[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Včera to bylo přesně 15 let, co se mi narodila Karolínka, které celá rodina od jejího narození říká Karle. Důvod je jednoduchý; celé těhotenství mně lékaři tvrdili, že čekám syna.
Manžel, který je o 15 let starší a z předchozího vztahu neměl děti, byl blahem bez sebe – jméno i příjmení, jež se v jejich rozvětveném klanu předávalo z otce na syna, bude zachováno pro další generace!
Není tedy divu, že mě muž celé mé rizikové těhotenství doslova nosil na rukou, až jsem si říkala, že nebýt toho obrovského pupku a nohou jako dvě po okraj naplněné konve, tak bych těhotenství klidně protáhla o další měsíc.
Náš „Karel“ měl ale jiný názor! Asi se nemohl dočkat, až si z nás poprvé pořádně vystřelí. A tak se narodil za poměrně dramatických okolností tři neděle před termínem.
Do pátého měsíce těhotenství jsme byli s manželem rozhodnutí, že se necháme ohledně pohlaví miminka překvapit. Jenže pak se během kontrolního ultrazvuku má gynekoložka „prokecla“: „No konečně nějaký chlap! Před vámi tu bylo snad šest holčiček!“
Lékařka se pak pochopitelně moc omlouvala, ale co se dalo dělat. I další ultrazvuk po dlouhém přemlouvání miminka potvrdil, že půjde s velkou pravděpodobností o dalšího Karla do rodiny.
Mně osobně bylo úplně jedno, zda budu mít holčičku, nebo kluka, byla jsem neskutečně šťastná, že jsem po několika vztahových katastrofách našla skvělého chlapa a dokonce s ním čekám miminko! Pravděpodobnost, že s manželem přirozeně otěhotním byla totiž mizivá. Můj muž v osmnácti letech prodělal vážný úraz a dle lékařů byl prakticky neplodný.
Euforii nám na začátku devátého měsíce poněkud narušilo podezření na preeklampsii a úprk do porodnice. Tam na nic nečekali, milosrdně mě uspali a nemilosrdně „kuchli“. Po porodu jsem měla určité komplikace a prý jsem jim trochu „odcházela“, jak mi rozverně sdělil lékař. A tak jsem mého „Karlíka“ poprvé uviděla až druhý den po porodu.
„Tak vám vezeme tu vaši bojovnici! Už se nemohla dočkat, až vás uvidí, zaměstnává nám tu celé oddělení.“ Řekla mi s úsměvem mladá sestřička mezi dveřmi. Myslela jsem, že jsem špatně rozuměla – vždyť mám mít chlapečka, proč mi proboha nosí nějakou cizí holčičku?
Okamžitě jsem na sestřičku vystartovala, že jde určitě o omyl, že mám mít kluka. Mladá slečna mi jemně vysvětlila, že mi opravdu veze mé dítě, ostatně je to i v papírech a značka také souhlasí! Jenže já byla neoblomná.
„Sestři, to bude fakt omyl! Za chvíli dorazí manžel, ten vám potvrdí, že nejsem zblblá z narkózy ani mi netlačí mléko na mozek, ale že máme opravdu kluka!“ Chudák sestřička poněkud znejistěla a bylo vidět, že neví, kam vozík s miminkem zaparkovat. V tu chvíli přišel manžel…
Samozřejmě jsem na něj vše vychrlila hned ve dveřích, jenže on už naštěstí věděl, že se z Karla vyklubala Kája – i když jeho výstup s lékařem, který mu oznámil „výsledek císaře“, byl prý také velmi vtipný. V porodnici si nás budou pamatovat ještě pár let!
Když se vše vysvětlilo, začala jsem se okamžitě „omlouvat“ mé maličké, sestřička se v tu chvíli zachovala jako profesionál, nezaťukala si na čelo, ale stoicky prohlásila: „Tak já vás tu maminko a tatínku nechám s miminkem o samotě, všechno ohledně koupání a dalších věcí si vysvětlíme později.“ A tady bych mohla s vyprávěním skončit, jenže velká mystifikace měla pokračování!
Oním pokračováním je přístup naší Káji k životu. Přístup tvora, který je už 15 let neustále nad věcí, vše bere s humorem, k smrti rád se sází a od útlého věku s nadšením vymýšlí všelijaká šprťouchlata a vtípky. Je až dojemné, že největším parťákem jí v jejích šprťouchlatech býval manželův otec, který se tolik těšil na vnuka!
Někdy se říká, že jaký porod, takové dítě, za sebe musím říct, že u nás to sedí stoprocentně.
Video: Chlapeček se narodil se stříbřitě bílými vlasy