[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Lucku vychovávám sama. Když jí bylo sedm, manžel si našel milenku. Nějakou dobu jsem mu to tolerovala, protože jsem ho měla ráda a doufala, že jde jen o nějakou přechodnou krizi a úlet, který zase skončí. Jenže ani po půl roce se nic nedělo. Nakonec jsem se ohradila a dala mu ultimátum. A tak odešel za ní. Mě prý měl rád, ale když jsem o něj nebojovala, tak si mě přestal vážit!
Dnes má další dvě děti, bydlí ve stejném městě, občas se potkáme, kvůli Lucce komunikujeme. Vím, že se mu daří dobře. S novou manželkou si už před pěti lety otevřeli bazar s mobilními telefony a ten je zřejmě výnosný.
To já jsem na tom podstatně hůř. Jsem obyčejná prodavačka v potravinách a moje výplata je dost ubohá. Mám co dělat, abychom vůbec vyšly, snažím se přivydělávat i třeba úklidem nebo občasným hlídáním dětí, ale přesto žijeme doslova od výplaty k výplatě.
Musím pečlivě přemýšlet nad každou korunou a jsem na sebe pyšná, že i s tím málem, co mám, naše domácnost funguje bez dluhů. A dřív jsem si myslela, že dcera to oceňuje a chápe. Jenže Lucka to vidí úplně jinak.
Dokud byla mladší, byla to hodná bezproblémová holka. Nikdy se neptala, proč s tatínkem nežijeme spolu, brala jako fakt, že každý druhý víkend tráví s jeho novou rodinou. Vždycky se mi dařilo i to, aby odjela na školní výlet nebo lyžařský kurs stejně jako její spolužáci, i když jsem pak musela doslova kouzlit, abychom se poslední týden před výplatou nějak slušně najedly.
Jenže jak začala nastupovat puberta, Lucčiny priority se trochu pozměnily. Největší změnou bylo, když ze základní školy přestoupila na čtyřleté gymnázium. Na základní škole měla kamarádky, které znala mnohdy už od jeslí. Nijak se mezi sebou nesrovnávaly, byly na tom všechny víceméně stejně.
Na gymnázium ale chodí děti z celého města, mnohdy i z dost bohatých rodin. A Lucka najednou přišly mezi slečny, které řeší značkové oblečení a to, která má modernější mobil. Na jednu stranu chápu, že si začala připadat nepatřičně. Ale na druhou jsem ji vždycky měla za chytrou holku a myslela jsem si, že bude umět tohle pozlátko rozlišit a povznese se nad něj.
Místo toho mi teď ale domů chodí věčně otrávená osoba, která je už z principu v opozici a její jediná konverzace se mnou spočívá v tom, že mi pokládá dotazy typu: „A proč mi nekoupíš…“, „proč nemůžu mít…“ a „Jana dostala, proč já ne…?“
Zpočátku jsem jí trpělivě vysvětlovala, že když Janini rodiče jsou právníci, mají jiné možnosti než já, ale že přece nejde o to, jestli je něco značkové, ale jestli se jí to líbí. Samozřejmě jsem neuspěla. „Mami, ale já jsem ve třídě úplně nemožná, nikdo se se mnou nebude bavit, když jsem socka,“ vpálila mi. Na to jsem jí řekla, že pokud se k ní ostatní chovají podle toho, co má za mobil, tak by to nebyli opravdoví kamarádi, ani kdybych jí pořídila nejdražší model.
Jenže co znělo rozumně mně, na Lucku nezabralo. Jen jsem bezmocně sledovala, jak se její postoj ke mně mění nejprve z lítostivého přes vzdorovitý až po naprosté odmítání – a asi i opovrhování. Lucka prostě nemůže pochopit, proč nemáme peníze.
Nedávno jsem šla odpoledne po městě a najednou jsem zahlédla Lucku se dvěma spolužačkami, jak jdou v dálce proti mně. Když mě dcera uviděla, nejdřív úplně ztuhla a pak kamarádky nasměrovala do obchodu, kolem kterého právě procházely. Zůstala jsem jako opařená.
„Tys mě dneska ve městě neviděla?“ zeptala jsem se jí doma, ačkoli mi bylo jasné, že to tak nebylo. „Viděla, hm, ale víš, nechtěla jsem, aby tě holky viděly. Jak chodíš hrozně oblíkaná,“ řekla mi s krutou upřímností a já jsem se nezmohla na slovo. Odešla jsem do koupelny a snažila se nebrečet.
Když jsem se zas odhodlala vylézt, Lucka se tvářila jako by nic. Tak jsem na tu hru přistoupila. Jenže dceři jako by se zalíbilo mě trápit, a tak má podobné poznámky čím dál častěji. Navíc se poslední dobou vrací „naočkovaná“ z návštěv u táty. Kluci mají v pokoji televizi, k Vánocům dostali zase o něco lepší mobily, proč ona ne?
„Vždyť jsi od táty dostala krásný mobil,“ divila jsem se. „No jo, ale to zas bude na několik let. Oni dostanou nový, hned jak přijde do obchodů, já nikdy poslední model nemám,“ vysvětlila mi jako úplnému hlupákovi.
S bývalým manželem jsme se kdysi dohodli, že dceru rozmazlovat nebude, a on to opravdu nedělá. Nakonec jsem se odhodlala a zavolala mu.Vysvětlila jsem mu, že možná pro Lucku není dobré, když vidí ty rozdíly, jaké dělá mezi ní a svými syny z druhého manželství. „Zkus to nějak zvážit, prosím. Neříkám, abys jí dával dražší dárky, ale zkus třeba kluky usměrnit, ať se před ní tak nevytahují.“
Jenže Zdeněk se mi jen vysmál. „To se jí nediv, když vidí, jak to u vás vypadá. Ale nemysli, nebudu jí cpát peníze jen proto, že ty žádný nemáš.“ Vůbec jsem to nechápala, o to přece nešlo! Z téhle strany jsem se tedy pochopení nedočkala.
Opravdový vrchol pak nastal, když mi Lucka v jedné diskusi, která se opět točila kolem oblečení, vmetla do tváře: „Jsi nemožná! Nedivím se, že od tebe táta utekl! Nejradši bych to udělala taky, nesnáším tě!“ Absolutně jsem nevěděla, jak na to reagovat. Nakonec jsem se rozbrečela přímo před dcerou. Ta chvíli překvapeně koukala, pak se ale jen ušklíbla a odešla.
Teď kolem sebe našlapujeme jako na jehlách. Nevím, jak s ní mluvit, aby se to ještě nezhoršovalo, a ona se se mnou asi ani bavit nechce. Chvíli se mi zdálo, že ji to, co mi řekla, mrzí, ale nikdy by to nepřiznala. A já se nechci litovat, ale celá situace mi strašně ubližuje a připadá mi, že tohle dlouho nemůžu vydržet.