[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Požádáte dítě, aby něco udělalo. Odmítá. Zkusíte to ještě jednou, po dobrém. Stále odmítá, případně dělá, že neslyší. Zvýšíte netrpělivě hlas, aby vědělo, že to myslíte vážně. Má po ruce tisíc argumentů proti. Zkusíte to s výhrůžkami, vydíráním, uplácením. Bez výsledku, reakce je nula. Jste sice vzteky bez sebe, ale nakonec to vzdáte a raději se vzdálíte do bezpečné vzdálenosti. Nebo jednoduše jdete a uděláte to sami. Zní vám to povědomě? Podobné scénky vyvolají obvykle jen vztek, hádky, hysterické scény a srdceryvné slzy. Domácí klid a pohoda se vám zdají jako nesplnitelný sen? Bojujete s ratolestmi o splnění každého úkolu a nervy už máte napjaté jako struny? Zkuste to jinak.
Křikem a zákazy ničeho nedosáhnete, naopak, pravděpodobně situaci jen zhoršíte a vyhrotíte emoce. Zbytečně. Mnohem užitečnějším a promyšlenějším přístupem je takzvaná metoda laskavé důslednosti. Jejím základním principem je snaha o emocionální napojení se na dítě namísto výhrůžek, příkazů a trestů. Podle odborníků pomáhá k tomu, abyste vychovali a vyslali do světa zdravě sebevědomé, sociálně zdatné a citově vyrovnané potomky. Výchova laskavou důsledností se zaměřuje na komunikaci, trpělivost, soucit, všímavost a zdokonalování přirozených schopností. Učí empatii, ukazuje, jak mít od svých dětí jen reálná očekávání, která odpovídají jejich věku a osobnostnímu zaměření, navede vás, jak stanovovat hranice a mantinely. Tento výchovný styl je náročnější, pokud jde o vaši sebedisciplínu, pokud ho ale zvládnete, je velkou inspirací pro vás i vaše děti. Porostete společně. Když změníte přístup k životu a lidem kolem sebe, ratolesti se k vám naprosto přirozeně přidají.
Víte, že zlobení dětí bývá odrazem a důsledkem nesprávných reakcí dospělých? Ano, vychovat nebo „převychovat“ musíte nejdříve sami sebe (což je hlavní myšlenka projektu www.dovychovat.cz, kde se o metodě laskavé důslednosti dozvíte mnohem více), děti totiž zcela samozřejmě přijímají vzory chování a komunikace od svých rodičů. A vy se pak možná nestačíte divit, čeho se od nich dočkáte, a marně přemýšlíte, „kde na to jenom přišly“? Vytrvalost a důslednost spojená s empatií, láskou a snahou o porozumění, to je základ úspěšné výchovy. Zde je několik chytrých tipů od Sarah Ockwell-Smithové, psycholožky, rodičovské a partnerské poradkyně a mámy čtyř dětí.
Jedním z největších přešlapů, kterého se dopouští spousta rodičů, je, že častují své děti negativně pojatými pokyny a příkazy, jako jsou například „neběhej tak rychle“, „neupadni“, „přestaň křičet“, „nevztekej se“, „nesahej na to“. Děti do určitého věku nedokážou ovládat svou impulzivitu ani logicky uvažovat, neumí hledat souvislosti a nechápou, co se po nich vlastně chce, jak se mají správně chovat. Přemýšlí stylem: „A co bych tedy měl dělat, když nemám běhat, křičet, sahat na drahou vázu? Mám snad namísto toho skákat, plazit se, stát na místě, plakat?“ Jsou zmatené a tápou, jak povelům vyhovět. Zaměřte se proto raději na pozitivní instrukce. Příklad? Namísto: „Přestaň už házet tím míčem,“ řekněte: „Drž ten míč pořád v ruce, prosím.“
Cokoli po dítěti požadujete, formulujte jasně, konkrétně a především stručně. Pro děti je těžké splnit a pamatovat si několik úkolů nebo příkazů zároveň (samozřejmě vzhledem k jejich věku a stupni vývoje). Vnímají vždy jen jeden, na který jsou schopny zaměřit pozornost, ostatní prakticky okamžitě zapomenou a vytěsní z mysli. Dejte vždy jen jeden pokyn, ať se na něj ratolest může plně soustředit. Pro představu, nejprve požádejte „vezmi si boty“ a teprve následně použijte konkrétní formulaci „obuj si ty boty“.
Buďte kreativní a hraví, vsaďte na spontánnost. Podle Sarah Ockwell-Smith je právě hra ideální způsob, kterým se děti učí, spojují si souvislosti, učí se chápat okolní svět a jeho zákonitosti a komunikovat. Proto radí, abyste své pokyny podávali zábavnou formou, zapojili fantazii a pokusili se obrátit i nemilé a nepopulární úkoly a povinnosti ve hru, proložili je zábavnými nebo vtipnými prvky. Hračky se třeba dají uklízet formou soutěžního klání v „hodu na cíl“, tedy do koše nebo úložného boxu. Nebo můžete zinscenovat dobrodružnou expedici (skvělé například při hledání ztracené boty nebo knížky), při potížích s ukládáním ke spánku se zase proměňte v „bláznivou“ chůvu, která je bude hodinu lechtat na bříšku nebo jim zpívat šílené písničky, když okamžitě nezalezou do postýlek.
Proč se dítě chová právě takhle? Jak se cítí? Nebojí se? Netrápí ho něco? Umění vcítit se do pocitů ostatních není samozřejmá vlastnost, mnohdy na této schopnosti musíte cíleně pracovat. Často máme sklon mluvit se svými dětmi způsobem, jakým bychom si rozhodně nepřáli, aby někdo jiný mluvil s námi. Jak byste se cítili, kdyby po vás v jednom kuse někdo chtěl, abyste okamžitě přestali dělat něco, čím jste zrovna naplno zaujati, co vás baví a těší a je pro vás momentálně velmi důležité, a nutil vás místo toho věnovat se něčemu úplně jinému? Uvědomit si tento problém je prvním krokem k úspěchu a k pozitivní změně.
Vyhněte se větám typu: „Řekl jsem ti, abys to udělal hned, proč jsi mě neposlechl?“ a zkuste to jinak: „Vidím, že jsi zrovna teď zaneprázdněný a nechci přerušit tvou zábavu, ale musím tě požádat, aby sis vyčistil zuby (obul boty, najedl se…). Dám ti ještě pět minut času a pak chci, abys to udělal, pak se hned budeš moci vrátit ke své hře. Jinak ti ji budu muset ukončit.“ Koneckonců sami určitě víte, že není nic lepšího, než když vám někdo naslouchá a snaží se pochopit, jak se cítíte a co zrovna potřebujete.