[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak já nesnášela červenec! Začaly prázdniny a já musela povinně na 3 týdny na stanový tábor, který jsem nenáviděla. Zatímco moje kamarádka z dětství, se kterou jsem na tábor nedávno vzpomínala, táborničení milovala, já ho upřímně nenáviděla. Až ve 13 letech jsem rodiče přesvědčila, že se o sebe doma skvěle postarám a ještě jim ušetřím peníze.
To bylo blaho! Skoro půl prázdnin jsem spala do oběda, pak si udělala krupicovou kaši nebo pudink, celé hodiny jsem si četla. Když bylo hezky, šla jsem s kamarády na koupaliště, na třešně nebo do letního kina a těšila se na 14 dní u moře. V srpnu jsme s rodiči a známými jezdívali do Chorvatska do pronajatého domku. Bylo nás tam vždy minimálně 5 dětí a bylo jen na nás, jak budeme trávit den, pokud tedy přijdeme včas na jídlo a nebudeme dělat žádné vylomeniny.
Tábor byl něco úplně jiného – budíček, rozcvičky, soutěže, trapné secvičování scének a písní k táboráku, navlhlý spacák, škvoři a pavouci ve stanu, kolínka s kakaem, mastné vlasy a studené sprchy, noční hlídky a bojovky, nedostatek soukromí – jak já to všechno nesnášela!
Jenže dceři, se kterou jsem zůstala sama, bylo najednou 6 a mně nakonec nezbývalo nic jiného, než ji na nějaký tábor poslat. Dva měsíce prázdnin prostě nešlo nijak jinak pokrýt...
Osud mi vše usnadnil, mé dítě je na rozdíl ode mne extrovert, který nadšeně balí kamkoliv a ke komukoliv. Adrianka je milovník školek v přírodě, celodenních výletů, přespání u kamarádek, tetiček a babiček – je povahou dobrodruh, asi po tátovi, který je už třetím rokem někde v Austrálii.
Když jsem Adri opatrně řekla, zda by v létě nechtěla na tábor, ihned si přinesla kufřík a začala balit (byl duben!). Kolegyně v práci mi doporučila výborný dvoutýdenní tábor v chatkách s perfektním zázemím a dokonce i bazénem kdesi na Vysočině. Jenže to nebylo pro mou malou princeznu dost dobrodružné a přišla ze školky s tím, že chce jet s Miládkou pod stany. Myslela jsem, že omdlím!
Hádejte, jak to dopadlo – samozřejmě jela s Miládkou a skautským oddílem na 14 dní pod stan! Na táboře se vaří na kamnech v polní kuchyni, děti si myjí samy ešusy, spí se ve stanech bez podsady, 2 kadibudky kdesi v lese snad ani nejsou hodné jména toaleta, hygiena se odbývá v jakýchsi korýtkách se studenou vodou – asi si to dovedete představit. A pozor, na tábor se jede vlakem!
Než Adri odjela, čelil hlavní vedoucí tábora desítkám mých emailových i telefonických dotazů. Myslím, že tehdy hluboce litoval, že vzal mou holčičku jako náhradnici, i když nebyla z oddílu. Určitě se také obával, co to bude za dítě, když má takovou hyperprotektivní matku.
Každý večer jsem usínala s hororovými scénáři. Hlavou se mi honily myšlenkami na škvory v uších mé malé holčičky, na zmije v borůvčí a vyděšené oči mé princezny během noční cesty na toaletu. 14 dní uplynulo jak voda a já čekala u vlaku.
To, co se mi vrhlo do náručí, nebylo mé dítě, ale indián z pralesa! Opálené, šlachovité a kouřem nasáklé cosi mě líbalo na tvář, vrazilo mi do ruky zavazadla a vrhalo se do náručí naprosto cizím teenagerům, se kterými se srdceryvně loučilo. Večer mi Adri doma plakala, že se jí stýská po Máje, Dáje, Páje a určitě i Jáje.
Zatímco Adri plakala steskem, já dojetím, jak je má holčička úžasná. Proč jsem já hloupá přenášela své strachy a zkušenosti na dítě? Ještěže je Adri tak odolná a svá! V duchu jsem děkovala trpělivým rodičům Miládky a skvělému hlavnímu vedoucímu Honzovi, že se mnou měli dostatek trpělivosti a statečně čelili vystrašené bledé tváři a jejím ustrašeně hysterickým dotazům.
Nicméně na opravdovou hysterii stejně nakonec došlo. Adrianky zavazadla obsahovala nejen převahu čistého, avšak poněkud navlhlého prádla, ale také blátem obalené boty, asi 100 oblázků z řeky (některé i s uschlými larvami chrostíků), 10 panáčků ze šišek a klacků, domeček z mechu, svlečenou hadí kůži, „kouzelné byliny“ uložené v ponožkách (prý lepší pytlíčky neměla), mrtvého pulce v páchnoucí vodě ve sklenici od přesnídávky a veselou škvoří rodinku – tak jsem se konečně dočkala!
(Monika K., 34 let)