Maminka.czZdraví

Copak nevidí, jak jsem hnusná?!

, Časopis Moje psychologie
3. 6. 2010
Copak nevidí, jak jsem hnusná?!
Touha vypadat krásně a dokonale není v dnešní době ničím překvapivým. Problémem se stává tehdy, když člověka jeho přesvědčení o vlastní ošklivosti přivádí na dno a pohltí většinu jeho času a energie. Pak mluvíme o diagnóze dysmorfofobie.

I když by se mohlo zdát, že je dysmorfofobie dalším druhem fobie, není to pravda. Její zavádějící název pochází z dávných dob, kdy tuto poruchu v roce 1891 popsal a pojmenoval italský psychiatr Enrique Morselli. „Pacient trpící dysmorfofobií je skutečně nešťastný.

Uprostřed každodenní rutiny, při povídání, během chvilky čtení, v době jídla, všude a pořád je pronásledovaný svou obavou z ohavnosti,“ napsal tehdy. I když se kdysi zdálo, že jde o další typ panického strachu, dnes ji odborníci řadí do balíku hypochondrických poruch. „Spojení s hypochondrickou poruchou má své opodstatnění – v obou případech jde o silně zneklidňující a běžnými způsoby nevývratnou obavu až přesvědčení o vlastním tělesném defektu lokalizovaném na místě, které se ostatním jeví jako normálně utvářené nebo bezvýznamně vybočující,“ vysvětluje prof. MUDr. Karel Chromý, CSc.

„U běžné hypochondrické poruchy se postižený obává zpravidla onemocnění vnitřních orgánů, v případě dysmorfofobie vady vzhledu některé zevní části těla.“ Život s dysmorfofobií není snadný. Místo aby řešili vztahy, práci nebo plánovali zábavu, sedí někteří lidé doma a hloubají nad tím, jak vylepšit svou vizáž. Třiadvacetiletý Martin se už několikrát pokusil o sebevraždu kvůli svým vlasům. Přemýšlí o jejich údajném vypadávání víc než osm hodin denně a prožívá při tom extrémně silný stres.

Vlasy si často pročesává, kontroluje je v zrcadle, ptá se stále rodičů, jestli nepozorují, že mu řídnou, používá kvanta laku a gelu, aby „zvětšil jejich objem“. Každé ráno počítá, kolik vlasů mu během noci vypadlo na polštář, schovává je do sáčků, vymýšlí složité matematické postupy, aby spočítal, kolik jich ten den ztratil.

Líza si zase dělá starosti kvůli svému nosu, který se jí zdá být příliš velký. I když jí byla několikrát nabídnuta práce fotomodelky, její přesvědčení to nezměnilo. Myslí si totiž, že jí práci nabízeli ze soucitu, protože je hodně ošklivá. Po třech rinoplastikách dospěla k názoru, že její nos vypadá dokonce ještě hůř a zvažovala žalobu na plastického chirurga, který operace provedl.

Nakonec skončila v nemocnici, protože se pokusila o sebevraždu. Důvodem byl její „ohavný vzhled“. Potíže obou mají společného jmenovatele. Je jím dysmorfofobie. Lidé trpící touto poruchou jsou navzdory názorům ostatních přesvědčeni, že mají nějakou vzhledovou vadu, která je ohavná a na první pohled viditelná. Ve skutečnosti na nich ale není nic nápadného, nebo je jejich odlišnost jen velmi banální. Často se navíc nespokojí „pouze“ s jedním nedostatkem, ale vyjmenují hned řadu domnělých kazů.

„Ani nevím, co mě trápí nejvíc,“ stěžuje si dvacetiletá Eliška. „Mám strašný nos, vypadám jako mončičák. Když přijde řeč na téma vzhledu, vím, že to vyvolal pohled na tu moji hrůzu. Taky mě trápí kolena, mám je povadlá a tlustá. Potom se mi nelíbí moje ruce. I když cvičím a posiluji, mají divný tvar. Nahoře jsou moc tlustý a na konci zase příliš hubený, jako kyj,“ popisuje.

Všichni ví, jak jsem ošklivá

Údajný vzhledový defekt bývá často popisován na hlavě, kůži nebo v obličeji a jeho výběr se liší i mezi pohlavími. Zatímco mužům dělají starosti výška, velikost penisu a nedostatek svalové hmoty, ženy se nejvíc trápí kvůli obličeji, prsům a nohám. Domnělá vada na kráse se ale může nacházet na jakékoli části těla. Hluboké vrásky, příliš dlouhé nebo naopak krátké prsty u nohou, zadek, chloupky na těle, tvar brady, to všechno může být předmětem každodenního soužení.

Společné všem je ale to, že se touto částí těla ustavičně zabývají, trápí se a jsou přesvědčeni, že si jejich abnormality okolí nemohlo nevšimnout. Řadu svých problémů pak na tuto abnormalitu svádějí a myslí si, že kdyby vadu neměli, byly by jejich problémy fuč: Kdybych měl více vlasů, měl bych u lidí větší respekt, s lépe vypracovaným hrudníkem bych spíš zaujal nějakou dívku, mít tak rovný nos, měla bych u kluků větší úspěch.

Čtyřicetiletá Alice říká: „Mám pod sebou patnáct zaměstnanců. Ale nepřipadám si kompetentní k tomu, abych je vedla. Mám jedno oko o dost menší než druhé. Je jasné, že si o tom za mými zády povídají a že kvůli tomu nemám patřičný respekt.“ Její oči vypadají na první pohled v pořádku, trochu udivující je spíš jiná nápadnost této atraktivní brunetky.

„Před důležitým setkáním se snažím dát trochu do kupy a zamaskovat, co jde. Nosím s sebou stále kosmetický kufřík a asi čtyřicet minut trávím tím, že si upravuji makeup, stíny a řasenku.“ Dysmorfofobie se podobá obsedantně kompulzivní poruše. Její oběti trápí vtíravé myšlenky, takzvané obsese, které vedou k nutkavému jednání neboli kompulzím.

Typickou dysmorfofobickou kompulzí je neustálé kontrolování svého vzhledu. Zrcadlo, výlohy v obchodech, lesklé tmavé plochy, zrcátka v autě, lžičky, odraz ve slunečních brýlích, nic z toho nenechají dysmorfofobici být, aniž by přezkoumali svůj vzhled. Často se srovnávají s ostatními lidmi, nejčastěji s modely v časopisech, nebo se na svůj vzhled ustavičně vyptávají druhých. To může lézt okolí pořádně na nervy.

Kolik je dysmorfofobiků

Podle statistik postihuje dysmorfofobie 1–2 % populace, ale toto číslo může být mnohem vyšší. Většina pacientů totiž nezavítá k psychiatrovi nebo psychologovi, ale do ordinací jiných lékařů, nejčastěji dermatologů nebo plastických chirurgů, kde se snaží zbavit se své domnělé vady na kráse. K psychiatrovi se obvykle dostanou až tehdy, pokusí-li se o sebevraždu nebo pokud propadnou těžké depresi. Že nejde o výjimečný stav, potvrzují i zahraniční výzkumy.

Podle studie Katharine A. Phillips postihla epizoda deprese 80 % pacientů trpících dysmorfofobií a čtvrtina z nich se alespoň jednou pokusila o sebevraždu. Podobné „řešení“ svojí svízelné situace volí i někteří pacienti v Čechách: „Pacientova beznaděj se bohužel často stupňuje až k sebevražednému jednání, pokus se vyskytuje u více než deseti procent rozpoznaných dysmorfofobiků,“ konstatuje prof. MUDr. Karel Chromý, CSc. „Sebevražda bývá někdy rozšířena o usmrcení další osoby – lékaře, u nás zatím zastřelení stomatologa a ortopeda, který se v pacientově věci dosud angažoval. V méně tragických případech dochází k pacientovu společenskému stažení. Vyhýbání se společenským kontaktům nejprve oficiálnějším a poté i velmi blízkým je pravidelnou součástí obrazu, protože expozice zevnějšku před lidmi stále více stupňuje pacientovy trýznivé pocity. Pacienti tak bývají často osamělí a invalidizovaní,“ píše.

V USA má invalidní důchod z důvodu dysmorfofobie každý desátý pacient. Jeho nadměrný stud za svoji domnělou vadu mu často nedovolí opustit byt, a tak žije léta v izolaci mezi čtyřmi stěnami.

Jak vypadat lépe

Většina dysmorfofobiků řeší své komplexy daleko všednějším způsobem – kamufláží. Tuny make-upu, paruky, příčesky, kšiltovky, sluneční brýle, ruka před obličejem, šátky, stahovací pásy, to všechno jsou pomocníci, kteří mohou údajné vady na kráse alespoň částečně zakrýt. Pro svoje počínání lidé často mají i racionální zdůvodnění, jako velké množství světla, tvorba image, nachlazení nebo unavené slzící oči.

Výjimkou nejsou ani šílené maskovací manévry jako šest vrstev triček pro zakrytí málo vyvinuté postavy. Ti, kteří se s kamufláží běžně dostupnými prostředky nespokojí, končívají na operačním sále plastických chirurgů. Efekt těchto operací ale nebývá příliš uspokojivý. Potíž dysmorfofobiků totiž netkví v nedokonalém těle, ale v churavé duši. Stávají se pak chirurgickými maratonci a jedna plastika u nich střídá druhou.

„Začala jsem operací víček před sedmi lety,“ vzpomíná čtyřicetiletá Hanka. „Připadalo mi, že jsou dost pokleslá a kazí mi celkový výraz ve tváři. Když byly oči opravené, vynikla zase moje malá pusa. Tak jsem neváhala vyrazit za kosmetičkou a nechat si ji vylepšit botulotoxinem. Pak následoval lifting obličeje a krku, přišití uší a nakonec i plastika prsů. Teď uvažuji o transplantaci vlasů. Dost mi vypadávají a začíná to být vidět.“

Pokud lékaři pomoc odmítnou, hrozí, že se osoba trpící dysmorfofobií v extrémních případech rozhodne řešit situaci po svém. „Jeden muž nemohl najít chirurga, který by mu udělal plastickou operaci nosu, a tak si ho, aby z něho odstranil drobnou bouli, rozmlátil kladivem,“ popisuje Katharine A. Phillips. „Jiný muž si zase uřezal prsty na ruce, protože se mu zdály příliš dlouhé.“ Někdy se zase pacienti pustí do urputného posilování.

Forma dysmorfofobie, kdy je pacient přesvědčený, že má nedokonale vyvinuté svaly, má dokonce své pojmenování – bigorexie. „Osoby postižené bigorexií vnímají samy sebe jako slabé, malé až fragilní, nedostatečně svalově vyvinuté a snaží se vysokou spotřebou energie, nadužíváním doplňků výživy, především bílkovinných preparátů, náročným posilovacím tréninkem a nezřídka i zneužíváním léků dosáhnout vzhledu, který je prezentován na stránkách kulturistických časopisů nebo hrdiny akčních filmů. Bigorexie může propuknout jak u mužů, tak i u žen, obvykle u sportovkyň,“ vysvětluje ve svém článku PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph. D.

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.


Témata: Zdraví, Časopis Moje psychologie, Názor ostatních, Plastika, Zneužívání léků

Mohlo by vás zajímat
Jak moc je pro vás širší rodina důležitá? Názory čtyř žen
Vyrobte dětem hru rybolov. Zabaví je cestou na dovolenou
První rok mám v mlze, říká máma, která dvakrát porodila dvojčata
Tresty snižují sebevědomí dítěte, varuje psycholožka

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu