[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nano, Bronto a Stego byli tři dinosauří kamarádi, kteří si od rána do večera hráli. Nudu nikdy nezažili. Nano byl ze všech nejmenší, a tak se zvládl protáhnout i malou škvírou. Bronto měl dlouhý krk, takže se dokázal natáhnout i do korun vysokých přesliček. Stego měl tělo pokryté ochrannými štíty. Ty měl i na ocasu, takže mohl ostatním prosekat cestičku v hustém křoví.
Jednoho dne spolu na palouku hráli kopanou s kulatým balvanem. Stego měl velkou sílu, a tak se stalo, že do kamene kopl tak silně, že odletěl daleko. „Ty jsi nešika,“ zlobil se Bronto a snažil se natáhnout svůj dlouhý krk, aby se podíval, kam se jejich kamenný míč odkutálel.
„Zaběhnu se tam podívat,“ nabídl se Nano. Byl sice malý, ale na rozdíl od svých kamarádů nechodil po čtyřech. Přední končetiny měl sice krátké, ale zato do nich mohl něco uchopit. Když se vrátil, držel úplně jiný kámen, než který původně odkopli. Byl červený a lehce světélkoval. „Co to neseš?“ divil se Stego. „Dej to sem,“ natahoval krk Bronto.
Všichni tři se červeného kamene dotkli najednou. A vtom se to stalo. Rázem se z pravěku přenesli do současnosti. Ocitli se na zahradě mateřské školky. Na zemi ležel bílý sníh, který dinosauří kamarádi nikdy předtím neviděli. „Je mi zima,“ postěžoval si malý Nano. „Kde to jsme?“ divil se Bronto, který nakukoval oknem do budovy. „A kdo jsou ti divní tvorové?“ nechápal Stego, který si jako první všiml dětí vybíhajících na zahradu před školkou. Dinosauři chtěli utéct, ale nemohli se pohnout. Na zimu nebyli zvyklí, a tak úplně ztuhli.
„Jé, podívejte se, děti, už nám sem dali ty nové prolézačky,“ zaradovala se paní učitelka. Děti se v tu ránu rozprchly, aby mohly na dinosaurech řádit. Znaly je z obrázkových knížek, a tak se jich nebály. Nano jim posloužil k přeskakování. Na krku Bronta se skloněnou hlavou se šlo zase báječně klouzat. Po Stegových zádech děti šplhaly nahoru a při tom se přidržovaly jeho lopatek.
Za nějakou chvíli děti zmizely uvnitř školky a dinosauří kamarádi osaměli. „Ti malí tvorečkové se mi líbili,“ prohlásil Bronto. „Když mě hladili a skákali na mně, tak jsem se zahřál,“ usmál se Nano. „Ale i tak bych se raději vrátil domů,“ špitl Stego. „No jo, ale jak to uděláme?“ zeptal se Bronto.
„Určitě za to mohl ten červený kámen,“ zamyslel se Nano. Bronto se hned začal rozhlížet, jestli někde neleží. Všechno bylo přikryté sněhovou peřinou, ale Nano se přesto rozeběhl po zahradě. Při tom zakopl a upadl tak, že odhrnul sníh, pod kterým se červený kámen schovával.
„Musíme všechno udělat přesně jako předtím,“ nabádal kamarády Stego. Kámen se rozzářil a dinosauři byli zase doma, v pravěku. Právě včas. Maminky je totiž zrovna svolávaly k večeři. Nano, Bronto i Stego tedy pospíchali domů. Díky pečeným trilobitům s přesličkovou omáčkou na kouzelný kámen, zimu a podivné malé tvory rázem zapomněli. ilustrace: Lukáš Hudec
Sluníčko Čtení na dobrou noc: Prázdninové tajemství