[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
* Je Patrik největší láska vašeho života?
Je nekonečně hluboká a nejkrásnější. Ale poctivě: Moje první velká láska byl Matěj.
* Je fajn, že to říkáte...
Nelžu. Sobě ani jiným. Když se tedy ptají. Problém je v tom, že ani sebevětší láska neumí zařídit, aby spolu žily dva odlišné živočišné druhy.
* Jak to myslíte?
Zatímco s Patrikem jsme splynuli, s Matějem jsme vedle sebe poskakovali. Jeden byl vždycky napřed, druhý dobíhal. Nebo první couval a druhý stál. Nevím, jak to říct dobře. Milovala jsem ho, ale necítila jsem u něj vždy respekt ke mně. Jakoby se na mě někdy díval jako na tu holku z bulváru. Přitom věděl, kdo jsem a určitě si nemohl nevšimnout, že jsem na naše první rande do lesa přijela v audině. Na kterou jsem si ale vydělala sama.
* Myslíte si, že byste to někdy sama ukončila?
Nevím. Spíš ne. Rozhodly parohy, přes které jsem se nevešla do dveří. Už jsem neuměla jít dál.
* Z vašeho vztahu s Matějem se narodila Laura...
Laura je největší zázrak v mém životě. Je to anděl. Stojí za každou těžkou chvíli, kterou máme s Matějem za sebou. Opravdu nikdy jsem ji nechtěla Matějovi vzít. Ty všechny tahanice bylo jen moc špatných emocí pohromadě. Bál se o ni a já to chápu. Neměl ale proč. Matěj je její táta a bude mít vždycky největší svaly a bude vždy nejlepší chlap na světě. Patrik je kámoš a vždycky tady pro ni bude. Takhle jsme nastavili její svět. Udělám všechno pro to, aby měla hezký život a abychom mohli být všichni, kdo do něj patříme, nablízku, když bude potřebovat.
* Jste tedy všichni tři přátelé?
Ne. Zatím to nejde. Stalo se toho moc špatného, bylo řečeno moc zbytečných vět a prolito mnoho slz na to, abychom si mohli všichni tři sednout k jednomu stolu. Zatím ale vše funguje prakticky. I to považuju pro tuto chvíli za výhru. Říkám si, že když to všechno dobře půjde, sejdeme se na jejím maturitním plese. A když to vyjde dřív, bude to fajn. Ono to ale na samém počátku fungovalo. Patrik s Matějem mluvil. Nenapadlo mě, že Matějovi ujedou nervy a Patrik… jak říct slušně reakci rapera na urážky od rockera.
* Pojďme od vašich vztahů k muzice...
My se opravdu budeme bavit o muzice, kterou dělám? No, tuhle mi jeden taxikář říkal, že se mu moc líbím, ale že nezná žádnou moji písničku. Tedy kromě Zvonků štěstí.
* Zazpívala jste mu něco?
Ne, pozvala ho do klubu. Jsem především klubový hráč. Miluju to prostředí a taneční muziku a lidi, kteří tam chodí. Jsou nesmlouvaví a nároční. A když na mě přijde tisíc mladých lidí, je to neuvěřitelné ocenění. Natož třeba sedm tisíc lidí s kalhotama u kolen na stadionu. To se cítím jako carevna. Vyrostla jsem na černé muzice a té se vlastně celý život, až na dětská léta, držím. Ale i tehdy jsem poslouchala hlavně soul. Pamatuju si, jak si kluci od Karla Gotta přehrávali moje kazety.
* Kde jste se k téhle muzice dostala?
Měli jsme za rohem Rakousko a u nás se pouštěla vlastně jen rakouská televize a rakouské rádio. Měla jsem naposlouchané úplně jiné věci, než se kterými jsem se potkala tady v Česku. Mě fascinuje na hudbě její živočišnost, živelnost, hloubka, možnosti. A nakonec jsem pro sebe našla taneční hudbu, ve které se lze projevit více směry najednou. Já sama neumím zazpívat ani pomalou písničku v klidu.
* Nikdy jste nebyla vidět v žádném muzikálu…
Ne. Nenechala jsem se zlanařit ani penězi, ani možností výběru dalšího obsazení nebo tématem. To není „moje“ muzika. Neříkám tím, že je špatná. Není moje. Stejně tak jako pop. Může být kvalitní a má svůj prostor, ale pro můj život to byl jen základ a cítila jsem potřebu se nějak dále vyvíjet. Mám ráda, když konkrétní žánr zůstává jasně poznatelný. Vždycky se divím, když slyším, že třeba rockový zpěvák vydal rockové album, že je pořád stejný. A co má dělat, má nazpívat muzikálové árie? Když jdu na country, čekám bendžo a ne elektrickou kytaru. Nevadí, když si lidi chvíli zablbnou a ukážou i něco jiného, ale nesmí to být základ.
* Co chystáte nového?
Pomalu přemýšlím o novém albu. Před drahnou dobou jsem se zamilovala do španělských rytmů, tak se tam asi nejspíš objeví. Nemůžu se jich zbavit. Je to esence hudby i života. U kamarádky, která se provdala do Madridu, jsem svého času viděla vystoupení flamenka. Přicházeli poměrně nehezcí chlapové, jeden snad ani neměl zub a nesl si nějakou igelitku. Ale pak začali hrát a tančit a oni byli najednou tak neuvěřitelně krásní, že jsem málem omdlela. Bylo v tom všechno, všechny emoce, všechny touhy, všechen život…
* Vy sama jste hodně emocionální?
Doslova cítím, jak ve mně koluje nějaká divoká maďarská krev či co. Musím přiznat, že to není vždy úplně dobré, to je jasné, ale zase na druhou stranu, pro hudbu je to nezbytné.
* Patrikovu image jsme spolu probraly a co to vaše?
Moje práce znamená být vidět. S tím vším zlým, co to s sebou nese. A nedá mi, aby se lidi museli koukat na něco, na co není hezký pohled. Na focení ráda přinesu krásné šaty, do klubu modely, ale v civilu jsem absolutně tričkovotenisková holka. Myslím, že tahle móda ženám uchovává mládí. Jinak na sobě denně makám. Chodím každý den tři hodiny cvičit, tedy mimo středy, a hlídám si jídelníček.
* Co to přesně znamená hlídám?
Byla jsem poctivá ve všech odpovědích, tak to touhle nepokazím. Prostě mám většinu dospělého života hlad. Kdybych nebyla mezi tanečnicemi, které dohromady váží jako jedna normální žena, nedělala bych to takhle. Je to daň mé profesi a nepřipadá mi dnes už ani vysoká. Jenom vím, že až skončím, tak se najím.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 7-8/2013