[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Užívá si nádherný pocit, který v ženách probouzí pouze mateřství - žije teď jen pro svou malou princeznu.
Bála ses porodu? Byl u něj i budoucí tatínek?
Do poslední chvíle jsem si nedovedla představit, jak přesně to vlastně celé proběhne. Když už se ten den D blížil, často mě napadlo, jestli v tom stresu budu umět správně dýchat a spolupracovat, jestli se porod nezkomplikuje a nebude trvat sto hodin... I když samotný průběh nebyl úplně bez komplikací, v podstatě šel hladce. Matěj, přestože to neměl v plánu, nakonec u porodu byl. Držel mě za ruku a s napětím čekal na naši holčičku. Zpočátku to vypadalo na klasický porod, všechno jako z příručky, pěkně krok za krokem. Až v jednu chvilku se všechno zvrtlo, kontrakce začaly přiškrcovat miminko a to muselo okamžitě ven. Můj porodník, pan doktor Sever, jednal rychle. Bylo to jako ve filmu, střih a změna scény. Na plac ve vteřině dorazili noví aktéři, já dostala od hodné sestřičky rajský plyn a zbytek mám až do kouzelného momentu, kdy jsem poprvé spatřila Lauru, vyzmizíkovaný.
Jaké to bylo, když jsi svoji dceru poprvé uviděla?
Bude to už rok, co na mě Lola poprvé vykoukla. Letí to až moc rychle... Pamatuju si, že to byl ten největší zázrak, který jsem kdy spatřila. Vím, že nebyla nijak krásná, byla pokrčená a ušmudlaná, křičela na mě, ale byla moje! Matěj ji držel nade mnou a já se ho ptala, jestli jí nic nechybí. Řekl, že je perfektní. Celá po mně! Bylo to skutečně hrozně dojemné...
Jak jste hledali jméno pro Lauru a jaká jiná jména byla ještě ve hře?
Jméno Laura jsme našli až dva týdny před porodem. Tušili jsme, že to bude holka, a já jí po celé těhotenství říkala Matylda. Tak se totiž měla původně jmenovat. Nakonec však z Matěje vypadlo, že si na Matyldu za celou dobu nezvykl. Navrhl, abychom si sedli ke kalendáři a zkusili vybrat nové jméno. Shodli jsme se jen na dvou, Mia a Laura. A vyhrála Laura.
Jak malé říkáte zdrobněle?
Nejčastěji jí říkáme Lola. Od toho odvozené je pak Lolinka, Lolek, Loleček...
Kdy jsi poprvé překonala strach a nechala svoji dceru v péči někoho jiného?
Matěj je vzorný táta od samého začátku. Nikdy neměl problém malou přebalit, vzít ji v kočárku na procházku. Do pátého měsíce jsem Lolu kojila, nebylo dost možné opustit ji na delší dobu než dvě hodinky. Často k nám chodila i moje ségra. Laura byla odmalinka zvyklá na společnost a nebrečela v žádné hodné náruči.
Máš k ruce chůvu? Jaké s ní máš zkušenosti?
Ty nejlepší! Měli jsme ohromné štěstí, že jsme našli moc šikovnou a zkušenou Marušku, která je učitelkou v mateřské školce. S dětmi má tím pádem velké zkušenosti. Je moc milá, Lola ji zbožňuje. Učí se spolu různé říkanky, písničky, hry. Líbí se mi, že má laskavé oči a dětskou duši. A hlavně nekonečnou trpělivost.
Pamatuješ si na první úsměv Laury, první zoubek, první posazení…
Já měla pocit, že se na nás Laura směje snad už od narození. Ale konkrétní pohled či úsměv jsme zřejmě zaznamenali až tak ve druhém měsíci. V šestém měsíci jí narostl první zoubek. A měsíc nato řekla poprvé tatata. Teď je Lauře už rok, je to moc šikovná holčička, je s ní velká legrace, už umí spoustu srandiček. Má plnou pusu zoubků, blonďaté vlásky, pořád se usmívá a je to veliké tulítko. Prostě pravá holčička.
Pomáhaly ti při skoku do mateřství chytré knížky nebo rady kamarádek?
Knížky mi spíš naháněly strach. Nepřestávala jsem se divit, kolik toho nevím a jestli je vůbec možné to celé vstřebat a pojmout za své. Nejradši jsem měla kámošky, které těhotenství a mateřství nedramatizovaly, braly je sportovně, nestrašily mě a ubezpečovaly mě, že až se mimi narodí, nejlíp si na všechno přijdu sama. Prý ani s nimi to nebylo jinak. Žádná z nás se nerodí jako velmistryně v mateřství.
Co bylo pro tebe první měsíce nejtěžší?
Šestinedělí je opravdu mazec. Nic nestíháte, pochybujete o sobě, zvykáte si na totálně nový rytmus života. Celých 24 hodin se točí kolem prcka a vy ztrácíte naději, že se kdy vyspíte a že snad ještě někdy budete vypadat jako člověk. Vzpomínám si, jak jsem si při pohledu do zrcadla říkala, že takhle ztrhaná jsem nebyla ani po tom nejdivočejším nočním mejdanu!
Komu je vaše dceruška podobná? A po kom má povahu?
Těžko říct. Když byla úplně malinká, byla celý Matěj. Opravdu jsem v ní neviděla jediný rys připomínající mne. Teď, když už je z ní „velká slečna“, začíná mít holčičí výraz. Má velké oči, dlouhé řasy, široký úsměv a dlouhé nohy. A povahu? Tu má pořád po tatínkovi. Je to zkrátka pěkný čertík! I když... moje máma říká, že ani já jsem nebyla jiná...
Kdo je u vás doma cukr a kdo bič?
Nikdy mně nenapadlo o tom takto uvažovat. Laura je ještě příliš malinká na to, aby byl aplikován bič, a ani cukr není přesný. Vychováváme ji přirozeně, snažíme se pro ni vytvořit láskyplné a podnětné prostředí. Za hodně důležité považuji, aby si dítě zvyklo na režim obohacený o pravidelné rituály. Tak je tomu i u nás doma.
Jak na Lauru mluvíš - česky, nebo svojí rodnou řečí, tedy slovensky?
Mluvíme na ni česky i slovensky, ale převažuje jazyk, který je u dětí nejoblíbenější, a to je dětská svahilština...
Má už Laura nějaké malé kamarády?
Její nejlepší kámoška je šestiměsíční Charlottka, dcera mé manažerky Evičky. Holky spolu tráví dost času a chodí i na plavání. Ve vodě jim to moc jde a vypadají nadšeně. Tak uvažujeme o tom, že z těch našich šikovných holčiček uděláme v budoucnu akvabely. Byla jsem se několikrát podívat na jejich kroužek a nic roztomilejšího jsem dlouho neviděla. Je to kolektivní sport - děti si u něho užijí spoustu zábavy, a dokonale si rozhýbou při vodní gymnastice tělíčka. Prostě je to správná kombinace všeho, co má k dětskému zájmovému kroužku patřit!
Už jsi pochopila, že jsi skutečně maminkou? Jaký je to pocit?
Pochopila jsem to velmi brzy. I to, že je to jev, který nezmizí pokaždé, když usnu. Tím, že se ze mne stala máma, se stal můj život celistvým a také mnohem smysluplnějším. Pochopila jsem pravý význam slova štěstí.
Vzdala by ses kvůli svému dítěti kariéry, kdyby bylo třeba?
To je velmi záludná otázka... Nevím, co si mám pod slovy „kdyby bylo třeba“ představit. Nevidím totiž jediný rozumný důvod, proč bych se měla pro jedno v současné době vzdávat druhého. Život je přece krásný právě proto, že je pestrý. Vždycky je jen otázkou priorit a správně rozděleného času být schopná zvládnout víc věcí najednou. Pochopitelně, že ve chvíli, kdy by bylo v ohrožení zdraví nebo šťastné dětství mé dcery, nebo by to situace z někého jiného důvodu vyžadovala, bych vše přehodnotila.
Kdy jsi po porodu začala znova pracovat?
Od chvíle, co na scénu nastoupila naše úžasná chůva, jsem se začala pozvolna vracet k práci. Mou ohromnou výhodou je, že Lauru opouštím nejčastěji v době, kdy už sladce spinká. Takže vlastně nepřicházíme o společně strávený čas ani teď, kdy už mám diář zaplněný termíny koncertů a jiných pracovních záležitostí. Dostala jsi od tatínka za miminko nějaký dárek? Dostala jsem ohromnou kytici růží. Ale myslím, že si ani dost dobře nedovedu představit, co by mohlo přebít dárek největší a nejvzácnější, tedy naši krásnou zdravou dceru!
Jaké máš nejbližší plány? Moje plány?
Tím nejdůležitějším je vychovat z Laury společně s jejím tátou slušného člověka. A pak taky dělat muziku, kterou moc miluju. Zrekonstruovat náš dům a mít se v něm pohádkově! A za dva tři roky mít v bříšku zase malé miminko.
Československá zpěvačka, již každý spojuje se Zvonky štěstí, které nazpívala jako dítě s Karlem Gottem. V loňském roce vydala album D2 a zaznamenala veliký úspěch s písničkou Slowly, která se několik týdnů držela na prvních místech BBC Garage Chart. Koncem roku moderovala na Slovensku oblíbenou anketu Zlatý slavík, ve které se umístila na pěkném šestém místě. Letos chystá svůj velký návrat po narození Laury - a to novým albem, které začíná připravovat. Otcem její dcerky je frontman skupiny Wohnout Matěj Homola.