Maminka.czSluníčko

Čtení na dobrou noc: Ustrašené strašidlo

Zuzana Pospíšilová 2.  11.  2021

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Většina strašidel má odvahu. Jmenují se třeba Strašinka, Strašílek, Děsík nebo Bubáček. Bojínek byl ale opravdový strašpytel. Snadno se čehokoli polekal, a tak se ze strašidelného domu raději odstěhoval a usídlil se v jednom poklidném městě. Líbilo se mu tam, protože všude bylo čisto, z domů se linula vůně dobrého jídla a večer se za okny rozsvěcovala světýlka. Bojínek je rád pozoroval a pokaždé se je snažil spočítat. „Nezašli byste k paní Kroupové pro dýni, ať ji stihneme vydlabat?“ zeptala se maminka.


„Ale venku už je tma a já se tmy bojím,“ přiznala se Lenka.
„Sám nikam nejdu,“ protestoval Jenda.
„Je konec října, blíží se Halloween a to je doba, kdy se objevují všelijaká strašidla.“ „Co kdybyste se převlékli do svých strašidelných kostýmů?“ navrhl tatínek.
„V těch se ničeho bát nemusíte.“ Když děti nadšeně odběhly do pokojíčku, maminka na tatínka s úsměvem mrkla.


Během chvilky se Lenka proměnila v čarodějnici s bradavicí na nose a z Jendy se stal upír. Jakmile v převlecích proběhli okolo rodičů, tatínek úlekem nadskočil na židli a mamince z ruky vypadl hřeben.
Všichni se tomu hlasitě zasmáli.
Strašidelné kostýmy měly nejspíš zázračnou moc. Děti se v nich přestaly bát. „Kudy půjdeme?“ chtěla vědět Lenka.


„Tou nejdelší cestou,“ navrhl Jenda a ukázal k lékárně. Když zahnuli k pekařství, Jenda si všiml, že se okolo nich něco mihlo a zmizelo to za rohem.
„Viděl jsi to taky?“ zeptala se Lenka.
„Vypadalo to jako obří žalud,“ přikývl zamyšleně Jenda. „Ale měl ručičky a nožičky,“ divila se Lenka. „Třeba to byl někdo v převleku jako my,“ napadlo Jendu a hned navrhl, že by se mohli seznámit. Obě děti se tedy rozběhly směrem za strašidlem. Když ho našly, byly překvapené.


„Bojím, bojím!“ opakovalo strašidlo, které opravdu připomínalo veliký žalud.
Tenkýma ručičkama si zakrývalo oči a zelená bambulka na jeho hnědé čepičce svítila jako opravdová lampička. Dětem bylo hned jasné, že tohle žádný převlek není. Narazily na opravdové strašidlo, ale vůbec se ho nebály. Naopak.
Lenka začala Bojínka konejšit: „Neboj, mrňousku!“ „Jak se jmenuješ?“ chtěl vědět Jenda.
„Bo… Bo… Bojíjínek,“ koktalo strašidýlko.
„Jestli chceš, můžeš jít s námi,“ navrhla Lenka.


Strašidýlko chtělo. Mělo malé nožičky, a tak by dětem nestačilo, ale letělo nad nimi a svítilo na cestu zelenou lampičkou.
U paní Kroupové si převzali dýni a strašidýlko se nabídlo, že ji ponese.
I když bylo malé, mělo velikou sílu, a tak to vypadalo, jako kdyby děti jen tak kráčely po ulici a mezi nimi se vznášela dýně.
Před rodiči se Bojínek ještě raději schovával, ale dětí už se nebál. Vydlabával s nimi dýni, naučil se zpívat písničky a hrát všelijaké hry, a dokonce se s nimi tajně vypravil i do školky. Najednou neměl čas se bát, a tak na svůj strach dočista zapomněl. A Lenka s Jendou měli nového kamaráda, se kterým se nikdy nenudili.

Ilustrace: Eva Remišová

Čtení na dobrou noc: Zachráněné ptáče

Témata: Sluníčko, Čtení, Dobrou noc, Lenka, Maminka, Kroupová, Bubáček, Bojínek, Strašidlo, Dobrá noc, Bojínka, Dýně, Jenda