu domácnost.
Proč? Sama nevím, možná proto, že jsme se nikdy v ničem neshodli a zároveň nebyli ochotni si vzájemně naslouchat. Neposkytoval mi žádný prostor, existovaly jen příkazy a zákazy, odmítal jakoukoli diskusi. Už jsme nikdy nenašli společnou řeč a naše cesty se později úplně rozešly. Snažila jsem sice udržovat s ním kontakt, ale konflikty nikdy nezmizely, naopak, před dvěma lety vygradovaly do té míry, že už se nevídáme vůbec. Bylo to srdcervoucí rozhodnutí vyškrtnout ho ze svého života, ale náš vztah už byl natolik toxický, že ubližoval nám oběma,“ svěřila se Radka (32).
Když se „něco“ pokazí…
Podobný příběh zažívá spousta mladých lidí, kteří vstupují do dospělého života bez rodičů, kteří by stáli poblíž a byli k dispozici jako pomocná ruka, „ochranná stráž“ a potřebná opora. Někdy stačí k vyhrocení situace jedna hádka, opačný názor, za kterým si urputně stojíme s neochotou přistoupit na kompromis, či uražená ješitnost, jindy za „rozchodem“ s vlastní mámou nebo tátou stojí dlouholeté vleklé neshody a konflikty, které postupně s odrůstáním dětí a jejich životními zkušenostmi, které získávají, naberou na síle a komunikace již zkrátka není nadále možná.
Přesto podle odborníků stojí za to zabojovat a pokusit se o příměří. Je možné vzájemný vztah uzdravit a změnit. Jak? Tady jsou čtyři věci, které si vaše „ztracené“ dospělé dítě přeje, abyste věděli. Ano, přesně tohle by vám rádo řeklo, kdybyste spolu mluvili.
*Nešlo o zbrklé rozhodnutí
Rozhodnutí zpřetrhat vazby, přerušit kontakt a přestat mluvit se svými rodiči, kteří kdysi byli těmi nejbližšími lidmi na světě, není nikdy unáhlené. Zpravidla jde o výsledek dlouhodobého přemýšlení, hledání, zklamání a opětovných pokusů o porozumění. Téměř žádný člověk nebere podobné rozhodnutí na lehkou váhu. Co se honí hlavou vašemu potomkovi? Ne, nestalo se to tak, že bych se jednoho rána prostě probudil a řekl si: Chci mučit své rodiče a pomstít se jim, takže s nimi už nepromluvím. I pro mě, vaše dítě, je taková situace těžká, emočně náročná a téměř nesnesitelně mi láme srdce.
Jenže už netuším, jak dál, a pokud náš vztah nefungoval nebo skřípal už dlouhou dobu, není možné ho „opravit“ během jednoho rozhovoru. Někdy je prostě nutné volit extrémně drastická opatření, která mnohdy dokážou pomoci. Vydržte, prosím.
*Už jste dostali druhou šanci
Mami, tati, už jsem vám dal druhou, třetí nebo pátou šanci, a pořád se nic nezměnilo. I když jsme spolu pořád mluvili a mluvili, nikdy jsem neměl opravdový pocit, že mě skutečně posloucháte. Chovali jste se ke mně pořád tak, jak jste byli zvyklí, neustále mě považovali za dítě. Jenže tím už dávno nejsem, na to jste poněkud zapomněli. Pokaždé, když jsem vám chtěl svěřit své trápení, říct, z čeho mám obavy, nedávali jste nijak najevo své pocity.
Často ani pořádně neposlouchali, co se vám snažím sdělit. Možná jste vnitřně popírali, že bychom mohli mít nějaký problém, zametali to pod koberec. Byli jsme přeci alespoň navenek dokonalá rodina. Možná jste prostě jen neuměli projevovat emoce a dávat najevo lásku, něhu a pochopení… Jelikož jsme všichni jedna rodina a máme stejně „tvrdé palice“, musíme tomu zřejmě dát čas, abychom se zase dostali na společnou vlnu.
*Cítím prázdnotu, kterou nedokážu zaplnit
Ano, rozumím tomu, že pro vás, rodiče, není nic bolestivějšího než ztratit vlastní dítě, i když to není doslova „fyzicky“, ale emocionálně. Měli byste ale pochopit, že i my, dospělé děti, cítíme v takovém případě obrovskou prázdnotu. Chybíte nám, i když to nedáváme najevo a často si to nechceme přiznat ani sami sobě. Přitom dobře víme, že nikdo jiný nedokáže to citové vakuum zaplnit, jen vy.
Přesto se na naše odcizení díváme jako na tu menší ze dvou verzí zla, když problémy dospěly až do tohoto zlomového bodu. Proč se denně hádat, ubližovat si, týrat se navzájem svými nenaplněnými představami, křičet na sebe? Nechme tedy věci uležet a doufejme, že si později budeme umět naslouchat a najít společnou řeč.
*Pořád vás miluji
Není to tak, že bych vás, jen proto, že jsem se rozhodl jít v životě dále, aniž bych s vámi komunikoval, nenáviděl nebo mi na vás nezáleželo. Znamená to, že vás mám tak moc rád, že jsem se rozhodl nechat vás v klidu být, navzdory tomu, co chce moje ego. Miluji vás mnohem víc než sám sebe a vlastní ideály, proto vám nechci vnucovat nebo vyčítat věci, které narušují a deformují můj i náš život. A v koutku duše věřím, že čas nám všem pomůže a obrousí ostré hrany.