Maminka.czBatole

Co z něj jednou bude?

, Časopis Moje psychologie
9. 8. 2010
Co z něj jednou bude?
Sotva se naučili chodit. Ještě neumějí ani pořádně mluvit. Pomalu poznávají svět okolo sebe, učí se základním věcem a bude ještě dlouho trvat, než si začnou vybírat své koníčky, natož svoje budoucí povolání. Jejich rodiče v tom už ale mají často jasno.

Začne vaše batole tleskat a vrtět se do rytmu, když uslyší hrát hudbu? Pak není pochyb, že je muzikální. Má smysl pro rytmus, skvělý hudební sluch a jednou by z něj mohl být třeba hudební skladatel. A vůbec – proč ne rovnou druhý Mozart?

Zpívá si? Jednou by se mohlo stát zpěvákem. Je čtyřletý předškolák šikovný, co se pohybu a mrštnosti týče? „Bude skvělý na sport, má velký talent,“ upozorňují rodiče své přátele, kteří přišli na návštěvu, a nahlas přemýšlejí, jaký sport by pro dítě byl nejvhodnější a jaký by ho mohl nejvíce bavit.

Když se přátelé jemně zeptají, jestli není ještě brzy na rozpoznání velkého talentu, zavrtí rodiče nesouhlasně hlavami. „To se pozná,“ říkají přesvědčeně. Pozná se to doopravdy? Lze u malého dítěte, které ještě nechodí do školy, odhadnout, co ho bude bavit a na co bude mít talent? Jaká je jistota, že se rodiče skutečně trefí?

Pověz mi, zrcadlo…

Není to jen otázka zájmů a budoucího povolání. Rodiče na základě projevů dítěte rovněž usuzují na jeho povahové vlastnosti a dokonce na budoucí charakter. Prohlíží se malá holčička ráda v zrcadle, zkouší si maminčiny šaty a maluje si tajně rty její rtěnkou? Asi z ní bude velká parádnice. Odmítá oblečení, které jí rodiče připraví, a vybírá si své vlastní? Jenom aby nebyla marnivá a tvrdohlavá.

Prohlíží se v zrcadle velmi často chlapec? Snad nebude moc zženštilý, doufá spousta rodičů. Je zpupný, agresivní a rozbíjí hračky? Že by mohl být násilnický, o tom rodiče nechtějí ani slyšet a agresivitu přičítají divokému temperamentu, případně hyperaktivitě, což je dnes hojně frekventované slovo.

Doufají, že z toho vyroste a časem se uklidní. Někdy jsou rodičovské zasvěcené soudy až úsměvné. Asi před rokem jsme si povídaly s kamarádkami na téma děti a třiatřicetiletá Karolína, matka čtyřleté Valentýny, začala ne moc nadšeně popisovat, jak její dcera celé dny prozkoumává kosmetické přípravky, nakrucuje se před zrcadlem, a když přijdou do obchodu, vrhne se k regálům s hřebeny, sponkami do vlasů, gumičkami a čelenkami.

Podotýkám, že Karolína je historička umění, a ačkoli nemá k módě záporný vztah, není pro ni oblečení a kosmetika smyslem života. Zájem její dcery jí nejde na rozum, jak tvrdila. A také přiznávala, že jí trochu dělá starosti.

Fotbalista, nebo architekt?

„Kdyby si s mojí rtěnkou hrála občas, připadalo by mi to v jejím věku úplně normální,“ vysvětlovala svůj postoj, „jenomže její nejoblíbenější činností je malovat svoje panenky, umýt jim obličej a začít nanovo. Co z ní bude?“ „Třeba kosmetička,“ odpověděla na to jiná kamarádka lakonicky, což Karolínu nepotěšilo.

„Kosmetička?“ opakovala s povzdechem. „Ne že bych měla něco proti kosmetičkám, ale přece jenom bych ráda, kdyby se u ní projevily ještě nějaké jiné zájmy. Doufám, že půjde studovat.“ „Já taky doufám, že můj syn půjde studovat,“ přidala se Lenka, dvaatřicetiletá matka pětiletého Davida.

„Samozřejmě to nechám na něm, ale líbila by se mi třeba architektura. Docela často si teď kreslí, tak si myslím, že by ho to mohlo bavit. I jeho učitelka nás upozornila, že má talent. Manžel ovšem tvrdí, že umí dobře kopat do míče, kdoví, jaké plány s ním má on. Já jsem si tedy nevšimla, že by kopal líp než jiné děti,“ dodala Lenka s úsměvem.

„Vždyť on se ani kolikrát do míče netrefí. A že by ho to nějak zvlášť bavilo, se mi taky nezdá. Podle mě bude spíš tišší a méně průrazný, než je většina chlapců. V každém případě uvidíme,“ uzavřela debatu. „Aby nás nakonec všechny pořádně nepřekvapil.“

Chybné závěry

To se může skutečně velmi lehce stát. Ačkoli na něco (například na některé povahové rysy) se dá z chování a celkového projevu malých dětí usoudit, spoustu toho si podle psychologa Serge Ciccottiho dospělí mylně interprefoto: tují a na základě mylných úsudků dělají chybné závěry.

Jedním z důvodů, proč rodiče vidí své děti více či méně zkresleně, jsou jejich vlastní ambice. V rodičovských plánech ohledně dětí se objevují jejich vlastní sny, touhy a jejich vlastní zájmy, a pokud si to nejsou schopni uvědomit, začnou dítěti podsouvat něco, co mu ve skutečnosti není vlastní.

Děje se tak často v případě hodně ambiciózních rodičů, kteří mají tendenci vidět své dítě talentovanější (ať už na sport, hudbu nebo jazyky), než ve skutečnosti je. Když potom dítě nedělá tak velké pokroky, jaké si rodiče představovali, jsou zklamaní a nezřídka mu své zklamání dávají najevo, popřípadě ho obviňují, že se málo snaží, nemá dost pevnou vůli a podobně.

Stručně a jasně se to dá vyjádřit následovně: Rodiče najdou ve svém dítěti talent, který v něm najít chtějí. Nezávisle na tom, zda dítě tímto talentem skutečně oplývá. Potvrzuje to právě Lenka, jejíž manžel našel v pětiletém synovi fotbalový talent.

Po roce k tomu Lenka uvedla: „Dalo mi práci přesvědčit ho, že se mýlí a že syn se ve fotbalovém kroužku trápí. Pořád mi tvrdil, že se musí otrkat a že si zvykne. Nakonec naštěstí uznal, že není dobré lámat to přes koleno a že syn byl mezi temperamentními fotbalisty opravdu nešťastný.“

Tohle je samozřejmě ten lepší konec. Někteří rodiče si ale nejsou schopni přiznat, že se spletli, a nadále všem okolo tvrdí, že je to jejich dítě, takže jen oni vědí, co v něm dřímá. Dalším důvodem, kvůli kterému můžeme vidět své děti zkresleně, je neznalost.

Do dítěte sice nevkládáme své ambice, ale zcela přirozené dětské projevy považujeme za něco, co ukazuje na jeho budoucí charakter. Určitě jste už mockrát slyšeli podobnou větu: „Když takhle zlobí už teď, co z něj bude v dospělosti?“ Nebo: „Tak malá a už se usmívá na muže. Roste z ní koketa. Až bude velká, omotá si každého kolem prstu.“

Geny a prostředí

Dá se tedy vůbec poznat, jaké vaše dítě bude? Částečně ano. Na svět sice přicházíme nehotoví, ale s určitou genetickou výbavou, která nás do značné míry utváří. Vědci upozorňují, že některé duševní vlastnosti se vyvinou v příznivém i nepříznivém prostředí prakticky stejně, pokud ovšem nejsou parametry prostředí extrémní. Týká se to především temperamentu.

Z přemýšlivého, klidného a spíše uzavřeného dítěte-pozorovatele se málokdy stane cholerik nebo člověk, který se snaží důrazně prosadit a používá ostré lokty. Ovšem vliv prostředí – rodiny, vrstevnických skupin, školy – je také velmi silný. Rodíme se sice s určitým temperamentem, ale jak přesně se budeme chovat například při řešení problémů, se utváří v průběhu života.

Autoři knihy Geny a osobnost Dean Hamer a Peter Copeland jsou přesvědčeni, že prostředí nás sice velmi výrazně spoluutváří, ale jsou to především geny, které rozhodují o tom, jaká prostředí budeme v dospělosti vyhledávat. Například klidné a přemýšlivé dítě, které rádo maluje nebo si čte, nebude vyhledávat hlučnou společnost.

Bude vyhledávat prostředí, kde potká stejně zaměřené jedince, což ho následně ovlivní. Dítě aktivní, energické a milující sport bude vyhledávat prostředí, kde se může v tomto směru vybít, což ho opět ovlivní. V prostředí, které je nám přirozeně blízké, však můžeme mít jak pozitivní, tak negativní zážitky, a právě tyto zážitky nás utvářejí dál.

Mnoho podob charakteru

„Temperament není při narození zcela hotový,“ vysvětlují v knize Geny a osobnost její autoři. „Narozené dítě si postupně dotváří určitý temperament jako odezvu na prostředí. Geny předurčují nejenom to, jací lidé jsou, ale zdá se, že ovlivňují i to, jaké zážitky budeme vyhledávat, manipulují nás do jistých prostředí, a ta pak určují naše chování.

Novorozeně samozřejmě nemá vyvinutou kompletní škálu lidských emocí; za celý život se toho podaří dosáhnout pouze těm šťastnějším z nás. I temperament se tedy učíme, ale ne nazpaměť takovým způsobem jako telefonní číslo. Lidé se ho spíše „učí“ pomocí emoční paměti, která pro většinu z nás znamená prostě zvyk.

Původ těchto reakcí leží v geneticky determinovaných chemických pochodech mozku, zejména v evolučně staré části mozku, nazývané limbický systém. Limbický systém je zodpovědný za emoční chování – za to, jak se lidé cítí – tím, že vytváří „spontánní reakce“, nejsilnější hnací síly, reakce a pocity, často takové, které jsou za hranicí vědomí.

Hluboko v limbickém systému leží kořeny strachu, agrese, touhy a radosti. Kdyby všichni měli geny vytvářející limbický systém stejné, prožívali by stejné zážitky a měli by i úplně stejnou osobnost. Limbické systémy jsou však odlišné, stejně jako se liší naše geny.

Zážitky prožíváme také různé, protože žijeme ve světě s nesmírným množstvím možností. Žádní dva lidé, ani jednovaječná dvojčata vychovaná ve stejném prostředí, nemohou sdílet úplně stejné zážitky. To je právě část důvodů, proč má druhá dimenze osobnosti – charakter – nekonečně mnoho podob.“

David Hamer dodává: „Není to příroda, nebo výchova. Je to příroda a výchova.“ Jaké zážitky vaše děti budou mít, záleží minimálně do školního věku především na vás. Jestli chcete, aby se vaše dítě věnovalo něčemu konkrétnímu a rozvinulo svůj talent, je nejlepší mu jít příkladem a poskytnout mu takové zážitky, které v něm vzbudí zájem a ne odpor. Na vlastní ambice ale zapomeňte. Dopřejte dětem jejich vlastní cestu.

Další zajímavé články se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.

Témata: Děti, Batole, Předškolák, Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Budoucí povolání, Hudební skladatel, Čelenka, Cholerik, Nejoblíbenější činnost, Stejné prostředí, Záporný vztah

Mohlo by vás zajímat
Žárlím na vlastního manžela. Děti ho mají radši než mě!
10 důvodů, proč se v noci stále budí. Není chyba na vaší straně?
Chcete skončit s kojením? Buďte důsledná a obrňte se trpělivostí!
Dcera měla hrůzu ze psů. Vyléčil ji psí nalezenec!

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu