Maminka.czK tabuli půjde české školství

Co trápí české učitele? Co by vzkázali rodičům či ministerstvu?

Jana Potužníková 28.  12.  2021
Co by řekli do očí nám, rodičům? Co by řekli ministrovi, svým ředitelům? Jak se jim líbí úřednická práce, která k profesi patří? Jak vnímají současné děti? Ptali jsme se přímo v učitelských facebookových skupinách a také si o učitelích povídali s koordinátorkou projektu Global Teacher Prize pro ČR, Hanou Matoušů!

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

1. Co by chtěli pedagogové říct nám, rodičům?

„Kdybych mohla mluvit otevřeně se všemi rodiči, řekla bych jim: neřešte všechno za svoje děti, škola by neměla být jejich jediná povinnost, v životě taky nebudou mít jen zaměstnání. Neorganizujte jim každou minutu, nechte je občas se i nudit. Respektujte učitele jako odborníka, spolupracujte, my chceme vaše dítě posunout dál, ne mu ublížit. Asi jste zažili jinou školu, ale dnes už jsme jinde.“

Tolik jedna citace za všechny. Ale demonstruje, co vyplývá z reakcí v anketách na sociálních sítích obecně: pedagogové nezpochybňují, že my rodiče jsme největšími znalci svých dětí. Oceňují nás za to, co jsme ustáli během covidu. Ale na druhou stranu by si od nás přáli cítit větší podporu, zájem o to, co se s dětmi ve škole děje. Ten projevujeme hlavně v první třídě, pak je to horší. Přitom je potřebná komunikace během celého vzdělávání. Už proto, že když děti cítí, že nás to zajímá, lépe ve škole fungují.

Učitelé nás nechtějí suplovat, nechtějí naše děti vychovávat, ale vzdělávat. Často prý zapomínáme na to, že se děti učí nápodobou. Je tedy jedno, co je učíme teoreticky, měli bychom je učit žít. Naplno. S povinnostmi, ale také prostorem pro nic nedělání, žít tím, co nás baví, aby jednou děti mohly dělat to, co baví je. Měli bychom je vytáhnout do počítačů a ukázat jim svět. Ti z nás, kteří to s péčí o komfort dětí přehánějí, by je měli nechat zažít i nějaké výzvy. A ještě jedna věc: jsme to právě často my, rodiče, kdo brání nástupu inovací. Protože pořád ještě ve valné míře trváme na známkování, biflování a školu považujeme za místo, kde má být dril. Protože jsme ještě pořád přesvědčení o tom, že jen tak děti někam dotáhnou. 

Očima Hanky Matoušové z Global Teacher Prize: „Učitelé by určitě rádi cítili důvěru rodičů a viděli děti vychovávané v atmosféře důvěry, tedy děti, které mají doma zázemí klidu a ne stres. Pokud se má dítě učit jen tak, pro známky, protože takový tlak cítí doma, pak ani ve škole nefunguje a necítí se v pohodě. Pak je také důležité podporovat věci, které dítě baví. Aby ho vzdělávání bavilo celoživotně. Dnes je stále ještě nepsaným pravidlem, že dítě vstupuje do školy s nadšením, ale cestou ho ztratí.“ 

Pomozte nám vyplnit dotazník a zapojte se do soutěže o zajímavou cenu!

Klepněte pro větší obrázek

2. Jak se učitelům „dýchá“ ve sborovnách?

„Co se týče kolegů, nejhorší jsou ti, kteří člověku házejí klacky pod nohy jen proto, že vzdělávací proces vidí jinak, a každý sebelepší nápad rovnou odsoudí jako nevhodný, nebezpečný, zdržující od výuky.“

Jako problematické se podle samotných učitelů ukazuje, že pedagogické sbory nemají „jednotnou vizi“, a když přijde někdo s novými nápady, často narazí na hradbu, kterou neprolomí. A pokud to tak je, pak to poukazuje na to, že vedení školy není příliš pevné nebo „každému měří jiným metrem“ a jede mnohdy ze setrvačnosti ve starých kolejích. I to pedagogové opakovaně zmiňovali: fakt, že i když vedení školy například vítá změny, své pedagogy nijak konkrétně nepodporuje, učitelům chybí motivace, pocit, že jejich vedení ví, co dělají a jestli svou práci dělají dobře. Nemají dostatek zpětné vazby a ani ti pokrokoví necítí u konzervativnějších kolegů žádnou touhu učit se nové věci. „Spousta z nich je zablokovaných stejně jako ti naši žáci!“ – zaznělo například. 

Očima Hanky Matoušové z Global Teacher Prize: „Jako obecný problém ve sborovnách vnímám nedostatek sdílení mezi učiteli. Ne všude je samozřejmá komunikace, často sedí u svého stolu, odděleně. V takových sborovnách potřebují lídra, který je rozhýbe. Protože když se to nestane, ani inovacím nakloněný jedinec nevydrží. Je pro něj neúnosné čelit těm, kteří měnit stereotypy nechtějí nebo nevědí, jak na to. Navíc u nás příliš nefunguje třeba jen to, že se jeden pedagog jde podívat do hodiny druhému. Protože když učíte nějakým způsobem dvacet třicet let, nestačí vám slyšet, že to jde jinak, potřebujete to vidět. Nestačí přednášky, je potřeba praxe a sdílení. To se neděje a mělo by. Také ředitelé by měli zvát zvenku kvalitní lektory. Věřím nicméně na teorii změny, a ta říká, že jestliže máte pouhých 16 % pozitivně smýšlejících lidí, už jste schopní změnu protlačit. Ne někoho k ní lámat, ale jste schopní ostatní nadchnout, dát jim podněty k přemýšlení o tom, že změna by byla fajn.“

3. Co si myslí o ministerských plánech?

„Nahoru bych vzkázala: pokud chcete zvýšit kvalitu učitelů, udělejte si pořádek na univerzitách. Nedávno jsem začala studovat dálkově na jedné renomované univerzitě a po několika měsících jsem to vzdala (a to mám za sebou státnice na dvou fakultách), protože moje představa, kam se profesně posunu, praskla jako bublina. Výuka byla omezena na metody staré čtyřicet let (přečtěte si 200 stran ve skriptech a přijďte na zkoušku). Ti lidé s x tituly před i za jménem by se měli naučit učit, než se postaví před třídu plnou praktikujících pedagogů, kteří by je do jednoho strčili do kapsy...“

Ano, učitelé cítí potřebu změnit už samotný systém výuky pedagogů. Ale to není vše. „Změna nikdy nepřijde shora, každý člověk musí začít sám u sebe,“ říká další z nich. Asi i proto se učitelé dál dělí na ty, kteří už pracují se změnami, aniž by čekali na pokyny, zatímco jiní vyčkávají a jsou skeptičtí i k dokumentu Strategie 2030+, který shrnuje změny, jež školství čekají. Protože zatím je to pro mnohé jen papír, k němuž neexistují postupy, jak s novými věcmi pracovat v praxi. V tomto – v dostatečné návodnosti - selhalo ministerstvo podle některých už během covidu. 

Volnost, kterou jim při výuce dopřává Rámcový a Školní vzdělávací program, učitelé většinou vítají, ale jedním dechem upozorňují, že na konci studia žáky stále čeká maturita s didaktickým testem, který očekává znalosti vstřebané „postaru“. A pokud něco pedagogy drtí napříč všemi stupni, je to administrativní zátěž. Desítky hodin týdně věnované práci, kterou často navíc ani nikdo nekontroluje.

Očima Hanky Matoušové z Global Teacher Prize:  „Administrativa je skutečná zátěž, přitom by ji pedagogové z velké většina nemuseli řešit osobně. Stačilo by na školách počítat s administrativní posilou. Pokud na ni nejsou prostředky, dá se to řešit třeba větším využíváním praktikantů z vysokých škol. Na druhou stranu, na straně pedagogů by to znamenalo zase změnu v jejich myšlení, museli by si k sobě, ke svým věcem, pustit někoho dalšího. A to zatím mnozí neumějí.“  

Co je projekt Global Teacher Prize?

Odborná cena pro pedagogy působící na základních a středních školách v České republice. Sleduje odbornost pedagogů, individuální přístup k žákům, vytváření a používání inovativních učebních metod a zapojení učitelů do mimoškolních aktivit a odborné komunity. „Jinými slovy díky tomuto projektu hledáme a nacházíme učitele, kteří svou práci dělají dobře a jsou skvělou inspirací pro ostatní. Nejsou to uměle vytvoření hrdinové, ale každý z nich je skutečný učitel, který ukazuje, že změna může být vlastně jednoduchá. Že není třeba dalších deset let studovat, že už zítra se dá začít s konkrétními změnami v hodinách,“ vysvětluje Hana Matoušů, koordinátorka projektu.  

Tento projekt podporuje Nadace České spořitelny

Klepněte pro větší obrázek
Témata: Školství, Školák, Vzdělání, Rodiče, K tabuli půjde české školství, učitel, projekt, cena, Nadace, Global Teacher Prize, Teacher Prize, Známkování, Dril, Český učitel, Hana Matoušů, Didaktický test, Nadace České spořitelny, Konzerva, Rod, Pedagog, Česká republika, Škola, Děti