[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Stalo se to už velmi dávno. Vlastně už na světě není nikdo, kdo by si to pamatoval přesně. Tehdy se po ulicích ještě potulovali loupežníci a chtěli ukrást, co se dalo. Ulice byly temné, protože nebylo elektrické osvětlení. A města byla malá a byla obehnaná silnými kamennými zdmi, velmi, velmi vysokými. Ty měly chránit obyvatele nejen před nepřátelskými vojsky, ale také právě před lupiči, kteří by zvenku chtěli proniknout dovnitř a spícím lidem vzít jejich cenné věci.
Naše pohádka nás přivádí do jednoho takového města. Na noční stráži tu seděl pan Ospala. Své jméno nenosil jen tak pro nic za nic. Vždycky, když se před hlídkou dobře najedl a napil, celou ji prochrněl.
Jeho žena mu to vždy strašlivě vyčítala. „Ále, přece se nikdy nic nestalo,“ ujišťoval ji Ospala. „Po půlnoci je brána zamčená a nikdo se sem nedostane,“ povídal dále. „Co když mi ukradnou můj zlatý řetízek po mamince,“ bála se paní Ospalová. „Lupiči nepřijdou,“ odpovídal na to její muž.
Každou noc tak strážce spokojeně ve své budce podřimoval. Jednoho letního večera, kdy se zase chystal prospat celou stráž, se u městské brány usadil velký pták s dlouhými nevzhlednými pery. „Panečku, ty jsi ale pěkný ošklivák,“ vysmíval se mu Ospala a zavřel oči. Jenže neuplynula chvíle a pták se dal do hlasitého křiku.
„Ale kuš, ticho budeš,“ rozkřikl se na něj Ospala. „Nebo si tě upeču k druhé večeři.“ Pták ale výhrůžek nedbal a sotva Ospala zavřel oči, znovu začal skřehotat a mávat křídly. Ospala sebral kámen a hodil jej po ptákovi. „Ty hloupý opeřenče, leť si jinam, tady lidé spí!“
Jenže místo ticha se opět ozvalo ptačí zavolání. A to už se probouzelo celé město, lidé se sbíhali a z okna svého domu vyhlédl i pan starosta. Ten ostatně jako první uviděl, že přes bránu do města leze banda lupičů, a zburcoval stráže. Povyk už se dostal i k Ospalovým uším a ten jen zalapal po dechu. „Já, já si asi vážně zdříml,“ koktal a červenal se. „Vždyť tys nás Ospalo vůbec nehlídal, jen jsi spal a spal,“ vyčinil mu za celé město pan starosta. „To tedy máme povedeného hlídače,“ vysmívali se mu lidé. Ráno se starosta rozhodl, že by ptáka hlídače měl nějak odměnit. Jenže jak odměnit takového ptáka? Zlato, stříbro, drahokamy, ty jej nezajímaly, zkoušel si je zahrabávat do země anebo sníst.
Nakonec se na nich usadil a rozprostřel své ocasní krovky. A vtom se stalo něco úžasného. Hnědá pera ptačí vlečky se po drahokamech zatřpytila a zabarvila se domodra a dozelena. Lidé se úžasem zastavovali. „To je ale překrásný pták,“ vydechl strážce Ospala, ještě celý rudý ve tváři z prožité hanby. Vidíte, pokud máte dobrý pocit z toho, co děláte, bude vás práce i víc těšit. Obyčejný pták udělal dobrý skutek a stal se z něho pestrobarevný páv. Ilustrace: Lukáš Hudec