[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Halka vychovává sama dva malé temperamentní kluky. Přestože má za sebou náročnou životní etapu, své poslání sólo mámy nese statečně. Je to ona, kdo se v občanském sdružení Aperio - Společnost pro zdravé rodičovství začal zabývat skupinou sólo rodičů a pod hlavičkou firmy L’Oréal rozjel dobročinný vzdělávací projekt SAMY MÁMY. Termín sólo rodič (matka nebo otec), který vymyslela, zahrnuje rodiče, kteří vychovávají své dítě bez partnera, ať už z důvodu rozvodu, ovdovění, rozchodu nebo vlastní svobodné volby. „V České republice dosud existovaly pouze pojmy osamělá matka nebo samoživitelka, které vzbuzovaly pocit, že matku někdo opustil a že je třeba ji litovat. Otec není v této kategorii zahrnut vůbec. Bylo potřeba to změnit,“ vysvětluje.
Sólo mámou není z vlastního rozhodnutí, ale z rozhodnutí otce svých dětí. „Když od nás partner odešel, navštěvovala jsem psycholožku a snažila jsem se s tím nějak vyrovnat. Zároveň jsem zjistila, jak moc postrádám zkušenost někoho s podobným problémem. Pohybuji se mezi samými fungujícími rodinami, kde si občas připadám jako Marťan. A myslím, že moje děti se leckdy cítí podobně,“ vypráví. I když její partnerství nebylo ideální, stále je přesvědčena, že dětem je nejlépe s oběma rodiči a pokud by její muž nechtěl odejít, vztah by neukončila. Podle psycholožky Veroniky Kopecké je taková situace poměrně běžná. Ve své praxi se setkává spíš s případy, kdy se ženy nerozhodly stát se sólo matkami dobrovolně, ale na základě vnějšího tlaku.
„U mnoha žen je jejich současná pozice výsledkem působení vnějších okolností: odchodu partnera, smrti partnera, odmítání těhotenství ženy ze strany muže. Z mé zkušenosti ženy většinou setrvávají i v partnerství, ve kterém nejsou úplně spokojeny. Trápí je obavy ze samoty a z toho, že nezvládnou život bez muže, přestože často jejich partner v této roli zcela selhává. Ale roli hrají i praktické důvody, například bydlení nebo finance,“ říká odbornice. To však nebyl Halčin případ.
Halka nejdřív pečovala o své dvě děti sama, jejich otec si je brával pouze na víkendy jednou za čtrnáct dní. Postupně děti vídaly tátu čím dál častěji a v současnosti rodiče praktikují střídavou péči. Jejich děti mají dva domovy, dvě postýlky, dvoje hračky... Osm dní jsou u mámy, šest dní u táty. Přestože český právní řád ji umožňuje, spousta lidí ji pořád vnímá jako něco výstředního. „Setkala jsem se s velmi rozdílnými názory na své rozhodnutí o střídavé péči, přičemž mnoho z nich bylo odmítavých. Kromě jedné známé, která mi tento model doporučila, však nikdo z těch lidí nehovořil z vlastní zkušenosti,“ líčí Halka.
I když střídavá péče je podle mnoha odborníků nejlepším řešením situace po rozchodu rodičů, podle Halky má svá úskalí. Jednak se děti neustále stěhují tam a zpátky, takže když jsou u táty, stýská se jim po mámě a obráceně, a stýská se pochopitelně i jejich rodičům. Když Halka zůstala sama, byly jednomu synovi dva a druhému čtyři roky. V té době byla na rodičovské dovolené a přivydělávala si prací z domova. „Vzhledem k tomu, že jsem musela začít splácet půjčku na byt, ve kterém jsme bydleli, najednou jsem stála před nutností začít pracovat. Tenkrát mě nejvíc trápila naprostá neexistence cenově přijatelných služeb péče o dítě do tří let,“ vypráví.
Mnoho sólo matek řeší problém, že nemají kam dát dítě, aby mohly pracovat. A jak vydělat na nájem, složenky, jídlo, oděvy, obuv, drogerii, dopravu, zábavu a kulturu, když pomoc od státu je minimální? Kdykoli si přečtete příběh sólo mámy, nedostatek peněz obvykle zmiňuje jako největší problém. Opravdu by peníze, případně možnost nastoupit do zaměstnání a vydělat každý měsíc slušný obnos, vyřešily všechno? „Peníze nejsou důležité, pokud se vám jich dostává. V opačném případě jejich důležitost stoupá. Nemyslím si, že nedostatek financí je pouhá výmluva,“ říká psycholožka Veronika Kopecká. „Vždyť od ekonomického zajištění se odvíjí i psychická pohoda.“ A jak může být v pohodě máma dvou dětí, která má na účtu posledních pět set korun, ledničku prázdnou a dluhy?
Když se pětatřicetiletá Naďa rozhodla žít sama se svými dětmi, věděla, že to nebude jednoduché, a to nejenom kvůli tíživé finanční situaci, ve které se samoživitelé ocitají. „Stres spojený s touto životní situací je na začátku obrovský - řešíte nejenom nedostatek peněz, ale i osamělost a pocity vlastního selhání a samozřejmě vnímáte i reakce okolí.“
Nebylo pro ni jednoduché vyrovnat se s náhlou změnou sociálního statusu. „Najednou jsem pobírala sociální dávky, byť na přechodnou dobu, než se vzpamatuji z nejhoršího, a když jsem se přestěhovala z Prahy do rodného maloměsta, přišli mě zkontrolovat úředníci z městského úřadu, jestli dávky nezneužívám. Byl to velmi potupný pocit,“ říká. I když je v pozici sólo mámy už pět let, překvapují ji stereotypy, s jakými ostatní pohlížejí na mámy-samoživitelky - a tedy i na ni. Třeba když jí naznačují, že si svou situaci může vyřešit sama nebo když se jí s neskrývanou účastí ptají, kde je tatínek dětí. Když s otcem osmileté Báry a sedmiletého Jakuba zakládala rodinu, netušila, že jejich soužití tak brzy skončí.
„Náš vztah nakonec ztroskotal kvůli jeho pozitivnímu postoji k alkoholu, opakovaným nevěrám a především kvůli jeho neochotě změnit svůj,antirodinný‘ životní styl. Navíc jsem z jeho strany zažívala dlouhodobé psychické násilí, jehož intenzita se zvyšovala, a ve chvílích naprosté finanční závislosti na partnerovi se pro mě stávala situace takřka neřešitelnou,“ vypráví. Sólo mámou se stala po zralé úvaze poté, co několikrát partnera opustila a zase se k němu vrátila. Poslední krok však byl razantní a rychlý. Jednou v noci sbalila pár nejnutnějších věcí a děti a odjela ke kamarádce, pak se přestěhovala k rodičům.
Navzdory všemožným těžkostem svého rozhodnutí nikdy nelitovala. „Přestože jsem o tom hodně přemýšlela, nikdy jsem si sólo rodičovství neuměla představit do důsledků. Nebyla jsem připravená, že se v prvních měsících a letech budu potýkat s pocity osamělosti, sebeobviňováním, že jsem to já, kdo vzal dětem tatínka a úplnou rodinu, ztrátou sebevědomí a neochotou o některých věcech mluvit, protože jsem se za ně tenkrát styděla,“ vypráví. S otcem svých dětí se dva roky nestýkala a ani on svou rodinu nevyhledával. Prý na to neměl sílu. Dokonce se s ním soudila o výživné, které neplatil.
„Iniciativa k opětovnému sblížení vzešla z mojí strany. Muž zbožňoval zejména dceru a já viděla, že se jí po něm začíná stýskat. K synovi už si bohužel takovou vazbu vytvořit nestačil. Funguje nárazově, ale děti jsou s ním rády, a to je pro mě důležité. Chápou, že táta bude stále jejich táta, i když už žije někde jinde a s někým jiným. Každopádně autoritou jsem pro ně zůstala já. Sama rozhoduji všechny důležité otázky jejich života, sama také platím většinu výdajů na jejich potřeby. Jsem prostě MáTa, máma a táta v jednom...“ Není jednoduché vysvětlit dětem, na co se dřív nebo později stejně začnou ptát - proč tatínek nebydlí s maminkou nebo proč by se k sobě nemohli vrátit.
Psycholožka Veronika Kopecká doporučuje začít s vysvětlováním okamžitě, jakmile dítě položí první otázky, a to pravdivě a formou přiměřenou věku dítěte. „Nepovažuji za vhodné dělat z absence tatínka tabu, protože každé tabu s sebou nese mnoho problémů. I když se dítě v takovém případě naučí respektovat, že na tatínka není dobré se ptát, neznamená to, že o něm nebude přemýšlet. Taky není dobré otce v očích dítěte jakkoli očerňovat. Je to přece dítě, které z tatínka pochází, a co si pak počne s tímto stínem?“
Halka i Naďa mají sice každá jiný příběh, ale obě si musely zvyknout, že nenaplňují klasický rodinný model, že vykukují, a to s sebou občas nese despekt. Naďa se někdy potýká s pocity osamělosti, sebelítostí a výkyvy nálad, Halce chybí především sdílení každodenních záležitostí týkajících se dětí s jejich otcem. „Ty nejdůležitější věci samozřejmě řešíme společně, ale v mnoha věcech jsem v rozhodování sama,“ říká. „V současnosti mám asi největší problém s tím, jak děti dobře vychovat v situaci, která pro mě není přirozená a s níž si občas nevím rady. V mé rodině se nikdy nikdo nerozvedl, a tak jsou veškeré modely, které s dětmi vytváříme, pro mě nové a nejisté. Pořád dokola řeším, jestli to, co dětem předkládám, pro ně bude ve výsledku dobré nebo nikoli. A taky mám obavu, aby děti nepřevzaly model, ve kterém se problémy řeší odchodem a kde úplná rodina není brána jako základ.“
Naďa dodává, že v pozici sólo rodiče je nejdůležitější neobviňovat sám sebe a především zůstat aktivní i v jiné rovině než v mateřské, protože nic není pro dítě důležitější než spokojená máma. To potvrzuje i psycholožka Veronika Kopecká. Mnoho sólo maminek má podle ní pocit, že budou špatnými mámami, když nebudou všechen svůj čas a energii věnovat dítěti, a podle toho se chovají. Mají výčitky svědomí, že potomek kvůli nim nemá tátu, a bezbřehou péčí se jim snaží tenhle fakt vynahradit. Bohužel po spirále výčitek sjedou postupně k totální vyčerpanosti, ztrátě sebevědomí i sociální izolaci.
„Důležité je od začátku připustit myšlenku, že neexistuje bezchybná matka a že obětovat se dítěti je strategie vedoucí k dalším problémům. Mámy by neměly zapomínat, že jsou také ženami, kamarádkami, hráčkami tenisu, a že by tudíž měly zastávat i jiné role než jen mateřskou. Pak už stačí jenom najít způsob, jak si zorganizovat aspoň omezený volný čas pro sebe samu,“ dodává Veronika Kopecká.
Sólo máma by měla být otevřená i jiným než mateřským rolím také z toho důvodu, že se jí díky sociálním kontaktům otevírá příležitost najít nového partnera. Komplikací každopádně není jen nedostatek příležitostí k seznámení, ale také změna hodnotového žebříčku žen, podle kterého si v této životní situaci vybírají muže. „Sólo mámy pohlížejí na muže realističtěji. Všímají si vlastností podstatných pro společný život a základním kritériem výběru pro ně bývá mužův vztah k dětem,“ říká Veronika Kopecká.
Každopádně aby samoživitelka mohla vůbec vykročit ze zajetých mateřských kolejí, potřebuje k tomu aspoň minimální podporu okolí. Halka i Naďa ji obě našly ve své vlastní rodině, to ale v žádném případě nebývá samozřejmost. Psycholožka Veronika Kopecká se ve své praxi setkává většinou s opačnými případy, kdy zejména soužití sólo mámy s rodiči přináší jeden konflikt za druhým. „Sólo mámy jsou na své původní rodině obvykle závislé. Tento fakt v nich pak vyvolává pocity viny smíchané s pocity vděčnosti. Konflikty se obvykle týkají výchovy dětí, financí, někdy jde pouze o ponorkovou nemoc.
Poslední dobou stále častěji narážím na konfliktní vztahy dcer s matkami. Matky matek často sklouzávají do role vševědoucí role, své dospělé dcery považují stále ještě za děti a svá vnoučata za další děti,“ říká Veronika Kopecká. Co s tím? V některých sporech se v pozici sólo mámy vyplatí ustoupit a takzvaně zavřít oči, bohužel to ale může vést až k pocitu bezmoci a neschopnosti odrazit se ode dna. Každopádně vždycky existuje možnost volby a i sólo mámy mají právo se rozhodnout, zda se nechají ničit problémy, nebo zkusí jít jinou cestou. Na jejím konci o sobě možná zjistí něco podobného tomu, co se sama o sobě dozvěděla Naďa. Že jsou aktivnější, samostatnější, soběstačnější, sebevědomější a... šťastnější.