[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nikdy jsem ti neřekla, jak moc pro mě znamenáš. Neumím si představit, že tady někdy nebudeš. Moc mě zabolí, když to občas (jednou za měsíc) řekneš. Možná to říkáš proto, že nás na to chceš připravit. Nikdo smrt nechce, a přitom je to jediný, co má každý z nás jistý. Jsem moc šťastná, že spolu teď můžeme trávit tolik času společně s Johankou. Sobecky jsem si tě často brala od tvého manžela a jiných členů rodiny a cestovali jsme. Máme toho za ty čtyři roky Johanky už docela dost za sebou (Amerika, Francie, Itálie, Slovensko, Španělsko a Británie) a těším se na další destinace! Jsi rozená cestovatelka a moc mě těší dělat tě šťastnou, když můžu. Dokážeš se zorientovat a dokonce zadaptovat v jakémkoli místě na světě. Skoro z každého prostoru pro nás dokážeš udělat krásné místo na zemi. Pamatuji si, jak jsme si několikrát stěhovali v bytě pokoje a šoupali s nábytkem.
Tvoje empatie je tak přirozená… ráda bych do tebe taky tak viděla, ale obráceně to asi nefunguje tak dobře.
Sama objevuji skrze tebe a Johanku svoje dětství. Třeba ten obrázek ze spartakiády, který jsi mi před nedávnem našla a dala. Byl z první třídy a už se těším, jak mi za rok Johanka taky namaluje obrázek. Jsem moc ráda, že učíš Johanku stejné věci, co nás. Šití, vaření kaše, inventura sošek v tvé skříni atd. Děkuji ti za tu lásku, trpělivost a obětavost. Naučila jsi mě postarat se o úplně malé miminko. Byla jsi se mnou u porodu a to jsi říkala, že je to ta největší bolest v mém životě. Přišla pak jiná rána, ale s tou jsi ani ty neměla zkušenost. Byla jsi zase se mnou a za to ti děkuji. Zvládly jsme to! Jsi mi velkou oporou a také příkladem. Vím, že se zase zamiluji stejně jako ty několikrát v životě. Už taky od tebe vím, že to vždycky moc bolí, když se ten partner různými způsoby ztratí. Taky se na to nedá připravit. Vím, že budu mít další dítě, a vím, že to bude chvíli bolest, ale také velká láska na celý život. Mám dva strážné anděly nad sebou. Jeden je z nebe a ten druhý jsi ty. Dáváš mi sílu milovat život se vším všudy, co přináší, a já si ho užívám plnými doušky. Za to se ti dopředu i zpětně omlouvám, protože ty jsi samozřejmě první, ke komu přijdu vždycky plakat na rameno. Na druhou stranu, ty se jako první dozvíš všechny novinky, a tak můžeš jako generál rozdávat příkazy a být tažným motorem naší velké rodiny. Moc tě mám ráda a přeji ti hodně zdraví, štěstí a lásky k tvým narozeninám.
Tvoje Líza
ČTĚTE TAKÉ: Zdeňka Žádníková je čtyřnásobnou maminkou. Konečně je to kluk!
Milá Maru,
těším se, až zas přijedeš. Už jsem skvěle zvládla udělat kachnu se zelím i kuře na paprice, čili nikoli kvůli vaření. Taky jsem si udělala pořádek v botech a zorganizovala zavařovačky ve sklepě, tak ani s tím nepotřebuju pomoct. Kluci občas zůstávají večer doma sami; ohřejou si večeři, když tam nejsme. O rozvoz do sportů se případně dělím s Eddiem, v tom mi nechybíš.
Těším se, až se k nám zas vrátíš, protože mi chybíš a mám Tě ráda.
Tvoje Martina
Milá mami,
táhlo mi na deset. Byla jsem na víkend u babičky s dědou, když přijel táta a řekl mi, že jsi v nemocnici a ještě dlouho budeš. Víc mi toho nikdo moc nevysvětloval anebo spíš mám tuhle vzpomínku vytěsněnou. Ale prostě jsi najednou byla pryč. Pak si pamatuju, že jsme šli za Tebou na návštěvu a Ty jsi brečela a pak mě utěšovala, že určitě půjdeš brzo domů. Neměla jsem se zase tak špatně. Bydlela jsem u babičky s dědou, psem a kočkou a tenis jsem mohla hrát, kdykoli se mi zachtělo. Ale Ty jsi mi chyběla každý den. Domů ses (a já s Tebou) vrátila až za několik měsíců. Nebylo Ti tehdy ještě moc dobře, ale můj svět zase rychle naskočil do starých kolejí. A přestože se tahle situace v našem životě opakovala ještě několikrát, už nikdy nebyla tak těžká jako tenkrát. A proč to teď píšu? Už rok mám dceru. Jak důležitá jsem já pro ni, byla jsi Ty pro mě. Proto si moc si přeju, aby se jí nikdy tak nestýskalo. A že když už se to stane, máma se jí zase vrátí. Stejně jako ses vrátila Ty mně.
Ahoj mami,
moje dcera Anička se mi narodila akorát do zkouškového období na vysoké škole. K dokončení studia mi chyběly ještě necelé dva roky. V té době jsi se rozhodla vzdát práce, abys mi mohla pomoct. Přestěhovala ses k nám na dva a půl roku a domů do Písku jezdila za tátou na víkendy. Byla to pomoc, kterou nelze vyvážit ničím jiným na světě.
Od tebe a táty jsem se odstěhovala ve 14 letech, kdy jsem odešla bydlet kvůli studiu na internát a už jsem se natrvalo nikdy nevrátila. Sama pro sebe jsem si říkala, jaké to asi bude, bydlet znovu po tolika letech s tebou. A bylo to úžasné! A důležité. Pro nás obě. Byl čas na to, abychom si spoustu věcí řekly. O nás. O našich životech. Jsem za ten čas moc ráda a jsem si jista, že to tak mělo být. Jsi pro mě kamarádkou do nepohody a člověkem, od kterého se mám stále co učit. Tvůj pozitivní přístup k životu, lidem, trpělivost a tolerance je zcela výjimečná. Moc ráda bych se stala pro dceru Aničku tím, čím jsi ty pro mě.
Olga
Ahoj mamijo…
Píšu Ti dopis, protože jsem Ti jich napsala málo. Těch pár pohledů ze škol v přírodě a táborů, které máš pořád schované, tak jako já teď schovávám ty od Samuela, jakoby nejsou kompletní.
Vím přesně, co teď uděláš… Zapálíš si cigaretu, posadíš se do křesla a na Tvé tváři se objeví ten Tvůj soustředěný výraz. Znám Tě tak dobře, viď?
Mami, za mnoho věcí Ti vděčím. Vím to a Ty to taky víš. Jen se o tom nějak nestíháme pobavit. Možná se takové věci i líp píšou. A je to zvláštní, protože patří k těm krásným. A ty krásné by člověk mohl křičet do celého světa. Jestli by ho to teda zajímalo. Ty ses „zajímala“ pořád. Mohla jsem Ti jako malá hodiny vyprávět všechno, co jsem prožívala. Nikdy jsi neřekla, že nemáš čas. Nikdy jsi se nemračila. Všechno jsi s úsměvem převracela v dobro a lehkost. Máš totiž ten dar se „neposrat“. Promiň mi ten výraz, ale je to tak přesný. Víš, co jsem se od vás naučila? Že lepší tvrdá pravda než líbivá lež. Díky Tobě jsem se nikdy nevzdala. Nikdy jsem neodevzdala svou moc do rukou jiných. A proto se držím dál od hvězdnýho světa. Proto od něj držím dál i svoje děti. A je fuk, jestli to někdo ocení. Vím přece, proč to dělám, viď, mami?
Mnohokrát jsem Ti řekla, jak moc Ti vděčím za to, že jsem pro Samuela zůstala vždy maminkou. Jak úžasně jsi mi držela místo v době, kdy ostatní matky se nechají ovládat vztekem. Tvoje nezničitelná víra, že jsem silná a vše zvládnu, byla obdivuhodná. Vím, jak moc jsi teď šťastná. A já jsem, mami, pyšná. Na Tebe. Na sebe. Na to, že jsem Tvoje. Že mám Tvůj úsměv a nezničitelnou víru v dobrý konce. Ufff…
Máme Tě všichni tak strašně rádi, že až přijedu, budu Tě muset obejmout, přesně tak, jak to umíš jen Ty. A pokud je pravdou, že si rodiče vybereme, tak já si vybrala luxusně. Jak říkal vždycky táta: Ty vole, já jsem se ale uměla narodit.
P. S.: Jestli teď brečíš, tak nebreč :-)
Mom,
proč když dám do pračky dvě ponožky, vyleze jedna? Kam jdou? Proč nemůžu nosit triko dva dny? Proč nemůžu double dipp? Leave PET láhve v autě? Dostanu rakovinu? Proč musím chodit k dermatoložce jednou ročně a kontrolovat si pihy? Protože máš kůži rusovlasých? Po Skotech v babiččině linii? Proč musím brát acylpyrin v letadle a žvejkat, když přistáváme? Co když se na to vykašlu, jako každej rok? Co se stane? Proč nemůžu kouřit, když beru antikoncepci, a proč ji mám brát, když chci otěhotnět? Proč nemůžu pít, když mám antibiotika, a proč nemám jíst kuřecí, co je v sobě maj? Protože umřu?
Mák umřel. Kuřecí nejedl, měl rád hamburgery. Lítal jednou za uherskej rok a u dermatoložky nebyl nikdy. Ponožky si pral a nosil stejný, každej den. Ne jako já, Vincent a Mia. Štěpánovi to hlídám. Nosí jenom černý. My, co máme rádi barvy, je nikdy nemáme stejný. Nefungujou. Vadí to? Mám jít k volbám? Chodím k nim pokaždý, změní to něco? Volila jsem Kerryho, Obamu a sedim v Praze, má to nějaký efekt? Proč se rozmýšlím, zda má cenu sebrat se a jet na pohřeb Eda, mám na to peníze? Proč to řeším? Myslela jsi na to, když sis brala tátu? Že tvoje děti budou řešit finanční stránku pohřbů? Vyjde mě to na 25 tisíc minimálně a to mě štve nejvíc, že musím u někoho jako Ed řešit, zda mám na to, dojet na jeho pohřeb. Drásá mě to dodnes. Jako by nebyl. A Ed žije v mých myšlenkách na Ameriku. Žijou. Dokud nevstoupím na americkou půdu, je to 4 roky, co jsem tam nebyla, strejda Ed žije. Nevím, jestli chci vystoupit z letadla. Ještě někdy. Možná nikdy.
Mama, proč se na to ptám?
Life is mysterious.
Love you.